Guidance for identification
Holubinka nádherná (Russula nobilis) je nejedlá houba z čeledi holubinkovitých. Rostoucí od srpna do října.
Holubinka nádherná roste v sušších listnatých lesích na písčitých půdách. V bukových lesích vytváří mykorhizu. Vyskytuje se po celém mírném pásmu severní polokoule.
Klobouk má 2,5 - 9 cm v průměru, v mládí je sklenutý, později plochý, často zprohýbaný. Povrch je za sucha téměř sametově matný, hladký. Zbarven je karmínově až zářivě červeně, od středu postupně bledne. Lupeny jsou bílé až smetanové, přirostlé, husté ve stáří občas nažloutlé. Ostří je lehce zubaté. Třeň je 2 - 6,5 cm dlouhý, 0,7 - 2cm tlustý, hladký, pevný, mírně kyjovitý, barvy bílé, stářím šedne. Dužnina je velmi tvrdá, bílá až trochu šedivějící, pod pokožkou klobouku růžová Chuť velmi palčivá, vůně v mládí kokosová. Výtrusný prach bílý
Pro svoji silně palčivou chuť je v kuchyni nepoužitelná a je nejedlá.
Obrázky, zvuky či videa k tématu holubinka nádherná ve Wikimedia Commons
Ryzec bažinný • Ryzec Bertillonův • Ryzec bledoslizký • Ryzec bledý • Ryzec borový • Ryzec Bresadolův • Ryzec bukový • Ryzec citlivý • Ryzec citronový • Ryzec černohlávek • Ryzec datlí • Ryzec ďubkovaný • Ryzec dubový • Ryzec hedvábný • Ryzec hnědočervený • Ryzec hnědoskvrnitý • Ryzec hnědý • Ryzec honosný • Ryzec oranžově hnědý • Ryzec chlupatý • Ryzec jablečný • Ryzec játrový • Ryzec jedlový • Ryzec kafrový • Ryzec kalichovkovitý • Ryzec klamný • Ryzec kokoska • Ryzec krátkonohý • Ryzec kravský • Ryzec kroužkatý • Ryzec krvomléčný • Ryzec křídlatovýtrusý • Ryzec lemovaný • Ryzec libovonný • Ryzec lilákový • Ryzec liškový • Ryzec lososový • Ryzec Maierův • Ryzec maličký • Ryzec modřínový • Ryzec nahnědlý • Ryzec nasládlý • Ryzec odporný • Ryzec ohrnutý • Ryzec olšový • Ryzec oranžově hnědý • Ryzec oranžový • Ryzec osikový • Ryzec osmahlý • Ryzec osténkatý • Ryzec ostrý • Ryzec palčivý • Ryzec pásovaný • Ryzec peprný • Ryzec Pilátův • Ryzec ploštičný • Ryzec plstnatý • Ryzec pohárkovitý • Ryzec polokrvomléčný • Ryzec pravý • Ryzec přejemný • Ryzec pýřitý • Ryzec Quelétův • Ryzec rašeliníkový • Ryzec Romagnesiho • Ryzec rudohrdlý • Ryzec ryšavý • Ryzec řídkolupenný • Ryzec sazový • Ryzec scvrklý • Ryzec severský • Ryzec skotský • Ryzec smoločerný • Ryzec smrkový • Ryzec strakatý • Ryzec světlý • Ryzec syrovátkový • Ryzec syrovinka • Ryzec šeredný • Ryzec vodnatý • Ryzec vonný • Ryzec zelenající
• Ryzec zlatomléčný • Ryzec zprohýbaný • Ryzec žlutavý • Ryzec žlutomléčnýHolubinka nádherná (Russula nobilis) je nejedlá houba z čeledi holubinkovitých. Rostoucí od srpna do října.
Der Buchen-Spei-Täubling (Russula nobilis, Syn.: Russula mairei) ist ein Pilz aus der Familie der Täublingsverwandten (Russulaceae) und ein Mykorrhizapilz der Rotbuche (Fagus sylvatica).
Der Hut des Buchen-Spei-Täublings ist 3 bis 9 cm breit. Jung ist der Hut kugelig bis halbkugelig, später gewölbt bis ausgebreitet. Die Huthaut ist schwach klebrig und zinnober- bis karminrot gefärbt. Bei Feuchtigkeit ist sie glänzend, bei Trockenheit samtig matt. Im Alter bleicht sie in der Mitte oft aus. Sie lässt sich am Rand leicht abziehen, das darunter liegende Fleisch ist rosa bis rötlich angefärbt. Der Hutrand ist im Alter gerieft.
Die Lamellen sind ausgebuchtet angewachsen und stehen zumindest in der Jugend gedrängt. Viele Lamellen sind gegabelt und mit Lamelletten untermischt. Sie sind weiß oder haben einen gelblichen Schimmer und gilben mit Ammoniak.
Der weiße Stiel ist 2 bis 8 lang und 1 bis 1,5(2) cm dick und ziemlich weich. Auch das Fleisch ist weiß und neigt etwas zum Gilben. Der Geschmack ist brennend scharf, der Geruch angenehm obstartig, beim Trocknen kann der Pilz auch einen leichten Honiggeruch entwickeln. Das Sporenpulver ist weiß.[1] [2]
Mit Kaliumhydroxidlösung verfärbt sich die Huthaut gelbbraun bis hellbraun, mit Salpetersäure rosa bis saturnrot. Gibt man Kaliumhydroxydlösung auf das Fleisch, erhält man ebenfalls sofort eine gelbbraune Verfärbung. Sulfovanillin verfärbt das Fleisch lila und Eisen(II)-sulfatlösung schmutzig graurötlich bis schmutzig gelbgrau.[3][4]
Die Sporen selbst sind rundlich elliptisch 7 bis 8,5 µm lang und 6 bis 6,5 µm breit. Die relativ kleinen Warzen stehen nur mäßig hervor. Sie sind nur bis zu 0,5 µm hoch und kurz- oder stumpf stachelig. Normalerweise sind die Warzen nahezu vollständig durch feine Linien verbunden, die ein engmaschiges Netz ausbilden.[5] Die Basidien sind 40 bis 50 µm lang und 9 bis 12,5 µm breit mit vier im Durchmesser 5 bis 7 μm langen Sterigmen. Die Zystiden sind 65 bis 75 lang und 7,5 bis 10 μm breit, sie sind gestreckt-bauchig, oben abgestumpft, meist nur mit undeutlichem Spitzchen. In Sulfovanillin erscheinen sie blau.
Die Huthaut hat 66–85 µm lange und 6–10 μm breite, keulenförmige Pileozystiden und Flockenhaare (3 bis 4 µm).
Viel ähnlicher sind natürlich die nahe verwandten Speitäublinge. Der Kirschrote-, der Kiefern- und der Zwerg-Spei-Täubling.
Der Buchen-Spei-Täubling ist ein Mykorrhizapilz der Rotbuche. Er bevorzugt saure bis mäßig saure Sand-, Sandstein- oder Lehmböden, kommt aber auch auf Kalkgesteinsböden vor. Von Juli bis Oktober ist er einer der häufigsten Täublinge in bodensauren Buchenwäldern.[8]
Der Buchen-Spei-Täubling kommt in Nordafrika (Marokko), Nordamerika (USA) und Europa vor. In Europa ist er in West- und Mitteleuropa, einschließlich Ungarn und Tschechien, also im gesamten Verbreitungsgebiet der Rotbuche verbreitet.
In der Vergangenheit wurden die langstieligen Formen des Buchen-Spei-Täublings auch als eigene Art beschrieben und unter dem Namen Langstieliger Buchen-Spei-Täubling (Russula fageticola) vom Gedrungenwachsenden Buchen-Spei-Täubling (Russula mairei) abgetrennt.[1][14]
Da beide Formen aber durch Zwischenstufen miteinander verbunden sind, wurde diese Abtrennung wieder verworfen.
Sehr ähnlich sind die nahe verwandten Arten Kirschroter- (Russula emetica), Zwerg- (Russula nana) und Kiefern-Spei-Täubling (Russula silvestris). Sie werden allesamt in der Subsektion Emeticinae[15] innerhalb der Sektion Russula zusammengefasst. Lange Zeit wurden sie nur als Varietäten des Kirschroten Spei-Täublings angesehen.[1][16]
Der Buchen-Spei-Täubling gilt als Giftpilz. Der Genuss kann zu Verdauungsbeschwerden und Erbrechen führen. Aufgrund seines wirklich scharfen Geschmacks dürften Vergiftungen mit dem Buchen-Spei-Täubling äußerst selten sein. Weiter Informationen zur Toxizität finden sich im Wiki Artikel Kirschroter Spei-Täubling.
Der Buchen-Spei-Täubling (Russula nobilis, Syn.: Russula mairei) ist ein Pilz aus der Familie der Täublingsverwandten (Russulaceae) und ein Mykorrhizapilz der Rotbuche (Fagus sylvatica).
Formerly Russula mairei (Singer), and commonly known as the beechwood sickener, the now re-classified fungus Russula nobilis (Velen.)[1] is a basidiomycete mushroom of the genus Russula. This group of mushrooms are noted for their brittle gills and bright colours.
It was previously named in honour of French mycologist René Maire by Rolf Singer in 1929, but found to be the same taxon as the earlier 1920 Russula nobilis, which has naming priority.
The cap is a red or rosy colour, 3–6 cm wide, convex to flat, or slightly depressed, and weakly sticky. It peels only to a third of its radius, which reveals pink flesh.[1] The flesh is firm and white or sometimes yellowish, smells of coconut, and tastes peppery.[2] It is often damaged by slugs. The stem is 2–5 cm long, 1–1.5 cm wide, cylindrical, (firmer than its conifer dwelling namesake, Russula emetica), and white. The gills are narrowly spaced, adnexed, rounded, and white, often with a faint blue-green sheen. The spore print is white.
The species is mycorrhizal with beech (Fagus) in woodland areas.[3] It is widespread and common in Europe, Asia, and North America, where these trees grow.
Russula nobilis is inedible, and probably poisonous in quantity, but not deadly. Many bitter tasting red-capped species can cause problems if eaten raw; the symptoms are mainly gastrointestinal in nature: diarrhoea, vomiting and colicky abdominal cramps. The active agent has not been identified but thought to be caused by chemical compounds known as sesquiterpenes, which have been isolated from the related genus Lactarius and from Russula sardonia.[4]
Formerly Russula mairei (Singer), and commonly known as the beechwood sickener, the now re-classified fungus Russula nobilis (Velen.) is a basidiomycete mushroom of the genus Russula. This group of mushrooms are noted for their brittle gills and bright colours.
Oharra: ez fidatu soilik orri honetan ematen diren datuez perretxiko bat identifikatzeko orduan. Inolako zalantzarik izanez gero, kontsultatu aditu batekin.
Gibelgorri orriurdinska (Russula mairei edo Russula nobilis) Russula generoko onddoa da.[1]
Pyökkihapero (Russula nobilis syn. R. mairei) on kupera tai laakealakkinen punainen haperolaji. Jalka on valkea. Malto on valkea ja maku on polttava. Heltat ovat valkoiset. Sieni kasvaa Suomessa pyökki-istutusten luona.[2]
Pyökkihapero (Russula nobilis syn. R. mairei) on kupera tai laakealakkinen punainen haperolaji. Jalka on valkea. Malto on valkea ja maku on polttava. Heltat ovat valkoiset. Sieni kasvaa Suomessa pyökki-istutusten luona.
Russula nobilis Velen., De Schimmelgeslachten Monilia, Oidium, Oospora en Torula, Scheveningen 1: 138 (1920).
La Russula nobilis, conosciuta anche con il binomio di Russula mairei Singer, è un fungo non edule appartenente alla famiglia delle Russulaceae.
3-7 cm di diametro, prima convesso, poi appianato, con leggera depressione centrale.
Adnate, discretamente sottili e fitte, poco spesse, di colore bianco.
2–5 x 1–1,5 cm, tozzo, di colore bianco che a volte si vela di zone giallastre alla base.
6,5-7,5 x 5,5-6,5 µm, ellittiche, con verruche alte di norma 0,5-0,9 µm.
Fungo simbionte, cresce nei boschi di aghifoglie e latifoglie.
Non edule, probabilmente tossico.
Dal latino nobilis = nobile.
Russula nobilis Velen., De Schimmelgeslachten Monilia, Oidium, Oospora en Torula, Scheveningen 1: 138 (1920).
La Russula nobilis, conosciuta anche con il binomio di Russula mairei Singer, è un fungo non edule appartenente alla famiglia delle Russulaceae.
Capel fin a 7 cm, carnos, ross viv, pì o men dëscolorant. Rivestiment pòch separàbil, con la carn sota reusa rossastra. Lamele s-ciasse, con arfless bluastr. Gamba àuta fin a 5 cm e larga fin a 2 cm, gorëgna, bianca, piturà ëd giaunastr o d'òcra. Carn motobin dura, pì o men angiaunenta, motobin amèra. Odor ëd còco peui a arcòrda l'amel.
A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Da finì.
Capel fin a 7 cm, carnos, ross viv, pì o men dëscolorant. Rivestiment pòch separàbil, con la carn sota reusa rossastra. Lamele s-ciasse, con arfless bluastr. Gamba àuta fin a 5 cm e larga fin a 2 cm, gorëgna, bianca, piturà ëd giaunastr o d'òcra. Carn motobin dura, pì o men angiaunenta, motobin amèra. Odor ëd còco peui a arcòrda l'amel.
Ambient Comestibilità A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Da finì.
Gołąbek buczynowy (Russula nobilis Velen) – gatunek grzybów należący do rodziny gołąbkowatych (Russulaceae)[1].
Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Russula, Russulaceae, Russulales, Incertae sedis, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi[1].
Niektóre synonimy naukowe[2]:
Nazwę polską zaproponował Władysław Wojewoda w 2003 r., Alina Skirgiełło używała nazwy gołąbek merowski (obydwoje dla synonimu R. mairei)[3].
Średnica 4-9,5 cm, kształt początkowo półkulisty, potem rozpostarty, a nawet nieco wklęsły. Brzeg dość ostry, gładki i nieco karbowany (co najwyżej do 5 mm). Powierzchnia gładka o barwie od różowej do karminowej. Po deszczach blaknie i staje się brudnożółtawa lub jasnoróżowa. Podczas suchej pogody skórka jest matowa, podczas wilgotnej nieco lepka, Daje się ściągnąć tylko na samym brzegu[4]/
Dość gęste i dość cienkie. Mają szerokość 5-8 mm, są rozwidlone, przy trzonie przyrośnięte zatokowato, przy brzegu tępe. Występują między nimi blaszeczki. Są białe,lub z żółtawym odcieniem[4].
Wysokość 2,5-4 cm, grubość 1-1,5 cm, walcowaty, pełny. . Powierzchnia gładka lub delikatnie szorstka, bez różowego wybarwienia, co najwyżej ze słabym różowym odcieniem. Ma barwę białą, żółtą lub brązowawą[4].
Twardy i ścisły, biały, tylko pod skórką zabarwiony na różowo. Zapach lekko owocowy, smak ostry[4].
Wysyp zarodników biały. Zarodniki o kształcie od kulistego do szeroko elipsoidalnego i rozmiarach 8,5-10 × 7-8,5 µm. Mają brodawkowato-kolczastą powierzchnię z rzadką siateczką i widoczną łysinką. Podstawki o rozmiarach 40-50 × 9-12,5 µm, cystydy 65-75 × 7,5-10 µm. Pod działaniem sulfoaniliny barwią się na granatowo. W skórce liczne dermatocysty o rozmiarach 65-85 × 6-10 µm[4].
Znany jest tylko w Europie[5]. W polskim piśmiennictwie mykologicznym opisany na wielu stanowiskach[3].
Występuje w lasach liściastych, pod bukami, na suchych glebach wapiennych. Pojawia się od sierpnia do października[6].
Grzyb mikoryzowy[3]. Jest grzybem trującym, powoduje zaburzenia układu pokarmowego[6].
Gołąbek buczynowy (Russula nobilis Velen) – gatunek grzybów należący do rodziny gołąbkowatych (Russulaceae).
Russula nobilis é um fungo que pertence ao gênero de cogumelos Russula na ordem Russulales. Não é comestível e, provavelmente venenoso se consumido em grande quantidade, mas não mortal.[1]
Russula nobilis é um fungo que pertence ao gênero de cogumelos Russula na ordem Russulales. Não é comestível e, provavelmente venenoso se consumido em grande quantidade, mas não mortal.
Russula nobilis, sin. Russula mairei,[1] denumită în popor vinețică nobilă,[2] este o specie de ciuperci otrăvitoare a încrengăturii Basidiomycota, din familia Russulaceae și genul Russula care coabitează, fiind un simbiont micoriza (formează micorize pe rădăcinile arborilor). Ea se poate găsi în România, Basarabia și Bucovina de Nord, crescând solitară sau în grupuri mai mici, pe sol uscat, preferat calcaros, în păduri de foioase și mixte, in primul rând sub fagi, (niciodată sub conifere), de la câmpie la munte, din iulie până în octombrie.[3][4]
Pentru multe decenii, această ciupercă n-a fost identificata diferită de vinețica focului respectiv declarată numai variație a ei. Ciuperca a fost descrisă pentru prima oară ca specie proprie de către micologul ceh Josef Velenovský (1858-1949) în volumul 1 al lucrării sale České Houby ca Russula nobilis de abia în anul 1920.[5]
Apoi, în 1927, compatriotul lui Velenovský, micologul Václav Melzer (1878-1968), i-a dat denumirea Russula fageticola , iar micologul american Cyrus Longworth Lundell (1907-1994) a aprobat-o în 1956.[6]
În anul 1929, Rolf Singer (1906-1994), una dintre cele mai influente și productive personalități în micologia secolului al 20-lea, a denumit această ciupercă Russula mairei în onoarea botanistului și micologului francez René Maire (1878-1949),[7] nume binomial până la sfârșitul secolului al XX-lea. Atunci s-a preluat din nou denumirea Russula nobilis a lui Velenovský, actuală până în momentul de față (2018).
Denumirea micologului francez Marcel Bon Russula fagetorum este acceptată sinonim, dar, fiind nefolosită, poate fi neglijată.
R. nobilis mai tânără: lamele și picior
R. nobilis mai în vârstă: lamele și picior
R. nobilis în purpuriu
R. nobilis decolorată
Toxicologia acestei ciuperci otrăvitoare nu se poate descrie exact, fiind cuprinsă sub termenul sindrom resinoidian. Nu este posibil de a detoxifica-o prin fierbere, uscare sau sărare cum se poate citi câteodată. Foarte periculos este consumul crud pentru a dovedi de exemplu cuiva suportarea iuțimii. Dacă consumat în doze mai mari (iuțimea se pierde ceva în timpul preparării), simptomele s-ar arata foarte repede, deja un sfert de oră după consum, prin slăbiciune, anxietate, amețeală care sunt atât de puternice, încât statul în picioare devine imposibil, urmat de stări de greață și vărsături, probleme acute și severe la nivel gastrointestinal cu crampe și diaree. Pentru a atenua tulburările se recomandă băut de lapte rece și comprese calde la nivelul abdomenului. Adesea oară se prezentă dificultăți respiratorii care sunt periculoase pentru bolnavi de plămâni.[8][9]
Acest burete nu este atât de otrăvitor ca vinețica focului. Chiar dacă s-ar pierde unul într-o ciulama de ciuperci, o otrăvire n-ar fi de așteptat.[10]
Vinețica nobilă se poate confunda cu alte soiuri otrăvitoare ca de exemplu cu Russula emetica,[11] Russula grisescens[12] și Russula silvicola sin. Russula silvestris[13] sau cu Russula luteotacta,[14] Russula mesospora sin. Russula intermedia,[15] Russula persicina,[16] Russula pseudointegra,[17] Russula rhodopus,[18] Russula rubra[19] respectiv Russula sanguinea.[13]
De asemenea, Russula nobilis poate fi confundată cu specii comestibile cum sunt Russula aurea, Russula decipiens,[20] Russula decolorans,[21] Russula integra,[22] Russula lepida sin. Russula rosacea,[23] Russula paludosa,[24] Russula vesca (se decolorează cu sulfat de fier portocaliu-roșu) [25] sau Russula xerampelina.[26]
!Russula.badia!
!Russula grisacea!
!Russula mesospora!
!Russula luteotacta!
!Russula persicina!
!Russula pseudointegra!
!Russula rhodopus!
!Russula rubra!
!Russula sanguinea!
Russula aurea
Russula decipiens
Russula decolorans
Russula integra
Russula lepida
Russula paludosa
Russula vesca
Russula xerampelina
Materiale media legate de Vinețica nobilă la Wikimedia Commons
Russula nobilis, sin. Russula mairei, denumită în popor vinețică nobilă, este o specie de ciuperci otrăvitoare a încrengăturii Basidiomycota, din familia Russulaceae și genul Russula care coabitează, fiind un simbiont micoriza (formează micorize pe rădăcinile arborilor). Ea se poate găsi în România, Basarabia și Bucovina de Nord, crescând solitară sau în grupuri mai mici, pe sol uscat, preferat calcaros, în păduri de foioase și mixte, in primul rând sub fagi, (niciodată sub conifere), de la câmpie la munte, din iulie până în octombrie.
Russula nobilis Velen., 1920
Сырое́жка Мэ́йра, или заме́тная (лат. Rússula nóbilis) — вид грибов, включённый в род Сыроежка (Russula) семейства Сыроежковые (Russulaceae).
Шляпка достигает 3—9 см в диаметре, сначала полушаровидная, затем выпуклая, уплощённая и слабо вдавленная. Окраска сначала кроваво-красная, затем вымывающаяся и становящаяся красно-розовой, иногда совсем белой. Кожица снимается только по краю шляпки.
Пластинки частые, приросшие к ножке, сначала беловатые, затем светло-кремовые.
Ножка цилиндрическая, крепкая, чисто-белая, очень редко, если край шляпки не отгибается, розоватая, в основании иногда желтоватая или буроватая.
Мякоть крепкая, белая, под кожицей красноватая, с фруктовым или медовым запахом и сильным едким вкусом. При реакции с раствором гваякума интенсивно окрашивается.
Споровый порошок белого цвета. Споры 6,5—8×5,5—6,5 мкм, обратнояйцевидные, бородавчатые, с хорошо развитой сеточкой. Пилеоцистиды булавовидные.
Считается несъедобным и даже ядовитым грибом из-за горького вкуса. В сыром виде может вызвать лёгкое желудочно-кишечное отравление.
Вид широко распространён в Южной Европе, произрастает почти исключительно в буковых лесах.
Сырое́жка Мэ́йра, или заме́тная (лат. Rússula nóbilis) — вид грибов, включённый в род Сыроежка (Russula) семейства Сыроежковые (Russulaceae).
高貴紅菇（學名：Russula nobilis）[1]，俗稱山毛櫸病患（beechwood sickener），是一種擔子菌門真菌，隸屬於俗稱脆褶（Brittlegill）的紅菇屬。[2]這種真菌體形適中，顏色為紅色或玫瑰色，且是不可供食用的。[3]
對高貴紅菇最早的描述者是1920年的捷克真菌學家約瑟夫·維倫諾夫斯基（英语：Josef Velenovský），其學名即為現今的學名。而其異名「美丽紅菇」（Russula mairei）則是由德國真菌學家羅爾夫·辛格於1929年給予的。[4]其學名中的「nobilis」源自拉丁文，意思是「高貴的」。[5]
高貴紅菇的菌蓋直徑約為3–6厘米（1.2–2.4英寸），呈紅色、玫瑰色或白色，且稍具粘性。[6]起初呈凸面狀，但隨著年齡增加會漸漸變成扁平狀或下陷狀。[1]其菌柄高2.5–4.5厘米，厚1–1.5厘米，穩固，呈白色，形狀為圓柱形。[7]其菌褶是自由下垂的，呈白色，有時候會染有藍綠色的色調，且它們之間的間距不大。菌蓋部份的菌肉呈粉紅色，而菌柄部份的菌肉則呈白色。其味道辛辣，且年輕時有著類似椰子的氣味。其孢子印呈白色，而橢圓形擔孢子的大小則為7–8 x 6–6.5微米。[3]
高貴紅菇廣泛地分佈於亞洲、北美洲和歐洲，並且通常於秋季在林地區域中出現。[8]這種真菌是以外生菌根的方式依附著山毛櫸生長。[9]
高貴紅菇有著辛辣的味道，且可能含有有毒成份，因此是不可供食用的。很多類似的紅菇屬真菌在生吃時也是是有毒的。進食有毒紅菇屬真菌在後的症狀主要是與胃腸道有關的：腹瀉、嘔吐和腹部絞痛。[10]雖然高貴紅菇的有毒成份仍然未知，但真菌學家們指出有毒成份很可能是有毒紅菇獨有的倍半萜（英语：sesquiterpene）。[11]
.jpg)
_(16).jpg)
_Fr_112.jpg)
_Fr_105649.jpg)
.JPG)
