Klejovka[1] (Espeletia) je rod rostlin z čeledi hvězdnicovité. Jsou to polodřevnaté, vytrvalé, většinou silně chlupaté rostliny s hustými růžicemi dlouhých, sukulentních listů. Jsou rozšířené výhradně v severní části jihoamerických And, kde tvoří nápadnou a významnou složku alpínské vysokohorské vegetace, známé jako páramo. Rostliny jsou komplexně přizpůsobeny drsnému klimatu tropických hor s celoročně nízkými teplotami a nočními mrazy. Rod zahrnuje asi 70 druhů, v minulosti od něj bylo odděleno několik menších rodů.
Klejovky jsou polodřevnaté vytrvalé rostliny s hustými růžicemi dlouhých listů.
Klejovka E. killipii
Květenství E. schultzii
Květenství E. killipii
Rod klejovka (Espeletia s.str.) obsahuje asi 71 druhů.[2] Je rozšířen v severní části jihoamerických And od Venezuely (stát Miranda) po Ekvádor. Centrum druhové i ekologické diverzity je ve venezuelských a kolumbijských Andách. Převážná většina druhů jsou endemity s malým areálem výskytu. Mezi druhy s větším areálem náleží E. hartwegiana (Kolumbie) a E. pycnophylla (Kolumbie a Ekvádor).[3][2]
Klejovky tvoří významnou a nepřehlédnutelnou součást andské alpínské vegetace, známé jako páramo. V některých oblastech párama tvoří klejovky více než 40 % vegetačního pokryvu.[4] Vyskytují se v nadmořských výškách od 1800 do 4700 metrů, řidčeji níže. Největší počet druhů roste mezi 3000 a 4000 metry nadm. výšky.[5][2] Některé druhy rostou i ve formaci zvané subpáramo a stromovité druhy E. neriifolia a E. badilloi dokonce v horském mlžném lese.[3]
Klejovky jsou rostliny mnohostranně a komplexně přizpůsobené drsnému vysokohorskému klimatu s nízkou průměrnou teplotou a častými nočními mrazy. Teploty jsou v páramu celoročně víceméně konstantní, což neumožňuje adaptace vůči chladu, známé z mírného pásu (dormance, opad listů aj.). Celé rostliny jsou hustě chlupaté, s listy nahloučenými v růžicích. Kmen je chráněn tlustou vrstvou odumřelých listů. Květy, plody i mladé listy se vytvářejí v průběhu vlhkého období. Rostliny jsou přizpůsobeny nízkým teplotám i fyziologicky, jejich buňky mají nízký osmotický potenciál a vysokou úroveň fotosyntézy. Bylo zjištěno, že listy druhu E. spicata odolávají podchlazení až -16 °C bez promrznutí (tvorby krystalků ledu), chráněné části (růstový vrchol, kořeny, stonek) až -5 °C. Promrznutí a tvorba ledových krystalků vede k poškození a zničení tkání. Ke schopnosti podchlazení bez promrznutí přispívají drobné buňky, malé intercelulární prostory a jemné ochlupení povrchu listů, které zabraňuje usazování kapek rosy a namočení povrchu. Teplota vnitřku kmene neklesá podle terénních měření nikdy pod 0 °C. Dřeň kmene slouží rostlině jako rezervoár vody při nízkých teplotách půdy a okolního vzduchu. Růstový vrchol je chráněn mladými listy, které tvoří mnohovrstevnou šišticovitou strukturu a na noc se nastickými pohyby stahují těsně k sobě.[6][7] Podobnou růstovou formu mají i další, nepříbuzné rostliny v jiných částech tropů s podobným klimatem, např. starčeky a lobelky v horách tropické Afriky a rod Argyroxiphium na Havaji.[3]
Květy většiny druhů klejovek jsou opylovány hmyzem nebo kolibříky, u druhů z nejvyšších poloh nad 4000 metrů převažuje opylování větrem. Ve vyšších polohách jsou efektivními opylovači zejména čmeláci, kteří jsou schopni letu i za nízkých teplot. V nižších polohách květy opylují i středně velké včely zejména z rodů Apis a Colletes nebo i drobné druhy z čeledí Halictidae a Colletidae. V menší míře je navštěvují také vosy a pestřenky. Druh E. schultzii je v nadmořských výškách nad 3900 metrů opylován endemickým kolibříkem přílbovým (Oxypogon guerinii). Hmyz v těchto polohách téměř zcela chybí.[3]
Semena klejovek nemají chmýr a šíří se pouze na krátké vzdálenosti působením gravitace, zvířat nebo vody.[2][4] Rostliny rostou pomalu. Druh E. spicata přirůstá jen 1 až 2 cm za rok a kvést začíná až ve 20 letech.[6]
Klejovky ve venezuelském páramu
Kmen klejovky chráněný starými listy
Detail ochlupení E. killipii
Kolibřík přílbový
Celá řada druhů klejovek náleží mezi ohrožené druhy. V Kolumbii je 36 druhů (téměř polovina) vedeno jako zranitelné, 16 jako ohrožené a 7 jako kriticky ohrožené druhy.[4] V Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN není žádný druh klejovky zařazen.[8]
Rod Eslepetia je v rámci čeledi hvězdnicovité řazen do podčeledi Asteroideae a tribu Millerieae. Z rostlin známých i v Evropě (avšak pocházejících z Ameriky) náleží do tohoto tribu např. pěťour (Galinsoga), černonožec (Melampodium) a Tridax. V rámci tribu Millerieae jsou klejovky součástí skupiny 8 blízce příbuzných druhů vesměs s podobným habitem a vyskytujících se rovněž výhradně v severní části jihoamerických And: Espeletia (71 druhů), Espeletiopsis (24), Coespeletia (6), Ruilopezia (24), Libanothamnus (14), Carramboa (7), Tamania (1), Paramiflos (1 druh).[9][10] Tato monofyletická skupina je řazena buď do samostatného subtribu Espeletiinae nebo je součástí subtribu Melampodiinae. Mezi nejblíže příbuzné rody této skupiny náleží rody Ichthyothere, Smallanthus a Rumfordia.[9]
K diverzifikaci klejovek došlo v době relativně nedávné, v období pozdního pliocénu a raného pleistocénu.[9]
Klejovky a další blízce příbuzné rody hvězdnicovitých ze subtribu Espeletiinae mají ve vysokých polohách And velký ekologický význam a je s nimi bezprostředně spjato více než 125 druhů zvířat. Rostliny se podílejí na regulaci vodního cyklu, jsou v páramu největšími producenty biomasy a zabraňují erozi.[2]
Obrázky, zvuky či videa k tématu klejovka ve Wikimedia Commons
Klejovka (Espeletia) je rod rostlin z čeledi hvězdnicovité. Jsou to polodřevnaté, vytrvalé, většinou silně chlupaté rostliny s hustými růžicemi dlouhých, sukulentních listů. Jsou rozšířené výhradně v severní části jihoamerických And, kde tvoří nápadnou a významnou složku alpínské vysokohorské vegetace, známé jako páramo. Rostliny jsou komplexně přizpůsobeny drsnému klimatu tropických hor s celoročně nízkými teplotami a nočními mrazy. Rod zahrnuje asi 70 druhů, v minulosti od něj bylo odděleno několik menších rodů.
Die Espeletia sind eine Pflanzengattung in der Unterfamilie Asteroideae innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Die etwa 45 Arten gedeihen unter tropisch-montanen Bedingungen im nördlichen Südamerika. Einige Arten finden Verwendung als Heilpflanze.
Espeletia-Arten sind unverzweigt wachsende, stark wollig behaarte, ausdauernde Halbsträucher. Sie sind sogenannte Schopfrosettenbäumchen, das heißt, durch den Wuchs der großen Blattrosette bildet sich mit zunehmendem Alter ein aufrechter Stamm. Auf seinem Ende stehen dicht die einfachen, auch nach der Welke noch am Stamm verbleibenden Blätter, deren abgeflachter Scheinstiel einer dicken, im Inneren kahlen, trockenen und gelblichen Blattscheide entspringt. Die lederige Blattspreite ist schmal-elliptisch bis schwach verkehrt-lanzettlich, spitz zulaufend und dicht behaart mit spiralförmigen sowie wenigen wolligen Haaren. Der Blattrand ist leicht zurückgerollt.[1]
Der komplexe Blütenstand (Synfloreszenz) steht seitenständig an gegenständigen Tragblättern und besteht aus rispig angeordneten körbchenförmigen Teilblütenständen. Die Korbstiele sind 3 bis 15 Zentimeter lang. Der Körbchenboden spreublättrig. Die Blütenkörbe sind radiärsymmetrisch, heterogam und heteromorph. Der Außenkelch des Korbes ist ebenso groß oder größer noch als das Involucrum und ein- bis zweireihig. Die Hüllblätter sind gelegentlich asymmetrisch und häutig, die inneren grün, eiförmig oder umgekehrt-eiförmig, die äußeren stark behaart, spitz zulaufend oder stumpf. Der Hüllkelch ist halbkugel- bis becherförmig, zweireihig, die häutigen Hüllblätter sind lanzettlich, schmal-elliptisch oder umgekehrt-lanzettlich und gelegentlich asymmetrisch. Die inneren Hüllblätter sind grün, zum äußeren Ende hin wollig behaart und am Rand bewimpert. Die lanzettlichen oder umgekehrt-lanzettlichen, spitz zulaufenden, am Rand bewimperten und zum äußeren Ende hin leicht wollig behaarten Spreublätter sind mit der Achäne verwachsen und dauerhaft, anfangs häutig und während der Reife annähernd ledrig.[1]
Die gelben Zungenblüten sind weiblich, die Kronröhre ist fein behaart, der Kronsaum (Limbus) ist papillös und mehr oder weniger linealisch, sein äußeres Ende ist zwei- oder dreifach gezähnt. Die gelben Röhrenblüten sind zwittrig, zum äußeren Ende hin papillös und fast immer auch fein behaart, das Innere der Kronröhre ist ebenfalls fein behaart. Die Staubbeutel sind schwarz.[1]
Die verkehrt-eiförmige Achäne ist dreieckig, schwarz, schwach glänzend und kahl, ein Pappus fehlt.[1]
Die Gattung Espeletia ist im nördlichen Südamerika (Ecuador, Venezuela, Kolumbien) verbreitet. Mannigfaltigkeitszentren sind die venezolanischen Anden und die östlichen Kordilleren Kolumbiens. Sie finden sich bevorzugt im sogenannten Páramo, einem typisch südamerikanischen tropisch-montanen Ökosystem.[2]
Die Gattung Espeletia wurde 1808 durch José Celestino Bruno Mutis in Alexander von Humboldt und Aimé Jacques Alexandre Bonpland: Plantae Aequinoctiales, 2, 9, Seite 10, Tafel 70–72 aufgestellt. Der Gattungsname Espeletia ehrt José Manuel de Espeleta (1739–1823), einen Vizekönig von Neugranada.[3]
Die Gattung Espeletia gehört nach Robinson 1981 zur Subtribus Espeletiinae aus der Tribus Millerieae in der Unterfamilie Asteroideae innerhalb der Familie der Asteraceae.[4]
Synonyme für Espeletia Mutis ex Bonpl. sind: Paramiflos Cuatrec., Tamania Cuatrec.[5]
Es gibt 45 bis 74[5][6] Espeletia-Arten:
Es gibt etwa 17 Naturhybriden:[5]
Die Espeletia sind eine Pflanzengattung in der Unterfamilie Asteroideae innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Die etwa 45 Arten gedeihen unter tropisch-montanen Bedingungen im nördlichen Südamerika. Einige Arten finden Verwendung als Heilpflanze.
Sankurima[1] (genus Espeletia) nisqakunaqa huk ch'antasqa tuktuyuq yurakunam, chincha Antikunap hallkan nisqapi wiñaq.
Wikispecies nisqaqa qillqasqa p'anqayuqmi kay hawa: Sankurima
Sankurima (genus Espeletia) nisqakunaqa huk ch'antasqa tuktuyuq yurakunam, chincha Antikunap hallkan nisqapi wiñaq.
Espeletia, commonly known as 'frailejones' ("big monks"[2]), is a genus of perennial subshrubs, in the family Asteraceae.[3] The genus, which is native mainly to Colombia, Venezuela and Ecuador, was first formally described in 1808.[4] The genus was named after the viceroy of New Granada, José Manuel de Ezpeleta.
The plants live at high altitude in páramo ecosystems. The trunk is thick, with succulent hairy leaves disposed in a dense spiral pattern. Marcescent leaves help protect the plants from cold. The flowers are usually yellow, similar to daisies. Some members of the genus exhibit a caulirosulate growth habit.[5]
The frailejón plant is endangered due to destruction of the páramo for agricultural purposes, especially potato crops. This activity continues, despite the Colombian government declaring it illegal. Since about 2010 the plants have also come under attack by beetle larvae, a moth and a fungus, some new to science but suspected to be related to climate change which allows lower-altitude species to flourish.[2]
Espeletia is well known for contributing to the world in water sustainability by capturing water vapor from passing clouds in its spongy trunk and releasing it through the roots into the soil,[2] thus helping to create vast high-altitude subterranean water deposits and lakes that will eventually form rivers.
Species accepted by the Plants of the World Online as of December 2022:[1][1]
Espeletia, commonly known as 'frailejones' ("big monks"), is a genus of perennial subshrubs, in the family Asteraceae. The genus, which is native mainly to Colombia, Venezuela and Ecuador, was first formally described in 1808. The genus was named after the viceroy of New Granada, José Manuel de Ezpeleta.
Espeletia grandiflora The plants live at high altitude in páramo ecosystems. The trunk is thick, with succulent hairy leaves disposed in a dense spiral pattern. Marcescent leaves help protect the plants from cold. The flowers are usually yellow, similar to daisies. Some members of the genus exhibit a caulirosulate growth habit.
The frailejón plant is endangered due to destruction of the páramo for agricultural purposes, especially potato crops. This activity continues, despite the Colombian government declaring it illegal. Since about 2010 the plants have also come under attack by beetle larvae, a moth and a fungus, some new to science but suspected to be related to climate change which allows lower-altitude species to flourish.
Espeletia is well known for contributing to the world in water sustainability by capturing water vapor from passing clouds in its spongy trunk and releasing it through the roots into the soil, thus helping to create vast high-altitude subterranean water deposits and lakes that will eventually form rivers.
Espeletia schultzii Espeletia boyacensis, Duitama, Colombia 
Espeletia pycnophylla 
Espeletia pycnophylla
Espeletia, cuyos miembros son conocidos comúnmente como frailejones, es un género de plantas de la familia Asteraceae, nativas de Colombia, Venezuela y Ecuador. Comprende 175 especies descritas y de éstas, solo 73 aceptadas.[1][2]
Estas plantas poseen un tronco grueso, generalmente único, con hojas suculentas y muy velludas que se disponen en una apretada espiral formando una roseta en la parte superior del tallo. Las hojas muertas a lo largo de este, en lugar de caer, permanecen protegiéndolo. Esta serie de adaptaciones fisiológicas se deben a las drásticas condiciones climáticas de las alturas andinas (frío, alta irradiación UV, estacionalidad diaria y escasez fisiológica de agua). Cumplen una gran función en los páramos de absorber el agua de las neblinas y conservarla. Los frailejones tienen una característica básica como crecer un centímetro cada año.
Estas especies forman una gran parte importante de la ecología y la biodiversidad de los páramos de Colombia y Venezuela. En el Ecuador se da solamente una especie (Espeletia pycnophylla) que se extiende hasta las provincias limítrofes con Colombia de Carchi y Sucumbíos, aunque hay una población de distribución aberrante en el centro del país, en los Llanganates de la provincia de Tungurahua.
Junto con otras especies, como las comúnmente llamadas "achupallas", de los géneros Puya y Blechnum, forman el paisaje paramero de "rosetas gigantes".
La convergencia adaptativa de ecosistemas semejantes al páramo, como el cinturón afroalpino, resulta evidente, entre otras cosas, por la presencia en los "páramos africanos" de rosetas gigantes semejantes a los frailejones sudamericanos pero de géneros como Dendrosenecio y Lobelia.
El género fue descrito por Bonpland y publicado en Pl. Aequinoct. (Humboldt & Bonpland) 2(9): 10, t. 70-72. 1808[3]
El género Espeletia sensu Cuatrecasas se encontraba dentro de la subtribu Espeletiinae junto a otros 7 géneros, estudios filogenéticos posteriores sugirieron que esta clasificación era artificial debido a que la mayoría de los géneros eran polifiléticos o parafiléticos. Es por esta razón que en 2019 se decidió que solo el género Espeletia debería ser reconocido dentro de la subtribu y que los otros 7 géneros fueran considerados sinónimos heterotípicos de este. [4]
Espeletia: nombre genérico otorgado en honor a José Manuel de Ezpeleta, el virrey de Nueva Granada en 1789 – 1797.
Los géneros Carramboa, Coespeletia, Espeletiopsis, Paramiflos, Ruilopezia y Tamania fueron descritos por José Cuatrecasas Arumí y publicados en Phytologia 35(1) 1976.[5][6] [7][8][9][10] Y el género Libanothamnus fue descrito por Adolfo Ernst y publicado en Vargasia 1870: 186. 1870.[11]
Sus flores son de color amarillo y sus hojas están asociadas con diversos usos medicinales.
Esta planta posee propiedades curativas ya que se considera capaz de prevenir tumores, además de ser antihipertensiva y antiinflamatoria. También se considera que es un excelente antioxidante a nivel celular gracias al ácido kaurénico que posee.
Las hojas preparadas en infusión calman las afecciones renales y en decocción las pulmonares. La resina es la materia para la fabricación de jarabes contra la tos. También se usa como ungüento y el té o cataplasma preparado con las hojas combate el asma y otras enfermedades de las vías respiratorias.
Entre las 137 especies del género Espeletia se encuentran algunas separadas según su clasificación anterior:
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_-_Herimar_Bellera.jpg)
_(8411716222).jpg)
.jpeg)
|fechaacceso= requiere |url= (ayuda) Espeletia, cuyos miembros son conocidos comúnmente como frailejones, es un género de plantas de la familia Asteraceae, nativas de Colombia, Venezuela y Ecuador. Comprende 175 especies descritas y de éstas, solo 73 aceptadas.
Espeletia on asterikasvien suku, johon kuuluu noin 90 lajia. Ne kasvavat vuoristoniityillä Kolumbiassa, Venezuelassa ja Ecuadorin pohjoisosassa. Kasvien mehevät lehdet muodostavat pyöreän ruusukkeen. Jotkut lajit kavavat pieniksi puiksi, toiset jäävät pensaan korkuisiksi.[1] Kasvin lehtiä peittää tiheä harmaa nukka. Lehtiruusukkeen alle muodostuu kuolleista lehdistä runko, joka voi kasvaa 15 metriä korkeaksi.[2]
Espeletia on asterikasvien suku, johon kuuluu noin 90 lajia. Ne kasvavat vuoristoniityillä Kolumbiassa, Venezuelassa ja Ecuadorin pohjoisosassa. Kasvien mehevät lehdet muodostavat pyöreän ruusukkeen. Jotkut lajit kavavat pieniksi puiksi, toiset jäävät pensaan korkuisiksi. Kasvin lehtiä peittää tiheä harmaa nukka. Lehtiruusukkeen alle muodostuu kuolleista lehdistä runko, joka voi kasvaa 15 metriä korkeaksi.
Espeletia est un genre de plantes de la famille des Asteraceae, endémique du páramo dans les Andes (frailejones).
Espeletia est un genre de plantes de la famille des Asteraceae, endémique du páramo dans les Andes (frailejones).
Espeletia – astrinių (Asteraceae) šeimos augalų gentis. Tai daugiamečiai puskrūmiai, augantys Andų aukštikalnėse Kolumbijoje, Ekvadore, Venesueloje.
Tai būdingas paramų (Andų aukštikalnių pievų) augalas. Stiebas storas, lapai sukulentiniai, plaukuoti, auga skrotele. Žiedynas – graižas, paprastai geltonas.
Gentis aprašyta gamtininko Aleksandro fon Humbolto ir pavadinta Naujosios Granados vicekaraliaus José Manuel de Ezpeleta garbei.
Gentį sudaro 88 rūšys:
Espeletia – astrinių (Asteraceae) šeimos augalų gentis. Tai daugiamečiai puskrūmiai, augantys Andų aukštikalnėse Kolumbijoje, Ekvadore, Venesueloje.
Tai būdingas paramų (Andų aukštikalnių pievų) augalas. Stiebas storas, lapai sukulentiniai, plaukuoti, auga skrotele. Žiedynas – graižas, paprastai geltonas.
Gentis aprašyta gamtininko Aleksandro fon Humbolto ir pavadinta Naujosios Granados vicekaraliaus José Manuel de Ezpeleta garbei.
Espeletia is een genus dat deel uitmaakt van de familie van de composieten. Er bestaan meer dan 100 verschillende soorten. Deze worden uitsluitend in de hogere delen van de Noordelijke Andes gevonden, met name in Venezuela, Colombia en Ecuador. De grootste diversiteit aan soorten wordt in Venezuela gevonden. Lokaal staan de planten bekend onder de Spaanse naam frailejón, omdat hun rechtop staande stam en kleed van bruine bladeren doen denken aan monniken (frailes).
In haar meest opvallende verschijning groeit Espeletia als een gigantische rozet. De plant heeft aan lange stam met weinig of geen takken, vaak bedenkt met een dikke laag van dode bladeren, met een kroon van wollige bladeren aan de top. Andere espeletia's hebben helemaal geen stam, maar bestaan alleen uit een grote rozet van bladeren. De dode bladeren bieden de plant bescherming tegen het ruige klimaat. De laag wollige haartjes op de bladeren bieden bescherming tegen de ultraviolette straling en tegen uitdroging. Anders dan de meeste planten op de páramo, die klein blijven, wordt de espeletia vaak manshoog en een enkele keer bereikt hij een hoogte van wel 15 meter. Een plant kan ruim 100 jaar oud worden.
Espeletia-soorten worden gevonden vanaf een hoogte van ongeveer 2800 meter tot een hoogte van ongeveer 4600 meter, in variërende leefgebieden: van steile hellingen en rotsgronden tot moerassen en venen. De verschillende soorten espeletia's verschillen enorm in onder meer de omvang, de bloeiwijze en de wijze van bestuiving. Deze enorme variatie is opmerkelijk voor een genus dat naar men aanneemt minder dan 5 miljoen jaar oud is. Men ziet dit als een voorbeeld van het aanpassingsvermogen van planten aan hun omgeving.
De eerste Espeletia werd in 1809 beschreven door Aimé Bonpland en Alexander von Humboldt, in hun Plantae Aequinoctiales. Zij zagen de plant in 1801, toen José Celestino Mutis hen meenam naar de páramos boven Bogota voor een botanische expeditie. Zij noemden de plant naar Don José de Ezpeleta, onderkoning van de toenmalige kolonie die de expeditie had gefinancierd. In de 20e eeuw deed de botanicus José Cuatrecasas veel onderzoek naar Espeletia, en hij classificeerde de verschillende soorten. Modern moleculair onderzoek doet vermoeden dat de indeling van Cuatrecasas niet helemaal correct is.
Espeletia is een genus dat deel uitmaakt van de familie van de composieten. Er bestaan meer dan 100 verschillende soorten. Deze worden uitsluitend in de hogere delen van de Noordelijke Andes gevonden, met name in Venezuela, Colombia en Ecuador. De grootste diversiteit aan soorten wordt in Venezuela gevonden. Lokaal staan de planten bekend onder de Spaanse naam frailejón, omdat hun rechtop staande stam en kleed van bruine bladeren doen denken aan monniken (frailes).
In haar meest opvallende verschijning groeit Espeletia als een gigantische rozet. De plant heeft aan lange stam met weinig of geen takken, vaak bedenkt met een dikke laag van dode bladeren, met een kroon van wollige bladeren aan de top. Andere espeletia's hebben helemaal geen stam, maar bestaan alleen uit een grote rozet van bladeren. De dode bladeren bieden de plant bescherming tegen het ruige klimaat. De laag wollige haartjes op de bladeren bieden bescherming tegen de ultraviolette straling en tegen uitdroging. Anders dan de meeste planten op de páramo, die klein blijven, wordt de espeletia vaak manshoog en een enkele keer bereikt hij een hoogte van wel 15 meter. Een plant kan ruim 100 jaar oud worden.
Espeletia-soorten worden gevonden vanaf een hoogte van ongeveer 2800 meter tot een hoogte van ongeveer 4600 meter, in variërende leefgebieden: van steile hellingen en rotsgronden tot moerassen en venen. De verschillende soorten espeletia's verschillen enorm in onder meer de omvang, de bloeiwijze en de wijze van bestuiving. Deze enorme variatie is opmerkelijk voor een genus dat naar men aanneemt minder dan 5 miljoen jaar oud is. Men ziet dit als een voorbeeld van het aanpassingsvermogen van planten aan hun omgeving.
De eerste Espeletia werd in 1809 beschreven door Aimé Bonpland en Alexander von Humboldt, in hun Plantae Aequinoctiales. Zij zagen de plant in 1801, toen José Celestino Mutis hen meenam naar de páramos boven Bogota voor een botanische expeditie. Zij noemden de plant naar Don José de Ezpeleta, onderkoning van de toenmalige kolonie die de expeditie had gefinancierd. In de 20e eeuw deed de botanicus José Cuatrecasas veel onderzoek naar Espeletia, en hij classificeerde de verschillende soorten. Modern moleculair onderzoek doet vermoeden dat de indeling van Cuatrecasas niet helemaal correct is.
Espeletia é um género botânico pertencente à família Asteraceae.[1]
Espeletia é um género botânico pertencente à família Asteraceae.
Есплеція або есплетія (Espeletia, місцева назва ісп. frailejón або fraylejón) — рід вічнозелених кущів і напівкущів родини айстрових (Asteraceae). Рід є ендеміком Північних Анд, зокрема Колумбії, Венесуели і Еквадору, та був вперше описаний ботаніком Александером фон Гумбольдтом в 1801 році. Він був названий на ім'я віце-короля Нової Гранади Хосе Мануеля де Есплета. Всього рід містить близько 88 видів, переважно колумбійських.
Ці рослини ростуть на великих висотах в межах екосистеми парамо. Рослини мають товсте стебло, сукулентне волосате листя, розташовано спірально. Омертвеле листя утримується на рослині, що допомагає захищатися від холоду. Квітки зазвичай жовті, подібні до айстр. Всі види зараз знаходяться під загрозою у зв'язку зі знищенням парамо для сільськогосподарських потреб, особливо вирощування картоплі. Ця активність продовжується, незважаючи на офіційну заборону з боку колумбійського уряду.
Це незавершена стаття про Айстрові.Есплеція або есплетія (Espeletia, місцева назва ісп. frailejón або fraylejón) — рід вічнозелених кущів і напівкущів родини айстрових (Asteraceae). Рід є ендеміком Північних Анд, зокрема Колумбії, Венесуели і Еквадору, та був вперше описаний ботаніком Александером фон Гумбольдтом в 1801 році. Він був названий на ім'я віце-короля Нової Гранади Хосе Мануеля де Есплета. Всього рід містить близько 88 видів, переважно колумбійських.
Ці рослини ростуть на великих висотах в межах екосистеми парамо. Рослини мають товсте стебло, сукулентне волосате листя, розташовано спірально. Омертвеле листя утримується на рослині, що допомагає захищатися від холоду. Квітки зазвичай жовті, подібні до айстр. Всі види зараз знаходяться під загрозою у зв'язку зі знищенням парамо для сільськогосподарських потреб, особливо вирощування картоплі. Ця активність продовжується, незважаючи на офіційну заборону з боку колумбійського уряду.
Espeletia là một chi thực vật có hoa trong họ Cúc (Asteraceae).[1]
Chi Espeletia gồm các loài:
Espeletia là một chi thực vật có hoa trong họ Cúc (Asteraceae).
