Asclepias L. (1753), és un gènere de plantes amb flors perennes i herbàcies que consta d'unes 140 espècies. Abans es classificava dins la família Asclepiadaceae, però actualment ho està dins la subfamília Asclepiadoideae de la família Apocynaceae.
L'espècie Asclepias syriaca L. esta considerada com a invasora per la Unió Europea.[2]
Les espècies que conformen aquest gènere solen ser herbes, normalment perennes, amb òrgans subterranis de reserva. Les tiges solen ser glabres, a vegades laxament pubescents. Fulles oposades, rarament verticil·lades o alternes, subsèssils o amb un pecíol molt curt, de lineals a oblongues, arrodonides o cuneades en la base, agudes o acuminades. Les fulles són glabres per ambdues cares o pubescents. La inflorescència és terminal o axil·lar, i pedunculada. La floració es dóna durant l'estiu. El calze sempre té una longitud menor que la meitat de la corol·la i soldat en la base. La corol·la és contorta, rotada, amb lòbuls lanceolats o oblongs, reflexos en l'antesi, amb una coloració molt variada. Aquesta és d'origen estaminal formada per cinc apèndixs estaminals que s'uneixen just per baix de les anteres o al llarg del tub format pels filaments estaminals, amb una part erecta cuculada i una altra corniculada. Els estams es troben fusionats entre si a nivell dels filaments formant un tub que envolta l'estil i part del ginostegi (qualsevol estructura de protecció del gineceu). Les anteres són rectangulars, alades i amb el connectiu prolongat en un apèndix ovoide, fortament inflex, que recobreix l'estigma. Els pol·linis són pènduls, claviformes i units a la caudícula per l'àpex. El fruit solen tenir un fol·licle horitzontal sobre pedicels erectes, espinosos o inermes. La llavor sovint és ovoide, alada o àptera, amb un vilà apical.[3]
Tenen alcaloides amb un làtex i altres compostos complexos, alguns d'aquests són tòxics. Linné li va donar aquest nom per Asclepi, el déu grec de la salut perquè tradicionalment es feien servir plantes d'aquest gènere en la medicina popular.
La pol·linització d'aquest gènere es fa d'una manera poc usual, ja que el pol·len s'agrupa en estructures complexes anomenades pol·linis o sacs de pol·len en lloc de grans de pol·len individuals o tètrades com passa en altres plantes.
La majoria de les espècies es troben en regions tropicals i subtropicals d'Amèrica del Nord i Central, algunes a Sud Amèrica, unes poques a l'Àfrica, i una anual i cosmopolita en regions càlides de tot el món (Asclepias curassavica).[4][5]
Les espècies d'aquest gènere són molt mel·líferes, sent fonamentals per a l'alimentació de les papallones Monarca i àpids en general. Algunes espècies d'insectes poden alimentar-se d'aquestes plantes tòxiques per a la majoria d'animals, la ja esmenada papallona monarca, dos tipus d'escarabats (Labidomera clivicollis i Tetraopes tetraophtalmus) i dues xinxes (Oncopeltus fasciatus i Lygaeus kalmii), les quals poden acumular al seu cos les toxines vegetals i fer-se poc apetitoses per als seus depredadors.[6]
Amb les seues fibres es fabriquen cordes i es teixeixen teixits. Els filaments estan buits i estan recoberts per una substància cerosa amb propietats aïllants. Degut a les seues propietats antial·lèrgiques s'han emprat com a farcit dels coixins. Dins de la medicina tradicional s'utilitza com cicatritzant i en l'eliminació de berrugues. Degut a l'alt contingut en dextrosa del seu nèctar s'usava com edulcorant.
Segons ITIS :
Asclepias L. (1753), és un gènere de plantes amb flors perennes i herbàcies que consta d'unes 140 espècies. Abans es classificava dins la família Asclepiadaceae, però actualment ho està dins la subfamília Asclepiadoideae de la família Apocynaceae.
L'espècie Asclepias syriaca L. esta considerada com a invasora per la Unió Europea.
Klejicha (Asclepias) je rod rostlin z čeledi toješťovité. Jsou to převážně vytrvalé byliny s jednoduchými listy a často nápadnými květy v bohatých okoličnatých květenstvích. Květy mají specializovaný způsob opylování. Rod zahrnuje asi 200 druhů, pocházejících vesměs z Ameriky. Nejvíce druhů roste v mírných a subtropických oblastech Severní Ameriky. V teplých oblastech České republiky roste zdomácnělá klejicha hedvábná. Klejichy obsahují jedovaté glykosidy. Mají význam v lékařství a fytoterapii, poskytují vlákna a v malé míře i technický olej. Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné rostliny.
Klejichy jsou povětšině vytrvalé přímé byliny, na bázi většinou dřevnatějící. Některé druhy jsou jednoleté (A. nivea, A. angustifolia), jiné naopak dorůstají podoby větvených keřů (A. albicans, A. subulata). Listy jsou jednoduché, většinou vstřícné, řidčeji střídavé nebo přeslenité. Květy jsou malé až středně velké a často nápadně zbarvené, uspořádané v okoličnatých a většinou mnohokvětých květenstvích. Kalich je pětičetný a uvnitř často se žlázkami. Kališní lístky jsou úzké, špičaté a nazpět obrácené. Koruna je nejčastěji bílá, žlutooranžová, růžová, červená nebo zelenavá, obvykle kolovitá až nazpět ohnutá, hluboce pětilaločnatá, s velmi krátkou korunní trubkou. Pakorunka je tvořená petaloidními a často kápovitými přívěsky s nápadnou, ke středu květu zahnutou ostruhou. Nitky tyčinek jsou srostlé v trubičku, která je spojená s čnělkou a tvoří komplexní strukturu zvanou gynostegium. Pyl je v podlouhlých brylkách, spojených do páru. Gyneceum je tvořeno 2 volnými semeníky, srostlými v čnělkové části. Bliznová hlava je pětihranná až pětilaločná, na vrcholu zploštělá. Plodem je měchýřek nebo souplodí 2 měchýřků. Plody jsou na povrchu hladké nebo osténkaté. Semena jsou opatřena chmýrem.[1][2][3][4][5]
Okolíkovité květenství Asclepias amplexicaulis
Tuholistý druh A. welshii
Úzkolistý druh A. linaria
Detail květů A. purpurascens
Detail květu A. asperula
Puklý plod klejichy hedvábné (A. syriaca)
Počet udávaných druhů rodu klejicha je dosti různý a závisí na taxonomickém pojetí. Většinou se udává v rozpětí 120 až 140 druhů,[6][7] některé zdroje však udávají i přes 200 druhů.[8] Rod klejicha je přirozeně rozšířen pouze v Americe včetně Karibských ostrovů, některé druhy však zdomácněly i v jiných částech světa. Nejvíce druhů se vyskytuje v mírných a subtropických oblastech Severní Ameriky. Asi 6 druhů roste v subtropické Jižní Americe, zejména v Bolívii a Argentině. V tropické Střední a Jižní Americe se vyskytuje pouze několik druhů.[3][4] Z Mexika je udáváno 68 druhů.[9]
V teplejších oblastech České republiky občas roste zplaněle klejicha hedvábná (Asclepias syriaca). Vyskytuje se zejména kolem tratí a silnic, na hřbitovech, rumištích, vinicích a podobně. V ČR je pěstována již od roku 1786.[1]
Květy klejich mají zajímavý a specializovaný způsob opylování, kterému je silně přizpůsobena morfologie květů. Blizny ani prašníky nejsou na povrchu květu viditelné a jsou překryté jinými strukturami. Blizny je ukryty v 5 bliznových komůrkách, které ústí malými svislými otvory po stranách čnělkové hlavy. Pyl nevypadává z prašníků v jednotlivých zrnech, nýbrž je podobně jako u orchidejí sdružen do podlouhlých struktur, zvaných brylky (pollinia). Brylky jsou u klejichy spojené do páru prostřednictvím tělíska (corpusculum) a dvou ramen do struktury zvané polinarium. Tělísko je jedinou viditelnou částí polinaria a vyčnívá nad ústím bliznové komůrky. Květy klejich jsou vonné a produkují hojný cukernatý nektar, který se tvoří v bliznových komůrkách a hromadí se v kápovitých segmentech pakorunky. Jsou opylovány zejména hmyzem, v Americe je někdy navštěvují i kolibříci. Hmyz se při návštěvě květu často nohou zachytí za vyčnívající tělísko a následně vytáhne celé polinarium s brylkami z bliznové komůrky. Polinarium se přilepí hmyzu na končetinu nebo jinou část těla, asi po minutě a půl vysychá a ramena se ohýbají o 90 °. Při návštěvě dalšího květu se v případě úspěšného opylení zasouvá brylka do bliznové komůrky. Zde brylka nabobtná, z pylových zrnek vyrůstají pylové láčky, prorůstají do semeníku a každá z nich oplodňuje jedno vajíčko.[10]
Klejichy jsou cizosprašné rostliny, které nejsou schopny opylení vlastním pylem. Nejefektivnějšími opylovači jsou statnější druhy vos, včela medonosná, velcí motýli (zejména otakárci) a čmeláci. Některé severoamerické druhy (A. viridiflora, A. hirtella) jsou převážně opylovány čmeláky. Klejichu hedvábnou opyluje v Americe téměř výhradně včela medonosná, která je na tomto kontinentu nepůvodním druhem. Včela je významným, převažujícím opylovačem i dalších druhů, zejména klejichy hlíznaté a klejichy A. purpurascens. Jaké druhy hmyzu opylovaly klejichy před introdukcí včely medonosné, není s jistotou známo.[5][7][11][12] Pro menší druhy hmyzu včetně včely medonosné bývají květy klejich někdy nebezpečné, neboť se jim skřípnou nohy do ústí bliznové komůrky a nedokáží se z nich vždy osvobodit.[11]
Klejichy jsou hlavní živnou rostlinou severoamerického motýla monarchy stěhovavého (Danaus plexippus). Jedovaté glykosidy obsažené v rostlinách se hromadí v tělech housenek a chrání je před predátory. Obsah těchto glykosidů v tělech housenek je vyšší než jejich obsah v rostlinách a zůstává v jejich tělech i po proměně v dospělého motýla. Jak housenky tak i dospělci těchto motýlů mají výrazné výstražné zbarvení. Tato ochrana je účinná zejména proti obratlovcům, zatímco proti bezobratlým predátorům je účinek menší. Housenky můry Euchaetes egle, které se živí listy klejich podobně jako housenky monarchů, ve svých tělech také hromadí glykosidy, zatímco nenápadní dospělci již tyto látky neobsahují. O housenkách monarchů i tesařících Tetraopes tetrophthalmus je známo, že nejprve u báze listu naruší mléčnici a přeruší přívod jedovatého latexu a posléze začínají list konzumovat z opačného konce.[7][10][13]
Z dalších herbivorů se na listech klejich živí např. housenky můry Cycnia tenera, dospělci tesaříka Tetraopes tetrophthalmus (larvy se živí kořeny), larvy i dospělci mandelinky Labidomera clivicollis. Dření stonků se živí nosatec Rhyssomatus lineaticollis. Na listech a stoncích saje mšice Aphis asclepiadis, v listech minují larvy dvoukřídlého hmyzu Liriomyza asclepiadis.[10]
Semena klejich mají dlouhý chmýr a jsou šířena větrem.
Monarcha stěhovavý na květech klejichy
Housenka Euchaetes egle na listech klejichy
Včela na květech Asclepias asperula s nohami ověšenými brylkami
Tesařík Tetraopes tetrophthalmus
Semena klejichy hedvábné
Klejichy jsou jedovaté rostliny. Všechny části rostlin obsahují jedovaté glykosidy, největší koncentrace je v oddencích. Většina druhů obsahuje srdeční glykosidy, v některých jsou přítomny glykosidy s neurotoxickým účinkem (např. venticenolid izolovaný z A. subverticillata).[14] Klejicha hedvábná obsahuje jedovatý glykosid asklepiadin, dále vincetoxin a hořčinu asklepion. V latexu je dále obsaženo asi 0,1 až 2 % kaučuku, semena obsahují až 19 až 21 % polovysýchavého oleje.[1][11] Klejicha kurasavská obsahuje mj. srdeční glykosid asklepin, který vykazuje silnější účinek na srdeční činnost než strofantin získávaný z rostlin rodu krutikvět (Strophanthus) nebo digitoxin z náprstníku (Digitalis).[15]
Otrava klejichou se v lehčích případech projevuje nevolností, požití větší dávky způsobuje zejména zvracení a průjem.[11] K silnější otravě, vedoucí k porušení funkce srdečních, nervových či ledvinových buněk a následné smrti zpravidla nedochází, neboť po požití nastupuje silný dávivý účinek. Dobytek se klejichám většinou vyhýbá, v Severní Americe však byly zaznamenány případy otrav, pokud byl dobytek vyhladovělý. Riziko spasení nastává zejména u uschlých rostlin, neboť jsou pro zvířata přijatelnější a přitom se usušením neztrácí jejich jedovatost.[10][14]
Rod Asclepias je v rámci čeledi Apocynaceae řazen do podčeledi Asclepiadoideae, tribu Asclepiadeae a subtribu Asclepiadinae.[16] V současné taxonomii je rod pojímán úzce a zahrnuje pouze americké druhy. Mnohé zejména africké druhy byly přeřazeny do jiných rodů (Gomphocarpus, Pachycarpus aj.)[4]
Jemný chmýr z plodů některých druhů, zejména klejichy narudlé (Asclepias incarnata) a klejichy kurasavské (A. curassavica), slouží jako izolační a vycpávkový materiál. Jako textilní vlákno jej nelze použít, neboť nejdou spřádat. Ze stonků klejichy narudlé se získávají i lýková vlákna, použitelná jako nouzová náhrada lnu či vlny.[11][19] Klejicha kurasavská pochází z tropické Ameriky, zdomácněla však v tropech a subtropech po celém světě, v Evropě např. ve Španělsku. Je to krátkověká, nápadně kvetoucí trvalka, která se v České republice pěstuje jako letnička. Udávaná zóna odolnosti je 8 až 11.[1][20][21]
Oddenky klejichy hedvábné (A. syriaca) byly v minulosti používány v lidovém léčitelství, a to zejména jako expektorans, emetikum a zevně na kožní vyrážky. Chmýr ze semen byl v USA za 2. světové války zpracováván na vycpávkový materiál, nahrazující kapok. V bývalém Sovětském Svazu byl tento druh pěstován zejména pro technický olej ze semen. Latex obsahuje kaučuk, jako jeho zdroj se však příliš nehodí, neboť má velký obsah pryskyřic.[1][11] Klejicha hedvábná je v České republice místy pěstována jako okrasná trvalka a medonosná rostlina. Řidčeji se pěstují i jiné vytrvalé druhy, zejména klejicha hlíznatá (A. tuberosa) a klejicha narudlá (A. incarnata).[1]
Klejicha hlíznatá má dlouhou historii využití při léčení nemocí dýchacího ústrojí a horečnatých onemocnění. Domorodé kmeny Severní Ameriky ji využívaly při léčbě zápalu plic, chřipky nebo zánětu pohrudnice. V současném léčitelství je používána zejména při bolestivém kašli a tíži na prsou při chřipkových onemocněních. Také podporuje pocení a působí diureticky.[22] Hlízovité kořeny klejichy hlíznaté sloužily Indiánům po uvaření jako potrava.[23] Tato rostlina je využívána i v homeopatii.[24]
V tradiční medicíně v Mexiku je používáno v širším měřítku 14 druhů klejich. Nejpoužívanějším druhem je klejicha kurasavská. Nálev z druhů A. albicans a A. subulata se aplikuje zevně jako analgetikum při bolestech hlavy. Latex A. glaucescens, A. linaria i některých jiných druhů se používá při ošetřování zranění, kožních infekcích a odstraňování bradavic. Další druhy slouží jako projímadla nebo při respiračních onemocněních. Klejicha A. woodsoniana je v mexickém státě Chiapas podávána k úlevě při srdeční nedostatečnosti.[9]
Klejicha narudlá (A. incarnata)
Klejicha kurasavská jako okrasná rostlina
Klejicha kurasavská, kultivar 'Silky Gold'
Obrázky, zvuky či videa k tématu klejicha ve Wikimedia Commons
Klejicha (Asclepias) je rod rostlin z čeledi toješťovité. Jsou to převážně vytrvalé byliny s jednoduchými listy a často nápadnými květy v bohatých okoličnatých květenstvích. Květy mají specializovaný způsob opylování. Rod zahrnuje asi 200 druhů, pocházejících vesměs z Ameriky. Nejvíce druhů roste v mírných a subtropických oblastech Severní Ameriky. V teplých oblastech České republiky roste zdomácnělá klejicha hedvábná. Klejichy obsahují jedovaté glykosidy. Mají význam v lékařství a fytoterapii, poskytují vlákna a v malé míře i technický olej. Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné rostliny.
Silkeplante (Asclepias) er en stor slægt med ca. 140 arter, der hovedsageligt er udbredt i Nordamerika. Det er stauder (eller sjældnere: enårige planter), som har en stiv, opret og forgrenet vækst. Mange af arterne forvedder nederst på skuddene. Alle dele af planterne rummer en hvid mælkesaft, som indeholder bl.a. alkaloider, latexer og kardenolider. Visse arter er giftige.
Stængler og blade er hårløse. Bladene er modsatte eller kransstillede, og de er som regel smalle og elliptiske med hel rand. Blomsterne er samlet i endestillede, skærmagtige stande. De enkelte blomster er regelmæssige og 5-tallige med gule, orange, røde eller blårøde kronblade. Frugterne er bælgkapsler, som rummer mange frø med lange, hvide frøhaler ("silke").
Her beskrives kun de arter, som bliver dyrket i Danmark.
Beskrevne arter
Die Seidenpflanzen (Asclepias) sind eine Pflanzengattung in der Unterfamilie der Seidenpflanzengewächse (Asclepiadoideae) innerhalb der Familie der Hundsgiftgewächse (Apocynaceae). Ihr ursprüngliches Verbreitungsgebiet ist hauptsächlich die Neue Welt und das tropische Afrika, einige Arten sind in vielen Gebieten der Welt Neophyten.
Asclepias-Arten wachsen meist als ausdauernde, selten als einjährige krautige Pflanzen; die meisten Arten verholzen an der Basis etwas.
Meist sind die höchstens kurz gestielten Laubblätter gegenständig oder seltener stehen sie in Quirlen an den Stängeln angeordnet. Die krautigen Blattspreiten sind mit einer Länge von 2 bis 17 Zentimetern und einer Breite von 0,1 bis 3 Zentimetern linealisch, dreieckig, elliptisch oder länglich, mit gerundeter, keilförmiger oder stumpfer Spreitenbasis und spitzen oder zugespitzten oberen Enden. Die Blattflächen können kahl bis flaumig behaart sein.
Die endständigen oder zwischen den Knoten (Nodien) entspringenden, doldenähnlichen, zymösen Blütenstände sind wenig- bis meist vielblütig. Die Blütenstandsschäfte sind meist mindestens so lang wie die Blütenstiele, manchmal fehlen sie.
Die zwittrigen Blüten sind radiärsymmetrisch und meist fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die meist fünf Kelchblätter sind verwachsen und unterseits behaart oder kahl. Die meist fünf nur an ihrer Basis verwachsenen Kronblätter sind aufrecht bis zurückgeschlagen. Es ist nur ein Kreis mit fünf Staubblättern vorhanden. Die Staubfäden und der Spitzenbereich der Fruchtblätter sind zu einem so genannten Gynostegium verwachsen. Das aufrechte Gynostegium besitzt eingekrümmte, zungen-hornähnliche Anhängsel. Die zwei oberständigen Fruchtblätter sind untereinander frei.
Je befruchteter Blüte entstehen zwei Balgfrüchte, die meist wie zwei Hörner zusammenstehen. Die spindelförmigen Balgfrüchte besitzen ein spitzes Ende und enthalten dicht gepackt viele flache Samen, die als Flugorgane 15 bis 40 mm lange, seidige Haare besitzen (Coma) (daher der Name Seidenpflanzen).
Die Blüten enthalten Nektar. Die Bestäubung erfolgt meist durch Insekten (Entomophilie).
Die Erstveröffentlichung des Gattungsnamens Asclepias erfolgte 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum, 1, S. 214–217. Als Lectotypus wurde in Hitchcock: Prop. Brit. Bot. 1929, S. 136, Asclepias syriaca festgelegt.[1] Carl von Linné hat den botanischen Gattungsnamen Asclepias von Asklepios abgeleitet, dem griechischen Gott der Heilkunst, da sie häufig in der Volksmedizin verwendet wurde. Synonyme für Asclepias L. sind: Acerates Elliott, Anantherix Nutt., Asclepiodella Small, Asclepiodora A.Gray, Biventraria Small, Oxypteryx Greene, Podostemma Greene, Podostigma Elliott, Schizonotus A.Gray, Solanoa Greene.
Die Gattung Asclepias gehört zur Subtribus Asclepiadinae aus der Tribus Asclepiadeae in der Unterfamilie der Asclepiadoideae innerhalb der Familie der Apocynaceae.[2]
Das ursprüngliche Verbreitungsgebiet der Gattung Asclepias ist hauptsächlich die Neue Welt und das tropische Afrika. Einige Arten sind in vielen Gebieten der Welt Neophyten.
Zur Gattung der Seidenpflanzen (Asclepias) gehören über 200 Arten:[3]
Die Gattung Asclepias unterscheidet sich von der Gattung Gomphocarpus vor allem durch das schlank bis dick rübenförmig oder knollig ausgebildete Rhizom, das bei Gomphocarpus faserig oder verholzt ist. Asclepias bildet jährlich neu austreibende, meist unverzweigte oder wenig verzweigte Stängel, Gomphocarpus dagegen kurzlebige, ausdauernde Halbsträucher mit verzweigten Stängeln. Des Weiteren sind die Blütenstände bei Asclepias endständig, bei Gomphocarpus dagegen extra-axillar (aus den Blattachseln hervorgehend).
Die Seidenpflanzen (Asclepias) sind eine Pflanzengattung in der Unterfamilie der Seidenpflanzengewächse (Asclepiadoideae) innerhalb der Familie der Hundsgiftgewächse (Apocynaceae). Ihr ursprüngliches Verbreitungsgebiet ist hauptsächlich die Neue Welt und das tropische Afrika, einige Arten sind in vielen Gebieten der Welt Neophyten.
Asclepias is a genus of herbaceous, perennial, flowering plants known as milkweeds, named for their latex, a milky substance containing cardiac glycosides termed cardenolides, exuded where cells are damaged.[3][4][5] Most species are toxic to humans and many other species, primarily due to the presence of cardenolides, although, as with many such plants, there are species that feed upon them (e.g., their leaves) and from them (e.g., their nectar). Most notable are monarch butterflies, who use and require certain milkweeds as host plants for their larvae.
The genus contains over 200 species distributed broadly across Africa, North America, and South America.[6] It previously belonged to the family Asclepiadaceae, which is now classified as the subfamily Asclepiadoideae of the dogbane family, Apocynaceae.
The genus was formally described by Carl Linnaeus in 1753,[7] who named it after Asclepius, the Greek god of healing.[8]
Members of the genus produce some of the most complex flowers in the plant kingdom, comparable to orchids in complexity. Five petals reflex backwards revealing a gynostegium surrounded by a five-membrane corona. The corona is composed of a five-paired hood-and-horn structure with the hood acting as a sheath for the inner horn. Glands holding pollinia are found between the hoods. The size, shape and color of the horns and hoods are often important identifying characteristics for species in the genus Asclepias.[9]
Pollination in this genus is accomplished in an unusual manner. Pollen is grouped into complex structures called pollinia (or "pollen sacs"), rather than being individual grains or tetrads, as is typical for most plants. The feet or mouthparts of flower-visiting insects, such as bees, wasps, and butterflies, slip into one of the five slits in each flower formed by adjacent anthers. The bases of the pollinia then mechanically attach to the insect, so that a pair of pollen sacs can be pulled free when the pollinator flies off, assuming the insect is large enough to produce the necessary pulling force (if not, the insect may become trapped and die).[10] Pollination is effected by the reverse procedure, in which one of the pollinia becomes trapped within the anther slit. Large-bodied hymenopterans (bees, wasps) are the most common and best pollinators, accounting for over 50% of all Asclepias pollination,[11] whereas monarch butterflies are poor pollinators of milkweed.[4]
Asclepias species produce their seeds in pods termed follicles. The seeds, which are arranged in overlapping rows, bear a cluster of white, silky, filament-like hairs known as the coma[12] (often referred to by other names such as pappus, "floss", "plume", or "silk"). The follicles ripen and split open, and the seeds, each carried by its coma, are blown by the wind. Some, but not all, milkweeds also reproduce by clonal (or vegetative) reproduction.
There are also 12 species of Asclepias in South America, among them: A. barjoniifolia, A. boliviensis, A. curassavica, A. mellodora, A. candida, A. flava, and A. pilgeriana.
Milkweeds are an important nectar source for native bees, wasps, and other nectar-seeking insects, though non-native honey bees commonly get trapped in the stigmatic slits and die.[10][15] Milkweeds are also the larval food source for monarch butterflies and their relatives, as well as a variety of other herbivorous insects (including numerous beetles, moths, and true bugs) specialized to feed on the plants despite their chemical defenses.[4]
Milkweeds use three primary defenses to limit damage caused by caterpillars: hairs on the leaves (trichomes), cardenolide toxins, and latex fluids.[16] Data from a DNA study indicate that, generally, more recently evolved milkweed species ("derived" in botany parlance) use these preventive strategies less but grow faster than older species, potentially regrowing faster than caterpillars can consume them.[17][18][19]
Research indicates that the very high cardenolide content of Asclepias linaria reduces the impact of the Ophryocystis elektroscirrha (OE) parasite on the monarch butterfly, Danaus plexippus. The OE parasite causes holes to form in the wings of fully developed monarch butterflies. This causes weakened endurance and an inability to migrate. The parasite only affects monarchs when they are larvae and caterpillars, but the detriment is when they are in their butterfly form.[20] By contrast, some species of Asclepias are extremely poor sources of cardenolides, such as Asclepias fascicularis, Asclepias tuberosa, and Asclepias angustifolia.
The leaves of Asclepias species are a food source for monarch butterfly larvae and some other milkweed butterflies.[4] These plants are often used in butterfly gardening and monarch waystations in an effort to help increase the dwindling monarch population.[21]
However, some milkweed species are not suitable for butterfly gardens and monarch waystations. For example, A. curassavica, or tropical milkweed, is often planted as an ornamental in butterfly gardens outside of its native range of Mexico and Central America. Year-round plantings of this species in the United States are controversial and criticised, as they may lead to new overwintering sites along the U.S. Gulf Coast and the consequent year-round breeding of monarchs.[22] This is thought to adversely affect migration patterns, and to cause a dramatic build-up of the dangerous parasite, Ophryocystis elektroscirrha.[23] New research also has shown that monarch larvae reared on tropical milkweed show reduced migratory development (reproductive diapause), and when migratory adults are exposed to tropical milkweed, it stimulates reproductive tissue growth.[24]
Because of this, it is most often suggested to grow milkweeds that are native to the geographical area they are planted in to prevent negative impacts on monarch butterflies.[25][26]
Monarch caterpillars do not favor butterfly weed (A. tuberosa), perhaps because the leaves of that milkweed species contain very little cardenolide.[27] Some other milkweeds may have similar characteristics.
Milkweeds are not grown commercially in large scale, but the plants have had many uses throughout human history.[4] Milkweeds have a long history of medicinal, every day, and military use. The Omaha people from Nebraska, the Menomin from Wisconsin and upper Michigan, the Dakota from Minnesota, and the Ponca people from Nebraska, traditionally used common milkweed (A. syriaca) for medicinal purposes. The bast fibers of some species can be used for rope. The Miwok people of northern California used heart-leaf milkweed (A. cordifolia) for its stems, which they dried and used for cords, strings and ropes.[28]
A study of the insulative properties of various materials found that milkweed floss was outperformed by other materials in terms of insulation, loft, and lumpiness, but it scored well when mixed with down feathers.[29] The milkweed filaments from the coma (the "floss") are hollow and coated with wax, and have good insulation qualities. During World War II, more than 5,000 t (5,500 short tons) of milkweed floss was collected in the US as a substitute for kapok.[30][31] Milkweed is grown commercially as a hypoallergenic filling for pillows[32] and as insulation for winter coats.[33] Asclepias is also known as "Silk of America"[34] which is a strand of common milkweed (A. syriaca) gathered mainly in the valley of the Saint Lawrence River in Canada. The silk is used in thermal insulation, acoustic insulation, and oil absorbents.[35][36][37]
Milkweed latex contains about two percent latex, and during World War II both Nazi Germany and the US attempted to use it as a source of natural rubber, although no record of large-scale success has been found.[38]
Many milkweed species also contain cardiac glycoside poisons that inhibit animal cells from maintaining a proper K+, Ca2+ concentration gradient.[5] As a result, many peoples of South America and Africa used arrows poisoned with these glycosides to fight and hunt more effectively. Some milkweeds are toxic enough to cause death when animals consume large quantities of the plant. Some milkweeds also cause mild dermatitis in some who come in contact with them. Nonetheless, some species can be made edible if properly processed.[4]
Asclepias is a genus of herbaceous, perennial, flowering plants known as milkweeds, named for their latex, a milky substance containing cardiac glycosides termed cardenolides, exuded where cells are damaged. Most species are toxic to humans and many other species, primarily due to the presence of cardenolides, although, as with many such plants, there are species that feed upon them (e.g., their leaves) and from them (e.g., their nectar). Most notable are monarch butterflies, who use and require certain milkweeds as host plants for their larvae.
The genus contains over 200 species distributed broadly across Africa, North America, and South America. It previously belonged to the family Asclepiadaceae, which is now classified as the subfamily Asclepiadoideae of the dogbane family, Apocynaceae.
The genus was formally described by Carl Linnaeus in 1753, who named it after Asclepius, the Greek god of healing.
Asclepias (nombre común asclepia o algodoncillo) es un género de plantas perennes, dicotiledóneas, herbáceas que tiene más de 200 especies conocidas. Pertenece a la familia Apocynaceae. Está distribuido ampliamente en África, Norteamérica y Sudamérica.[1]
Son hierbas, o raramente arbustos, partes leñosas con o sin corcho, raíces fibrosas o carnosas y fasciculadas, látex blanco, perennes o raramente anuales.
Hojas opuestas, alternas o verticiladas, ocasionalmente reducidas y caducas; sésiles o pecioladas, pseudoestípulas ausentes.
Inflorescencia extra-axilar o terminal, 1 o 2 por nudo, umbeliforme; corola rotácea, estivación valvada; androceo y gineceo completamente fusionados y formando un ginostegio sésil a estipitado; corona ginostegial de 5 lóbulos, basalmente adnada al estípite, mayormente cuculada, "capuchón", y generalmente con una lígula interna, "cornículo", apéndices terminales de las anteras cubriendo el margen del ápice del estilo, polinios más o menos péndulos, uniformemente fértiles; ápice del estilo levemente convexo, liso. Folículos 1 u ocasionalmente 2, lisos o algo estriados o aguijonosos, mesocarpo delgado o en ocasiones prominentemente inflado; semillas planas o biconvexas, margen entero a crenulado, comosas o raramente ecomosas.[2]
Las asclepias son una fuente importante de néctar para las abejas y otros insectos, además de ser alimento de las mariposas monarca y sus parientes, así como de una gran variedad de insectos herbívoros, escarabajos, mariposas y otros insectos especializados en alimentarse de estas plantas a pesar de sus defensas químicas.
El género fue descrito por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 214–217. 1753.[2]
Asclepias: nombre genérico que nombró Carlos Linneo en honor de Esculapio (dios griego de la medicina), por las muchas aplicaciones medicinales que tiene la planta.
Según el ITIS :
En Sudamérica hay 12 especies, entre ellas: A. barjoniifolia, A. boliviensis, A. curassavica, A. mellodora, A. candida, A. flava y A. pilgeriana.
Asclepias (nombre común asclepia o algodoncillo) es un género de plantas perennes, dicotiledóneas, herbáceas que tiene más de 200 especies conocidas. Pertenece a la familia Apocynaceae. Está distribuido ampliamente en África, Norteamérica y Sudamérica.
Silkkiyrtit (Asclepias) kuuluvat oleanterikasvien heimon (Apocynaceae) alaheimoon Asclepiadoideae, joka aiemmin on tunnettu käärmeenpistonyrttikasvien heimona (Asclepiadaceae) [1]. Suvun lajeja viljellään monivuotisina koristekasveina, leikkokasveina ja yhtä lajia, punasilkkiyrttiä (A. curassavica), huonekasvina [2].
Silkkiyrtit (Asclepias) kuuluvat oleanterikasvien heimon (Apocynaceae) alaheimoon Asclepiadoideae, joka aiemmin on tunnettu käärmeenpistonyrttikasvien heimona (Asclepiadaceae) . Suvun lajeja viljellään monivuotisina koristekasveina, leikkokasveina ja yhtä lajia, punasilkkiyrttiä (A. curassavica), huonekasvina .
Asclépiade
Les asclépiades, plantes herbacées vivaces dicotylédones du genre Asclepias, regroupent plus de 140 espèces inventoriées. Appartenant à la famille des Asclépiadacées selon la classification classique, elles sont maintenant réunies dans une sous-famille des Apocynacées, les Asclepiadoideae, selon la classification phylogénétique.
Elles représentent des plantes très importantes d'un point de vue écologique, fournissant du nectar à de nombreuses espèces de pollinisateurs, tout en étant la plante hôte de certains insectes, notamment le papillon monarque (Danaus plexippus).
Les asclépiades produisent des cosses. Ces cosses contiennent des filaments mous connus sous le nom de soies, chacune d'entre elles étant rattachée à une graine. Lorsque la cosse mûrit, elle s'ouvre et les graines sont disséminées par anémochorie.
Les asclépiades produisent du latex, un liquide laiteux toxique composé d'une diversité de molécules, dont des alcaloïdes et des terpènes.
Carl von Linné nomma le genre d’après le dieu grec de la médecine Asclépios, cette plante possédant de nombreuses vertus en phytothérapie.
Selon ITIS :
Les asclépiades produisent du latex contentant des glycosides, des molécules qui modifient l'activité de la pompe sodium-potassium, pouvant notamment interférer avec les cellules régulant le rythme cardiaque des animaux. Certaines espèces d'insectes sont cependant résistantes à l'action des glycosides[1].
Les chenilles des papillons de jour suivants se nourrissent de feuilles d'asclépiade :
Les punaises de l'asclépiade, aux stades de nymphe et d'adulte, se nourrissent des graines et du nectar de l'asclépiade :
La chrysomèle de l'asclépiade (Labidomera clivicollis) se nourrit des feuilles et des fleurs de l'asclépiade.
Différentes espèces de pucerons, dont le puceron jaune du laurier rose (Aphis nerii), se nourrissent de la sève d'asclépiade. Ces piqueurs-suceurs sont souvent gardés en élevage par des fourmis, qui organisent l'infestation, protègent les pucerons et bénéficient de leur miellat.
Les asclépiades sont la source exclusive de nourriture pour les larves de papillons monarques (Danaus plexippus) en Amérique du Nord. Associées aux milieux ouverts désormais largement agricoles, les espèces de ce genre ont décliné dans les régions comme le Midwest, en raison de la popularisation, dans la deuxième moitié de années 1990, des herbicides à base de glyphosate associés aux cultures transgéniques. Cette baisse de l'abondance des asclépiades a contribué au déclin de la population de monarque migrateur de l'Est[2]. En 2013, le nombre de monarques en migration vers le Mexique a été le plus bas jamais enregistré, couvrant à peine 0,67 hectare de forêt (à comparer à 21 hectares à la saison 1996-1997)[3].
Dans le passé, la teneur élevée en dextrose du nectar de ces plantes était une source d'édulcorants pour les indigènes d'Amérique et les voyageurs. Le latex des asclépiades contient du caoutchouc (entre 1 et 2 %) utilisé comme ressource naturelle par les Alliés pendant la Seconde Guerre mondiale pour la confection de gilets de sauvetage[4]. Depuis cette plante est identifiée comme espèce en difficulté du fait de l'effet combiné de l'urbanisation et de la pollution.
Mise en culture commercialement depuis 2012, principalement au Québec, l’asclépiade, aussi connue sous l’appellation « soie[5] » ou « soyer » en reprenant un terme utilisé par le naturaliste Charles Sigisbert Sonnini qui l'avait importé en France comme plante exotique à fibre soyeuse à incorporer dans les tissus. Le soyer du Québec est issu de la variété d’asclépiade commune (Asclepias syriaca) cultivée principalement dans la vallée du fleuve Saint-Laurent.
Une industrie vouée à sa transformation s’est constituée depuis 2015. On utilise la soie pour la confection d’isolants thermique et acoustique et d’absorbants pétroliers[6],[7].
Asclépiade
Les asclépiades, plantes herbacées vivaces dicotylédones du genre Asclepias, regroupent plus de 140 espèces inventoriées. Appartenant à la famille des Asclépiadacées selon la classification classique, elles sont maintenant réunies dans une sous-famille des Apocynacées, les Asclepiadoideae, selon la classification phylogénétique.
Elles représentent des plantes très importantes d'un point de vue écologique, fournissant du nectar à de nombreuses espèces de pollinisateurs, tout en étant la plante hôte de certains insectes, notamment le papillon monarque (Danaus plexippus).
Les asclépiades produisent des cosses. Ces cosses contiennent des filaments mous connus sous le nom de soies, chacune d'entre elles étant rattachée à une graine. Lorsque la cosse mûrit, elle s'ouvre et les graines sont disséminées par anémochorie.
Les asclépiades produisent du latex, un liquide laiteux toxique composé d'une diversité de molécules, dont des alcaloïdes et des terpènes.
Cigansko perje (svilenica, lat. Asclepias), biljni rod koji je nekada bio dio samostalne porodice svileničevke (Asclepiadaceae), danas potporodica Asclepiadoideae, dio porodice zimzelenovki (Apocynaceae). Pripada mu blizu 200 vrsta[1] trajnica, polugrmova i grmova.
Latinsko ime roda dolazi po grčkom bogu liječništva, Asklepiju, dok je hrvatski naziv cigansko perje nastao zbog običaja Roma koji su sakupljali mekane niti kojima su obrasle sjemenke, te su sa njima punili jastuke[2]. Po ovim mekanim svilenim nitima, rod je nazvan i svilenica.
Cigansko perje (svilenica, lat. Asclepias), biljni rod koji je nekada bio dio samostalne porodice svileničevke (Asclepiadaceae), danas potporodica Asclepiadoideae, dio porodice zimzelenovki (Apocynaceae). Pripada mu blizu 200 vrsta trajnica, polugrmova i grmova.
Latinsko ime roda dolazi po grčkom bogu liječništva, Asklepiju, dok je hrvatski naziv cigansko perje nastao zbog običaja Roma koji su sakupljali mekane niti kojima su obrasle sjemenke, te su sa njima punili jastuke. Po ovim mekanim svilenim nitima, rod je nazvan i svilenica.
Židźinka[1][2] (Asclepias) je ród z podswójby łastojčnikowych rostlinow (Asclepiadoideae) znutřka (Apocynaceae).
K židźinkam (Asclepias) słuša něhdźe 120 hač 140 družinow. Tu je wuběrk:
Židźinka (Asclepias) je ród z podswójby łastojčnikowych rostlinow (Asclepiadoideae) znutřka (Apocynaceae).
Asclepias L. (1753), adalah termasuk salah satu genus dari tanaman perdu yang terdiri atas 140 spesies. Awalnya diklasifikasikan ke dalam famili Asclepiadaceae, namun sekarang digolongkan ke dalam subfamili Asclepiadoideae dari famili Apocynaceae.
Asclepias termasuk sumber nektar yang penting bagi lebah dan serangga lain pencari nektar, dan sumber makanan bagi ulat kupu-kupu raja (monarch buttterfly).
Beberapa spesies yang cukup dikenal di Indonesia antara lain bunga balon (Asclepias physocarpa), kapas cinde (asclepias curassavica).
Asclepias L. (1753) est genus plantarum herbacearum perennium dicotyledonum quod plus quam 140 species notas includit. Ea in familia Asclepiadacearum olim fuit, sed illa familia nunc describitur subfamilia Asclepiadoidearum familiae Apocynacearum.
Nonnullae Asclepiadum species, cum nominibus Anglicis:
Asclepias albicans whitestem milkweed Asclepias amplexicaulis blunt-leaved milkweed
Asclepias asperula antelope horns .jpg)
Asclepias californica California milkweed 
Asclepias cordifolia heart-leaf milkweed 
Asclepias cryptoceras pallid milkweed 
Asclepias curassavica scarlet milkweed, tropical milkweed, bloodroot, bloodflower, bastard ipecacuanha 
Asclepias eriocarpa woollypod milkweed 
Asclepias erosa desert milkweed Asclepias exaltata poke milkweed 
Asclepias fascicularis narrow-leaf milkweed 
Asclepias fruticosa syn. Gomphocarpus fruticosus swan plant, African milkweed Asclepias humistrata sandhill milkweed 
Asclepias incarnata swamp milkweed Asclepias lanceolata lanceolate milkweed 
Asclepias linaria pine-needle milkweed Asclepias linearis slim milkweed 
Asclepias meadii Mead's milkweed 
Asclepias nyctaginifolia Mojave milkweed Asclepias obovata pineland milkweed 
Asclepias physocarpa balloonplant, balloon cotton-bush, giant swan plant, testicle tree, bishop's balls, or swan plant 
Asclepias purpurascens purple milkweed Asclepias quadrifolia four-leaved milkweed Asclepias rubra red milkweed Asclepias solanoana serpentine milkweed 
Asclepias speciosa showy milkweed 
Asclepias subulata rush milkweed, leafless milkweed Asclepias sullivantii Sullivant's milkweed 
Asclepias syriaca common milkweed 
Asclepias tuberosa butterfly weed, pleurisy root Asclepias variegata white milkweed .jpg)
Asclepias verticillata whorled milkweed Asclepias vestita woolly milkweed Asclepias vincetoxicum 
Asclepias viridiflora 
Haec stipula ad biologiam spectat. Amplifica, si potes! Asclepias L. (1753) est genus plantarum herbacearum perennium dicotyledonum quod plus quam 140 species notas includit. Ea in familia Asclepiadacearum olim fuit, sed illa familia nunc describitur subfamilia Asclepiadoidearum familiae Apocynacearum.
Asclepias is een geslacht van kruidachtige vaste planten uit de maagdenpalmfamilie (Apocynaceae). Het geslacht telt ongeveer honderdveertig soorten die hoofdzakelijk in de Nieuwe Wereld voorkomen.
Asclepias is een geslacht van kruidachtige vaste planten uit de maagdenpalmfamilie (Apocynaceae). Het geslacht telt ongeveer honderdveertig soorten die hoofdzakelijk in de Nieuwe Wereld voorkomen.
Silkeurt (Asclepias) er ei planteslekt i gravmyrtfamilien. Den ble tidligere regnet til svalerotfamilien.
Artene er flerårige urter med opprett vekst, som ofte er forvedet ved basis. Bladene er motsatte eller kransstilte med kort bladstilk. Blomstene sitter mange sammen i en skjermlignende kvast. Kronen er dypt splittet, og det er en bikrone med fem fliker. Polliniene henger ned. Frukten er en spindelformet belgkapsel med mange silkehårete frø.[1]
Asclepias i snever betydning er utbredt med omtrent 130 arter i Nord- og Mellom-Amerika inkludert Karibia. Det er også om lag seks arter i Sør-Amerika. Mange afrikanske arter ble regnet til slekta, men de er nå flyttet til andre slekter. Det gjelder blant annet Gomphocarpus sinaicus fra Sinai og Negev- og Judeaørkenene.[2] Noen amerikanske Asclepias-arter er naturalisert i Europa og andre steder.[3]
Plantene inneholder giftige glykosider som virker på hjertet eller nervesystemet. Flere ulike grupper av insekter har likevel spesialisert seg på å ete dem. Mange av insektene bevarer giftstoffene i kroppen, har sterke varselfarger og inngår i systemer med müllersk mimikry. De vanligste er de oransje og svarte åmene til monarksommerfuglen og andre arter i slekta Danaus, oransje bladlus, de oransje og svarte tegene Oncopeltus fasciatus og Lygaeus kalmii, den oransje og svarte bladbillen Labidomera clivicollis, de røde og svarte trebukkene i slekta Tetraopes, den metallisk blå bladbillen Chrysochus cobaltinus og den hårete, oransje og svarte åmen til bjørnespinneren Euchaetes egle. Koevolusjon kan ha skjedd mellom Tetraopes og Asclepias ettersom de ulike billeartene ser ut til å være spesialisert på hver sin Asclepias-art.[4][5][6]
Flere arter dyrkes som prydplanter i hager. De er også litt brukt som nytteplanter, spesielt rosesilkeurt (Asclepias syriaca). Frøhårene isolerer godt og brukes i puter og som fôr i vinterjakker. Plantene er også blitt brukt til å produsere fiber, søtstoffer og gummi. Indianerne brukte silkeurt som medisinplante, og Carl von Linné kalte slekta Asclepias etter legeguden Asklepios.[7]
Asclepias asperula
Asclepias curassavica
Asclepias fascicularis
Asclepias incarnata
Asclepias viridis
Silkeurt (Asclepias) er ei planteslekt i gravmyrtfamilien. Den ble tidligere regnet til svalerotfamilien.
Artene er flerårige urter med opprett vekst, som ofte er forvedet ved basis. Bladene er motsatte eller kransstilte med kort bladstilk. Blomstene sitter mange sammen i en skjermlignende kvast. Kronen er dypt splittet, og det er en bikrone med fem fliker. Polliniene henger ned. Frukten er en spindelformet belgkapsel med mange silkehårete frø.
Asclepias i snever betydning er utbredt med omtrent 130 arter i Nord- og Mellom-Amerika inkludert Karibia. Det er også om lag seks arter i Sør-Amerika. Mange afrikanske arter ble regnet til slekta, men de er nå flyttet til andre slekter. Det gjelder blant annet Gomphocarpus sinaicus fra Sinai og Negev- og Judeaørkenene. Noen amerikanske Asclepias-arter er naturalisert i Europa og andre steder.
Plantene inneholder giftige glykosider som virker på hjertet eller nervesystemet. Flere ulike grupper av insekter har likevel spesialisert seg på å ete dem. Mange av insektene bevarer giftstoffene i kroppen, har sterke varselfarger og inngår i systemer med müllersk mimikry. De vanligste er de oransje og svarte åmene til monarksommerfuglen og andre arter i slekta Danaus, oransje bladlus, de oransje og svarte tegene Oncopeltus fasciatus og Lygaeus kalmii, den oransje og svarte bladbillen Labidomera clivicollis, de røde og svarte trebukkene i slekta Tetraopes, den metallisk blå bladbillen Chrysochus cobaltinus og den hårete, oransje og svarte åmen til bjørnespinneren Euchaetes egle. Koevolusjon kan ha skjedd mellom Tetraopes og Asclepias ettersom de ulike billeartene ser ut til å være spesialisert på hver sin Asclepias-art.
Flere arter dyrkes som prydplanter i hager. De er også litt brukt som nytteplanter, spesielt rosesilkeurt (Asclepias syriaca). Frøhårene isolerer godt og brukes i puter og som fôr i vinterjakker. Plantene er også blitt brukt til å produsere fiber, søtstoffer og gummi. Indianerne brukte silkeurt som medisinplante, og Carl von Linné kalte slekta Asclepias etter legeguden Asklepios.
Trojeść (Asclepias L.) – rodzaj roślin z rodziny toinowatych (Apocynaceae). Obejmuje według różnych źródeł od ok. 100[3]–120[4] do ponad 200 gatunków[5]. Rośliny te występują w Ameryce Północnej i Środkowej, gdzie rosną w lasach, na terenach skalistych i nieużytkach, rzadziej na mokradłach[3]. Niektóre gatunki zostały rozpowszechnione jako uprawne. Trojeść amerykańska A. syriaca należy do gatunków już zadomowionych w Polsce i potencjalnie inwazyjnych[6]. Młode pędy niektórych gatunków są jadalne, w większości jednak posiadają trujący sok mleczny. Spożywające go larwy motyla Danaus plexippus stają się dzięki temu toksyczne dla ptaków[3]. Niezwilżalne włoski nasienne trojeści amerykańskiej stanowią surowiec zwany jedwabiem roślinnym, używanym do wyrobu pasów ratunkowych, materacy, materiałów izolacyjnych[7], z włókien z pędów wyrabia się także tkaniny i papier. Gatunek ten i niektóre inne (A. incarnata, A. tuberosa) uprawiane są także jako rośliny ozdobne i miododajne[8]. Trojeść okazała (A. speciosa) wykorzystywana jest w przemyśle kosmetycznym[7].
Acerates Elliott, Anantherix Nutt., Asclepiodella Small, Asclepiodora A. Gray, Biventraria Small, Oxypteryx Greene, Podostemma Greene, Podostigma Elliott, Schizonotus A. Gray, Solanoa Greene[10].
Jeden z rodzajów plemienia Asclepiadeae w podrodzinie Asclepiadoideae w rodzinie toinowatych Apocynaceae[10]. Rodzina ta stanowi jeden z kladów w obrębie rzędu goryczkowców (Gentianales) z grupy astrowych[1].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa jasnotowe (Lamiidae Takht. ex Reveal), nadrząd Gentiananae Thorne ex Reveal, rząd toinowce (Apocynales Bromhead), rodzina toinowate (Apocynaceae Juss.)[11], podrodzina Asclepiadoideae Burnett, plemię Asclepiadeae (R. Br.) Duby, podplemię Asclepiadinae Endl. ex Meisn., rodzaj trojeść (Asclepias L.)[12]
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta), klasa dwuliścienne (Magnoliopsida), podklasa Asteridae, rząd goryczkowce (Gentianales), rodzina trojeściowate (Asclepiadaceae), rodzaj trojeść Asclepias.
Trojeść (Asclepias L.) – rodzaj roślin z rodziny toinowatych (Apocynaceae). Obejmuje według różnych źródeł od ok. 100–120 do ponad 200 gatunków. Rośliny te występują w Ameryce Północnej i Środkowej, gdzie rosną w lasach, na terenach skalistych i nieużytkach, rzadziej na mokradłach. Niektóre gatunki zostały rozpowszechnione jako uprawne. Trojeść amerykańska A. syriaca należy do gatunków już zadomowionych w Polsce i potencjalnie inwazyjnych. Młode pędy niektórych gatunków są jadalne, w większości jednak posiadają trujący sok mleczny. Spożywające go larwy motyla Danaus plexippus stają się dzięki temu toksyczne dla ptaków. Niezwilżalne włoski nasienne trojeści amerykańskiej stanowią surowiec zwany jedwabiem roślinnym, używanym do wyrobu pasów ratunkowych, materacy, materiałów izolacyjnych, z włókien z pędów wyrabia się także tkaniny i papier. Gatunek ten i niektóre inne (A. incarnata, A. tuberosa) uprawiane są także jako rośliny ozdobne i miododajne. Trojeść okazała (A. speciosa) wykorzystywana jest w przemyśle kosmetycznym.
Asclepias L. é um género botânico pertencente à família Apocynaceae. As asclepias são conhecidas pela sua seiva leitosa, que consiste de látex contendo alcalóides e outros compostos complexos.[1] Sabe-se que algumas espécies são tóxicas.
Asclepias L. é um género botânico pertencente à família Apocynaceae. As asclepias são conhecidas pela sua seiva leitosa, que consiste de látex contendo alcalóides e outros compostos complexos. Sabe-se que algumas espécies são tóxicas.
Sidenörtssläktet (Asclepias)[1][2] är ett släkte i familjen oleanderväxter.[1] Sidenörterna är fleråriga örter och det finns fler än 140 kända arter. Tidigare ingick detta släkte i tulkörtsfamiljen (Asclepiadaceae), men hela den familjen har omklassificerats till oleanderväxterna där de utgör en underfamilj, Asclepiadoideae.
Sidenörtssläktet arter är rika på nektar vilket drar till sig bin och andra nektarsamlande insekter. Mjölksaften innehåller alkaloider, kautschuk (1-2%) och andra kemiska föreningar. Vissa arter är giftiga. Fröna växer i baljor som innehåller sidenmjuka trådar som är fästade vid fröna. När baljan öppnas förs fröna iväg med vinden, burna av trådarna.
Carl von Linné namngav släktet efter Asklepios, läkekonstens gud i grekisk mytologi, eftersom sidenörter användes på många sätt inom folkmedicinen.
Monarkfjärilen och några av dess släktingar lever på växter av släktet som larver. Vanligtvis äter de unga larverna yngre och sprödare växtdelar medan äldre larver äter äldre växtdelar som innehåller ämnen som får dem att smaka illa, vilket skyddar dem från rovdjur såpass väl att en annan fjärilsart, Limenitis archippus har utvecklats till att likna monarken.[3]
Några arter odlas som prydnadsväxter.
Wikimedia Commons har media som rör Sidenörtssläktet.
Wikispecies har information om Sidenörtssläktet.
Sidenörtssläktet (Asclepias) är ett släkte i familjen oleanderväxter. Sidenörterna är fleråriga örter och det finns fler än 140 kända arter. Tidigare ingick detta släkte i tulkörtsfamiljen (Asclepiadaceae), men hela den familjen har omklassificerats till oleanderväxterna där de utgör en underfamilj, Asclepiadoideae.
Sidenörtssläktet arter är rika på nektar vilket drar till sig bin och andra nektarsamlande insekter. Mjölksaften innehåller alkaloider, kautschuk (1-2%) och andra kemiska föreningar. Vissa arter är giftiga. Fröna växer i baljor som innehåller sidenmjuka trådar som är fästade vid fröna. När baljan öppnas förs fröna iväg med vinden, burna av trådarna.
Carl von Linné namngav släktet efter Asklepios, läkekonstens gud i grekisk mytologi, eftersom sidenörter användes på många sätt inom folkmedicinen.
Monarkfjärilen och några av dess släktingar lever på växter av släktet som larver. Vanligtvis äter de unga larverna yngre och sprödare växtdelar medan äldre larver äter äldre växtdelar som innehåller ämnen som får dem att smaka illa, vilket skyddar dem från rovdjur såpass väl att en annan fjärilsart, Limenitis archippus har utvecklats till att likna monarken.
Några arter odlas som prydnadsväxter.
Chi Bông tai (danh pháp khoa học: Asclepias), là một chi thực vật chứa khoảng trên 140 loài bông tai (ngô thi)-các loài cây thân thảo, thường xanh. Trước đây nó được coi là chi điển hình của họ Asclepiadaceae, nhưng hiện nay nó được phân loại trong phân họ Asclepiadoideae của họ Apocynaceae.
Các loài bông tai là các nguồn mật hoa quan trọng cho các loài ong và các côn trùng kiếm mật khác cũng như là nguồn thức ăn của ấu trùng cho loài bướm chúa với danh pháp khoa học Danaus plexippus. Nhựa của chúng có màu giống như sữa, chứa các ancaloit, gôm cao su, và một vài hợp chất phức tạp khác, bao gồm cả các cardenolid (glicozit tim mạch). Một vài loài có khả năng gây ngộ độc.
Carolus Linnaeus đặt tên chi này theo Asclepius, vị thần chữa trị bệnh trong thần thoại Hy Lạp, do nhiều bài thuốc y học dân gian phương Tây sử dụng các loài bông tai.
Các loài trong chi Asclepias phát triển hạt của chúng trong các quả dạng quả đậu. Các quả này chứa các sợi tơ mềm như lụa hay tơ sồi. Các sợi gắn liền với các hạt riêng rẽ. Khi quả chín, các hạt được phát tán nhờ gió, mỗi hạt mang theo vài sợi tơ.
Một số loài trong chi Asclepias được liệt kê dưới đây:
Các sợi của quả bông tai hay tơ sồi được phủ một lớp sáp, và chúng có khả năng cách nhiệt rất tốt. Các thử nghiệm cho thấy chúng có khả năng cách nhiệt tốt hơn cả các lớp lông bên trong của các loài chim. Trong Đại chiến thế giới lần thứ hai, trên 5.000 tấn (11 triệu pao) lông tơ của bông tai đã được thu hoạch tại Hoa Kỳ như là vật liệu thay thế cho bông gòn.
Trong quá khứ, hàm lượng dextroza cao trong mật hoa các loài bông tai đã được sử dụng làm nguồn cung cấp chất làm ngọt cho thổ dân Bắc Mỹ cũng như những người buôn lậu lông thú tại khu vực Canada thời kỳ thuộc Pháp (1534-1763) (tiếng Pháp: coureur de bois).
Nhựa mủ của các loài bông tai chứa khoảng 1-2% cao su, và cả Đức lẫn Hoa Kỳ trong Đại chiến thế giới lần thứ hai đều có ý định tìm kiếm nguồn thay thế cao su tự nhiên từ các loài bông tai, nhưng không thấy có ghi chép nào cho thấy họ thu được thành công ở mức độ lớn.
Bông tai cũng là loại thuốc dân gian để loại bỏ mụn cơm. Người ta bôi nhựa bông tai trực tiếp lên mụn cơm vài lần mỗi ngày cho đến khi nó biến mất. Nhựa bồ công anh cũng hay được sử dụng với mục đích tương tự.
Bông tai là các loài cây có lợi cho các thực vật khác mọc gần đó, do chúng xua đuổi một số loài sâu bọ, đặc biệt là các loài bọ bổ củi (họ Elateridae).
Bông tai sừng linh dương
Asclepias curassavica
Asclepias fascicularis
Ascelpias incarnata
Asclepias purpurascens
Asclepias subulata
Asclepias syriaca
Quả của Asclepias syriaca, chụp tại Baldwinsville, New York
Hạt
Chi Bông tai (danh pháp khoa học: Asclepias), là một chi thực vật chứa khoảng trên 140 loài bông tai (ngô thi)-các loài cây thân thảo, thường xanh. Trước đây nó được coi là chi điển hình của họ Asclepiadaceae, nhưng hiện nay nó được phân loại trong phân họ Asclepiadoideae của họ Apocynaceae.
Các loài bông tai là các nguồn mật hoa quan trọng cho các loài ong và các côn trùng kiếm mật khác cũng như là nguồn thức ăn của ấu trùng cho loài bướm chúa với danh pháp khoa học Danaus plexippus. Nhựa của chúng có màu giống như sữa, chứa các ancaloit, gôm cao su, và một vài hợp chất phức tạp khác, bao gồm cả các cardenolid (glicozit tim mạch). Một vài loài có khả năng gây ngộ độc.
Carolus Linnaeus đặt tên chi này theo Asclepius, vị thần chữa trị bệnh trong thần thoại Hy Lạp, do nhiều bài thuốc y học dân gian phương Tây sử dụng các loài bông tai.
Các loài trong chi Asclepias phát triển hạt của chúng trong các quả dạng quả đậu. Các quả này chứa các sợi tơ mềm như lụa hay tơ sồi. Các sợi gắn liền với các hạt riêng rẽ. Khi quả chín, các hạt được phát tán nhờ gió, mỗi hạt mang theo vài sợi tơ.
Asclepias L. (1753)
Виды
Ва́точник, или Асклепиас (лат. Asclépias) — род растений семейства Кутровые (Apocynaceae). Более двухсот видов[2] многолетних трав, полукустарников и кустарников из Северной и Южной Америки. Среди них есть и вечнозелёные, и листопадные растения. Млечный сок всех ваточников ядовит (как и чистотел, используется в народной медицине для выведения бородавок). Некоторые виды культивируются как красивоцветущие декоративные растения. Сильный запах цветов привлекает многих насекомых, особенно любимо бабочками монарх.
Семена имеют шелковистые волоски — отсюда русское название рода. Латинское родовое название дано по имени древнегреческого бога медицины и врачевания Асклепия (др.-греч. Ἀσκληπιός).
В своём фундаментальном произведении «Общая история дел Новой Испании» (1547—1577) Бернардино де Саагун, опираясь на сведения ацтеков о свойствах растений, привёл различные сведения о ваточнике Asclepias linaria Cav., в частности о том, что:
Опухоли, возникающие из-за смещенных костей, лечатся порошком особых маисовых початков, которые становятся широкими, яшмовыми или светло-коричневыми, на местном языке называющиеся цацапалли, |и| шочи|си|нтли, куаппачсинтли, сожженные и перемолотые, и, приложив упомянутый порошок тесонпатли к опухоли, сжимают её рукой[3].
Развитие ваточника сирийского (Asclepias syriaca)
Многолетнее растение высотой до 1,5 м. Начинает цвести в июне и цветет около месяца
Многолетнее растение высотой до 1,5 м. Родина — восточные штаты США
В июле растение образует плоды — вздутые серповидные зеленые коробочки
Семена ваточника вызревают засушливой осенью
Созревшие плоды-коробочки лопаются вдоль по бокам. На подсохших семенах расправляются белые шелковистые пушинки.
Темно-коричневые семена ваточника покрыты длинными шелковистыми белыми ворсинками-волосками
Эссенция, приготовленная из свежего корневища ваточника клубненосного, находит применение в гомеопатии[4].
Некоторые виды ваточника содержат в паренхиматических клетках листьев в млечном соке каучук (до 3,15 % в ваточнике сирийском)[4].
Млечный сок некоторых видов обладает сильным проносным свойством и способен вызвать смертельные отравления у животных[4].
В листьях ваточника сирийского содержится 0,5—0,9 % аскорбиновой кислоты (1,8—4,8 % на абсолютно сухой вес)[4].
По информации базы данных The Plant List (2013), род включает 215 видов[2]. Некоторые из них:
Ва́точник, или Асклепиас (лат. Asclépias) — род растений семейства Кутровые (Apocynaceae). Более двухсот видов многолетних трав, полукустарников и кустарников из Северной и Южной Америки. Среди них есть и вечнозелёные, и листопадные растения. Млечный сок всех ваточников ядовит (как и чистотел, используется в народной медицине для выведения бородавок). Некоторые виды культивируются как красивоцветущие декоративные растения. Сильный запах цветов привлекает многих насекомых, особенно любимо бабочками монарх.
Семена имеют шелковистые волоски — отсюда русское название рода. Латинское родовое название дано по имени древнегреческого бога медицины и врачевания Асклепия (др.-греч. Ἀσκληπιός).
乳草又称乳仔草、红乳草、细本乳仔草、千根草、乳汁草-岭南、痢疾草-广东、细叶飞扬草-广州、萹蓄草-台湾，这种反应的例子有马利筋（Milkweed，译注：多年生草本植物的一属，属于萝摩科，涵括超过140种植物，是花蜜主要来源，台湾常见为金凤花）与夹竹桃科植物，马利筋物种已经演化出精巧的抵御策略以对抗吃它们叶子的毛虫。这些包括叶子上的毛（hairs）、其组织中称为cardenolides（心脏干扰素）的心脏毒以及来自於植物管状器官的乳白色有毒乳汁，故马利筋又称乳草。
这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。 乳草又称乳仔草、红乳草、细本乳仔草、千根草、乳汁草-岭南、痢疾草-广东、细叶飞扬草-广州、萹蓄草-台湾，这种反应的例子有马利筋（Milkweed，译注：多年生草本植物的一属，属于萝摩科，涵括超过140种植物，是花蜜主要来源，台湾常见为金凤花）与夹竹桃科植物，马利筋物种已经演化出精巧的抵御策略以对抗吃它们叶子的毛虫。这些包括叶子上的毛（hairs）、其组织中称为cardenolides（心脏干扰素）的心脏毒以及来自於植物管状器官的乳白色有毒乳汁，故马利筋又称乳草。
밀크위드(Milkweed,학명 Asclepias)나무는 우유빛 액상의 수액으로 알려진 나무이다. 다년생, 개화 식물의 속으로 라텍스 성질로 분류 및 명명되며, 카르데놀라이드(cardenolide)라 불리는 카디악 글라이코사이드(강심배당체)를 함유하는 유백색 물질로 세포가 손상된 곳에서 흘러나와 배출된다.[1][2][3] 대부분의 종은 주로 카데놀라이드의 존재로인해 인간과 그외 다른 많은 종에 독성이 있지만, 그러한 많은 식물과 마찬가지로 잎사귀 먹이를 주는 이러한 종 이외에 꽃꿀 또는 과즙 등에서 먹이가 되어주는 종들도 있다. 해당 계열 속은 아프리카, 북미 및 남미에 널리 분포 된 200종이 넘는 종이 포함되어 있다.[4] 이것은 이전에 박주가리아과(Asclepiadaceae)에 속해 있었으며, 현재 협죽도과(Apocynaceae)의 하위과(Asclepiadoideae)로 분류되어있다.
호랑나비가 산초나무의 피토케미컬중 독성의 피토케미컬을 몸에 축적해 사용하듯이 제왕나비는 밀크위드의 유액으로 독성을 애벌레 유충때부터 축적해 특수한 공격성(또는 방어력)을 확보할 수 있는것으로 알려져있다. 이것은 피식자가 포식자에 대항하는 반포식 전략의 일종이다.
밀크위드(Milkweed,학명 Asclepias)나무는 우유빛 액상의 수액으로 알려진 나무이다. 다년생, 개화 식물의 속으로 라텍스 성질로 분류 및 명명되며, 카르데놀라이드(cardenolide)라 불리는 카디악 글라이코사이드(강심배당체)를 함유하는 유백색 물질로 세포가 손상된 곳에서 흘러나와 배출된다. 대부분의 종은 주로 카데놀라이드의 존재로인해 인간과 그외 다른 많은 종에 독성이 있지만, 그러한 많은 식물과 마찬가지로 잎사귀 먹이를 주는 이러한 종 이외에 꽃꿀 또는 과즙 등에서 먹이가 되어주는 종들도 있다. 해당 계열 속은 아프리카, 북미 및 남미에 널리 분포 된 200종이 넘는 종이 포함되어 있다. 이것은 이전에 박주가리아과(Asclepiadaceae)에 속해 있었으며, 현재 협죽도과(Apocynaceae)의 하위과(Asclepiadoideae)로 분류되어있다.
.jpg)
_(14781610264).jpg)
.jpg)
_Leaf.JPG)
.jpg)
_(17968852030).jpg)
.jpg)
_(6023865184).jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Karte mit allen verlinkten Seiten: 
_W_IMG_1570.jpg)
.jpg)
