Salvia ye'l xéneru más numberosu de la familia de les lamiáceas, con 700 a 900 especies de parrotales, herbales perennes y añales.[2][3] Comúnmente tamién se denominen salvia, anque xeneralmente esti nome acomúñase más a la especie Salvia officinalis, conocida popularmente pol so usu en gastronomía, como planta ornamental y melecinal. Dientro de les Lamiaceae, la salvia ye parte de la tribu Mentheae dientro de la subfamilia Nepetoideae. Ye unu de dellos xéneros comúnmente conocíos como salvia.
Esti xéneru distribúyese estensamente tantu pol vieyu como pol Nuevu Mundu, con tres región de biodiversidá estremaes: América Central y Suramérica (aprox. 500 especies), Asia Central y la cuenca del Mediterraneu (250 especies) y Asia Oriental (90 especies).[4]
Les especies de Salvia inclúin yerbes añales, bienales y perennes, según subarbustos maderizos. Los tarmos son típicamente angulares, carauterísticos de la familia Lamiaceae, con fueyes enteres, anque tamién pueden ser dentaes o pinnadas. Los tarmos florales producen pequeñes bráctees distintes a les fueyes basales — en delles especies estes bráctees son bien llamatives.
Les inflorescencies nacen en recímanos o panícules que producen flores de color azul o colloráu, el blancu y mariellu ye menos común. El mota ye tubular o acampanáu ensin gargüelu barbáu y ta estremáu en dos llabios; el superior enteru o tridentado y l'inferior fendíu. La corola suel tener forma de garra y ye bilabiada; el labelo cimeru de normal enteru o tridentado y l'inferior bilobulado. Los estambres amenorgar a dos estructures curties con anteres bicelulares; la cimera fértil y l'inferior imperfecta. Los estilos son bi-fendíos. El frutu ye una nidia núcula de forma ovoide o oblonga que, en munches especies, ta cubierta por una capa muculaginosa.[5]
Munches de les especies tienen tricomes (pelillos) sobre la superficie de les fueyes, tarmos y flores, lo qu'evita la perda hídrica. Dacuando estos pelillos son glandulares y al estregalos dalgunes de les célules ruémpense lliberando los aceites volátiles responsables de producir el peculiar arume d'estes plantes. Esti golor de cutiu resulta desagradable pal ganáu y dellos inseutos.[6]
El términu Salvia provien de la pallabra llatina “salvara”, que significa “curar”, en referencia a les propiedaes curatibles de la yerba. El primer autor conocíu en describir una planta llamada salvia polos romanos foi Pliniu'l Vieyu, refiriéndose probablemente a la especie tipo del xéneru Salvia officinalis.
La salvia tien usos ornamentales, melecinales y gastronómicos, emplegándose como condimento, especialmente n'Italia y nes recetes d'influencia italiana.
Ye considerada una planta especialmente beneficiosa pa la muyer, cuidao que contién unes sustances llamaes fitoesteroles que tienen un efeutu estrogénico. Sirve p'anidiar los síntomes de la menopausia, cuantimás los afuegos, pa menguar los dolores antes y mientres la menstruación, o nos casos de periodos irregulares o escasos.
N'España ye habitual tomala en fervinchu,[7] pa lo que se dexen infusionar quince gramos de flores y fueyes en 1 llitru d'agua ferviendo mientres tres minutos aprosimao. y depués déxase reposar mientres 15 minutos más antes del so consumu, pudiendo edulcorarse o entemecer con otres yerbes.
La salvia intervien na maceración del Oruxu de yerbes[8] gallegu.
El so arume tien tonos amargosos y sutilmente picantes, y ente les aplicaciones culinaries nes qu'intervien la salvia figuren recetes como: Besugu al fornu, Saltimbocca, Pasta con Prosciutto y Parmesano, Atún mechado, Ensalada de fabes blanques con salvia, Corderu a la romana (Abbacchio alla ca tucciatora), Trucha arumada con salvia, Iscas (receta portuguesa de fégadu de gochu) o Risotto de cogordes.
Los xamanes nativos de Norteamérica tamién quemaben con frecuencia los tarmos secos de la salvia polos sos efeutos alucinógenos,[9] creyendo qu'asina entraben en contautu colos sos guíes espirituales y espíritos protectores .
Salvia ye'l xéneru más numberosu de la familia de les lamiáceas, con 700 a 900 especies de parrotales, herbales perennes y añales. Comúnmente tamién se denominen salvia, anque xeneralmente esti nome acomúñase más a la especie Salvia officinalis, conocida popularmente pol so usu en gastronomía, como planta ornamental y melecinal. Dientro de les Lamiaceae, la salvia ye parte de la tribu Mentheae dientro de la subfamilia Nepetoideae. Ye unu de dellos xéneros comúnmente conocíos como salvia.
Esti xéneru distribúyese estensamente tantu pol vieyu como pol Nuevu Mundu, con tres región de biodiversidá estremaes: América Central y Suramérica (aprox. 500 especies), Asia Central y la cuenca del Mediterraneu (250 especies) y Asia Oriental (90 especies).
Sürvə, adaçayı (lat. Salvia)[1] - dalamazkimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.[2]
Sürvə çiçək qruplarında toplanan efir yağlarına görə becərilir. Onun çiçək qruplarında 0,11 - 0,3 % efir yağı vardır. Bu yağların tərkibinə linalilasetat (58-70 %), linalol (10-15 %) və başqa maddələr daxildir. Sürvə yağı və ondan hazırlanan məhsullar ətriyyat kosmetika sənayesində, qida və əczaçılıq sənayesində istifadə edilir. Sürvənin meyvələrində 31 %-ə qədər quruyan yağ vardır. İstehsal tullantılarından qiymətli ətir tənzimləyicisi – sklyarol alınır. Sürvə bitkisi gözəl bal verən bitkidir.[3]
Sürvə elə də çox qədimdən becərilən bitki deyildir. O birinci dəfə 1909-cu ildə Fransada mədəniləşdirilmişdir. MDB ölkələrində 1929-cu ildən becərilir. Hazırda sürvə ən çox Moldovada, Qırğızıstanda, Krasnodar vilayətində Krımda və s. becərilir. Onun əkin sahəsi 13 min hektara yaxındır. Çiçək məhsuldarlığı hektardan 30-40 sentnerdir.[3]
Sürvə, adaçayı (lat. Salvia) - dalamazkimilər fəsiləsinə aid bitki cinsi.
Saoj munut Ar saoj a zo plant eus ar genad Salvia a c'hounezer spesadoù anezho pe da ginklañ liorzhoù pe ouzh kleñvedoù zo.
Saoj munut Ar saoj a zo plant eus ar genad Salvia a c'hounezer spesadoù anezho pe da ginklañ liorzhoù pe ouzh kleñvedoù zo.
Salvia és un extens gènere que engloba més de 900 espècies de plantes amb flor de distribució àmplia. El gènere pertany a la família de les Lamiàcies. Moltes espècies es cultiven com ornamentals per les flors atractives o per les fulles, sovint blanquinoses per la densa pubescència que les cobreix.
Salvia és un extens gènere que engloba més de 900 espècies de plantes amb flor de distribució àmplia. El gènere pertany a la família de les Lamiàcies. Moltes espècies es cultiven com ornamentals per les flors atractives o per les fulles, sovint blanquinoses per la densa pubescència que les cobreix.
Šalvěj (Salvia) je rod aromatických léčivých bylin, polokeřů či keřů z čeledi hluchavkovitých. Se 700–1100 druhy je tradičně považován za nejpočetnější rod čeledi; fylogenetické studie první a druhé dekády 21. století však prokázaly, že v dosavadním pojetí rod není monofyletický a bude vyžadovat zásadní revizi. Šalvěje jsou kosmopolitně rozšířeny, nejvíce druhů roste ve Střední a Jižní Americe, ve Středomoří a ve východní Asii. Šest druhů se považuje za původní v české květeně, některé odolnější pěstované druhy zde příležitostně zplaňují.
Listy a stonky šalvějí jsou obvykle pokryty chlupy. Květy jsou pětičetné, kališní i korunní lístky srostlé, koruna obvykle formuje výrazný dvoupyskatý tvar. Ze čtyř tyčinek jsou dvě jalové. U většiny druhů je vyvinut zajímavý pákový mechanismus tyčinek sloužící k poprášení opylovače pylem. Plodem jsou tvrdky.
Pro vysoký obsah účinných látek, především aromatických éterických olejů, je řada druhů po staletí kulturně využívána v léčitelství, kosmetice a gastronomii, jiné se zase pro atraktivní vzhled barevných květů uplatňují v okrasném zahradnictví. Patří též k medonosným rostlinám. Výživná semena šalvěje hispánské jsou známa jako chia.
Jméno rodu Salvia bylo publikováno v roce 1753 v Linného díle Species Plantarum. Pochází z latinského slova salvare, což znamená léčit. Upozorňuje na léčivou moc šalvěje, která byla známa již od starověku. Tento základ přešel i do českého výrazu šalvěj, a to prostřednictvím staroněmeckého Salveie, resp. Salbeie.[1]
V čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) patří rod šalvěj do její nejrozsáhlejší podčeledi Nepetoideae, bohaté na množství oblíbených aromatických a léčivých bylin. V ní dále spadá do tribu Menthae a subtribu Salviinae, v němž se nachází mimo jiné společně s meduňkou (Melissa), rozmarýnem (Rosmarinus), perovskií (Perovskia) a dalšími několika rody.
Co se týče jednotlivých druhů, jejich udávaný počet se v průběhu doby značně proměňoval vzhledem k množství variant a poddruhů, kterým byla mnohdy dávána samostatná druhová jména. U různých autorů se jejich počet blížil až dvěma tisícům, postupně byl zredukován na méně než jeden tisíc. Gabriel Alziar v jeho Catalogue Synonymique des Salvia du Monde (1989) uvádí na 700 taxonů šalvějí, studie z roku 2017 pak 980 druhů.[2][3] Lektotypem rodu je šalvěj lékařská (Salvia officinalis).[4]
Na dlouhou dobu respektované systematické pojetí rodu vytvořil v letech 1832–36 George Bentham, který 291 tehdy známých druhů rozdělil do čtyř podrodů a 14 (později pouze 12) sekcí podle morfologie květů, především tyčinek. Podrody Salvia (obsahující tři sekce) a Sclarea (taktéž tři sekce) zahrnují v jeho pojetí výhradně šalvěje Starého světa, podrod Calosphace (jediná sekce) americké šalvěje a podrod Leonia (pět sekcí) má kosmopolitní rozšíření. Z Benthamovy klasifikace pak s většími či menšími obměnami vycházely i systematické popisy rodu od dalších autorů.[5][3]
Fylogenetické průzkumy konce 20. a počátku 21. století ukázaly, že rod ve stávajícím smyslu není monofyletický, ale parafyletický, a tedy nadále neudržitelný. Skládá se ze čtyř poměrně dobře molekulárně i geograficky vylišených vývojových větví (kladů), které v sobě obsahují i pět menších vnořených rodůː Dorystaechas, Meriandra, Perovskia, Rosmarinus a Zhumeria.[6] V různých studiích se pak objevují dva možné legitimní způsoby řešení, jak k rodu nadále přistupovatː
Nejbližší společný předek všech šalvějí (v širokém pojetí) existoval patrně v pozdním eocénu až středním oligocénu (zhruba před 34–26 miliony let), hlavní diverzifikace v rámci rodu probíhala v období miocénu. Počet chromozómů se liší podle jednotlivých vývojových větví a může nabývat hodnot 2n = 16, 22, 28, 30, 32 nebo 64; vyskytuje se i mnoho polyploidních druhů.[3]
Šalvěje jsou obvykle vytrvalé byliny, polokeře či keře, zřídka též jednoletky nebo dvouletky. Vyskytují se převážně v tropických, subtropických a mírných oblastech Starého i Nového světa. Největší druhové diverzity dosahuje rod v oblasti na jih od Kalifornie, ve Střední a na západě Jižní Ameriky (asi 540 druhů), v eurasijské oblasti od Středomoří po Střední Asii (250 druhů), na východě Asie (Čína, Korea, Japonsko, asi 90 druhů) a v jižní a jihovýchodní Africe včetně Madagaskaru (30 druhů). Menší množství druhů obývá střed a východ Spojených států amerických, mírné klimatické oblasti západní, střední a východní Evropy, severovýchodní Afriku a Arabský poloostrov. Pouze jediný druh (Salvia plebeia) zasahuje svým areálem na Indický subkontinent, do Indonésie a okrajově též na území Austrálie. Přirozeně šalvěje chybí na Sibiři, v Kanadě nebo na Novém Zélandu.[6][3]
Vývojovým centrem rodu je zřejmě oblast Středomoří a jihozápadní Asie; na západ Severní Ameriky a dále na jih přešly druhy zřejmě přes Beringovu šíji, druhy rozšířené na východě Spojených států pak severoatlantickou cestou.[3]
Co do ekologických nároků většinou vyžadují teplá a slunečná stanoviště s dobře propustnými, spíše vysychavými a na živiny chudšími půdami. Jen menší část druhů roste ve stínu nebo ve vlhku. Půdní reakce přitom nesmí být kyselá. Některé polokeřovité a keřovité druhy se kromě pohlavního rozmnožování šíří i vegetativně, zakořeňováním převislých větví (hřížením).[8]
Lodyha je obvykle přímá nebo vystoupavá, větvená, na průřezu čtyřhranná, u polokeřovitých druhů dřevnatí. Na nadzemních částech rostlin (listy, stonek) jsou časté jednoduché a/nebo žláznaté chlupy (trichomy). Většinou vstřícně uspořádané listy jsou rozděleny na kratší či delší řapík a listovou čepel. Listy jsou obvykle jednoduché, většinou křižmostojné, se zpeřenou žilnatinou, celokrajné nebo s okrajem zubatým či vykrajovaným; někdy jsou hluboce laločnaté až peřenodílné, mnohdy až vlnatě chlupaté, zřídka lysé. U některých druhů tvoří přízemní růžici. Palisty nejsou vyvinuty.[9]
Vzrůst šalvějí se může pohybovat od někdy i méně než 10 cm (drobný polopouštní polokeřík bochánkovitého habitu Salvia aegyptiaca) až po více než dva metry.[10][11]
Květy jsou oboupohlavné, někdy se zakrnělými, sterilními tyčinkami (a tedy funkčně samičí). Umístěny jsou buď jednotlivě, nebo (většinou) v chudých či bohatých lichopřeslenech, uspořádaných dále do hroznovitých, klasovitých nebo latovitých květenství. Jejich podpůrné listeny jsou opadavé nebo vytrvalé, zpravidla velmi odlišné od lodyžních listů a mohou být u některých druhů barevně velmi dekorativní. Listence jsou obvykle drobné až stěží rozpoznatelné, stejně tak stopky květů.
Co do tvaru jsou květy souměrné (zygomorfní), pětičetné. Trubkovitý či zvonkovitý kalich je rozeklaný do dvou laloků, horní je dvoj- nebo trojčetně uspořádaný, spodní má dva zuby. Koruna se skládá z pěti srostlých korunních lístků a má pro hluchavkovité typickou dvoupyskatou strukturu (v různých tvarových variacích). Barva květů se pohybuje v odstínech od bílé po žlutou nebo od červené a růžové po fialovou až čistě modrou. Opylovány jsou blanokřídlým hmyzem (včelami nebo čmeláky) nebo i ptáky (například v Jižní Americe kolibříky).
Ze čtyř tyčinek jsou dvě spodní přeměněny na jalová staminoidia, která slouží jako pákový mechanismus k poprášení hmyzího opylovače pylem z vrchních fertilních tyčinek. Zajímavostí je, že tento v rámci celé čeledi unikátní jev se u příslušníků rodu vyvinul nezávisle na sobě ve třech vývojových větvích.[7] Tyčinky dozrávají zpravidla dříve než samičí orgány (protandrie).[12] Čnělka pestíku je niťovitá, z květu obvykle daleko vystupující, blizna dvojklaná, semeník svrchní, srostlý ze dvou plodolistů. Plodem jsou tvrdky poltící se na čtyři hladké, lysé, kulovité či vejčité plůdky, které ve vlhku často slizovatí.[9]
Šalvěje obsahují značné množství látek, z nichž nejdůležitější jsou silice, třísloviny, fenolické látky a flavonoidy. Trichomy a žlázy produkují éterické oleje, v nichž bylo nalezeno až 60 komponentů, a to více v listech než v květech. Z nich převažují monoterpeny (thujon, kafr, cineol, borneol, limonen, alfa- a beta-pinen, geraniol, linalool) a seskviterpeny (karyofylen, humulen, salven, viridifol). Dále jsou zde triterpenové kyseliny oleanolová a ursolová a další diterpenické a triterpenické látky (sclareol v šalvěji muškátové, kamfen, antisepticky působící karnozol a řada dalších).[13][14] Šalvěj divotvorná obsahuje halucinogenní diterpen salvinorin A a pro tyto své vlastnosti byla středoamerickými Indiány využívána k rituálním účelům.[15]
Dále se vyskytují flavonoidy (kvercetin, luteolin), hořčiny, třísloviny, fytoestrogeny a různé organické kyseliny (např. kyselina rozmarýnová, kyselina kávová).[16][17] K použití se sbírají obvykle listy, méně často celá nať.[17]
Nejužívanější evropskou šalvějí je pravděpodobně šalvěj lékařská, známá jako léčivka a koření již od starověku. Její listy se využívají při vaření jako koření, především v rámci středomořské kuchyně do omáček, ke grilovaným masům a rybám. Užívá se též jako dochucovadlo do sýrů, bylinkových másel nebo větrových bonbónů. Šalvěj hispánská produkuje jedlá semena zvaná chia, která mají vysoký obsah bílkovin, vápníku, omega-3 mastných kyselin a α-linolenových kyselin (ALA). Drcená semena šalvějí vyskytujících se na jihozápadě USA a v Mexiku (Salvia apiana, Salvia columbariae) jsou přísadou cereální suroviny zvané „pinole“, užívané na výrobu kaší, tortil a jiného pečiva.[18]
Listy šalvěje ladné (Salvia elegans) silně voní po ananasu a používají se na ochucování dezertů a aromatizaci vermutů, dezertních a sladkých vín, podobně jako šalvěj muškátová.[8]
Šalvěje patří také mezi významné medonosné rostliny s vysokou produkcí nektaru. Šalvějový med je světlý až bílý, hustý a jemně aromatický, s vysokým obsahem sacharózy a fruktózy, proto pomalu krystalizuje.[19]
Léčivé druhy šalvějí (především šalvěj lékařská, muškátová, křovitá nebo bílá) mají antiseptické účinky, jsou tedy užívány např. na bolesti v krku, angíny a různé záněty v podobě bylinného čaje nebo jako kloktadlo. Působí též jako karminativum proti špatnému zažívání, bolestem žaludku a břicha, proti nadměrné plynatosti, střevům dodává úlevu od bolesti (například po antibiotické terapii). Šalvěj má antioxidační, protikřečové a protimikrobiální účinky. Užívá se tedy i proti nadměrnému pocení, k čištění zubů a osvěžení dechu. Účinná je při hormonálních a klimakterických obtížích, pomáhá při nervovém vypětí a depresích, stimuluje imunitu. Ve větších dávkách může být toxická kvůli obsahu thujonu, nedoporučuje se též při kojení a těhotenství.[17]
Šalvěj muškátová (Salvia sclarea) se používá při ošetřování kůže a je zdrojem tzv. muškátového oleje. Její éterický olej má stimulační účinky na centrální nervový systém, při vyšších dávkách působí euforicky. Jako bylinný všelék je v Mexiku užívána Salvia azurea. Z listů šalvěje levandulolisté (Salvia lavandulifolia) se připravuje povzbuzující odvar a výzkumy prokázaly její pozitivní efekt na paměťové funkce mozku.[8][20][21]
Esenciálních olejů mnoha druhů se využívá v aromaterapii a kosmetice.[22] Další jsou využívány jako rituální a očistná vykuřovadla (šalvěj lékařská, šalvěj bílá). Šalvěj divotvorná, řečená též věštecká šalvěj (Salvia divinorum), se pěstuje pro psychedelické účinky, u indiánského kmene Mazatéků byla intoxikace způsobená žvýkáním listů (méně často kouřením) po tisíciletí součástí rituálních obřadů.[15]
Šalvějová silice získávaná destilací suchých stonků šalvěje lékařské pomocí vodní páry má jemnou, sladce bylinnou, kafrovou vůni a využívá se jako přísada pro pánskou kosmetiku, též do mýdel a ústních vod. Pleťová voda s šalvějí má ozdravné účinky na problematickou pleť, má stahující a dezinfekční schopnosti. Užívá se též k masážím. Podobné, avšak omezenější uplatnění má ostře kořenitě vonící silice šalvěje muškátové.[23]
Mnohé druhy a odrůdy jsou pro atraktivní vzhled listů a květů v celé škále barev používány k okrasným účelům. Uplatňují se jednak jako letničky a přenosné květináčové rostliny, jednak jako trvalky. Estetický účinek je u některých druhů ještě zesilován jejich silnou vůní.
Jako letnička se v evropských podmínkách pěstuje například šalvěj zářivá (Salvia splendens) s nápadnými zářivě červenými, růžovými nebo fialovými květy; modře kvetou šalvěj pomoučená (S. farinacea) nebo šalvěj odstálá (S. patens) a šalvěj zahradní (S. horminum), které jsou použitelné i do suchých vazeb. Dvouletá a značně aromatická je šalvěj muškátová, dorůstající značných rozměrů a atraktivní světle lilákovými květy s velkými krémově narůžovělými listeny. K oblíbeným vytrvalým šalvějím patří šalvěj lékařská v mnoha kultivarech (např. s panašovanými nebo červeně zabarvenými listy), šalvěj hajní nebo vlhko vyžadující šalvěj slatinná (Salvia uliginosa). Unikátní dvoubarevné (červeno-bílé) květy má kultivar 'Hot Lips' šalvěje drobnolisté (Salvia microphylla).[24][25]
Vzhledem k obrovskému množství druhů blížícímu se tisícovce nemůže být následující seznam ani zdaleka vyčerpávající. Uvedeny jsou některé vybrané druhy, s nimiž se můžeme setkat v českém prostředí, v botanických zahradách a literatuře. Pro kompletní soupis druhů viz externí odkaz na Biolib.
Původem ze Starého světaː
Původem z Nového světaː
Šalvěj luční
Šalvěj hajní
Šalvěj přeslenitá
Šalvěj lepkavá
Šalvěj etiopská
Šalvěj rakouská
Šalvěj křovitá
Salvia indica má poměrně netradiční vzhled
Šalvěj bílá (Salvia apiana)
Zřídka kvetoucí šalvěj divotvorná (Salvia divinorum)
.jpg)
Šalvěj hispánská, zdroj chia semínek
Atraktivně kvetoucí šalvěj ladná (Salvia elegans)
Kultivar šalvěje lékařské Variegata s panašovanými listy
Hustě vlnaté listy šalvěje stříbřité
Šalvěj šarlatová (Salvia coccinea)
Salvia patens
Salvia africana-lutea je mohutný keř původní v jižní Africe
.JPG)
_001.jpg)
{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. 
Obrázky, zvuky či videa k tématu šalvěj ve Wikimedia Commons
Šalvěj (Salvia) je rod aromatických léčivých bylin, polokeřů či keřů z čeledi hluchavkovitých. Se 700–1100 druhy je tradičně považován za nejpočetnější rod čeledi; fylogenetické studie první a druhé dekády 21. století však prokázaly, že v dosavadním pojetí rod není monofyletický a bude vyžadovat zásadní revizi. Šalvěje jsou kosmopolitně rozšířeny, nejvíce druhů roste ve Střední a Jižní Americe, ve Středomoří a ve východní Asii. Šest druhů se považuje za původní v české květeně, některé odolnější pěstované druhy zde příležitostně zplaňují.
Listy a stonky šalvějí jsou obvykle pokryty chlupy. Květy jsou pětičetné, kališní i korunní lístky srostlé, koruna obvykle formuje výrazný dvoupyskatý tvar. Ze čtyř tyčinek jsou dvě jalové. U většiny druhů je vyvinut zajímavý pákový mechanismus tyčinek sloužící k poprášení opylovače pylem. Plodem jsou tvrdky.
Pro vysoký obsah účinných látek, především aromatických éterických olejů, je řada druhů po staletí kulturně využívána v léčitelství, kosmetice a gastronomii, jiné se zase pro atraktivní vzhled barevných květů uplatňují v okrasném zahradnictví. Patří též k medonosným rostlinám. Výživná semena šalvěje hispánské jsou známa jako chia.
Slægten Salvie (Salvia) har ca. 120 arter, som er udbredt i Europa, Mellemøsten, Østasien, Nord- og Mellemamerika. Arterne er buske, stauder eller énårige planter med firkantede stængler og modsat stillede blade. Blomsterne er uregelmæssige og kun symmetriske langs én akse. Blomsterfarven er hvid, blå, violet, lyserød eller klart rød. De rødtblomstrede arter er sædvanligvis fuglebestøvede (nemlig af kolibrier), mens de blå-violette er bi-eller humlebibestøvet. Frugterne er kapsler med nogle få, ret store frø. Her nævnes kun de arter, som er vildtvoksende eller dyrkede i Danmark:
Beskrevne arter
Salbei (Salvia) ist eine Pflanzengattung in der Familie der Lippenblütler (Lamiaceae). Sie ist fast weltweit auf allen Kontinenten außer Antarktika und Australien verbreitet. Mit 850 bis über 900 Arten ist es etwa die zwanzigste unter den artenreichsten Gattungen der Bedecktsamigen Pflanzen (Magnoliopsida, Angiospermen).[1] Viele Arten werden seit dem Altertum als Heilpflanzen genutzt, darunter der für Küche und Medizin wichtige Echte Salbei (Salvia officinalis)[2] und der Wiesensalbei (Salvia pratensis). Die Sorten einiger Arten werden als Zierpflanzen verwendet.
Der Name Salbei (mittelhochdeutsch salbeie, althochdeutsch salbeia, salveia) ist über mittellateinisch salvegia entlehnt von lateinisch salvia. Dies ist eine Wortbildung zu lateinisch salvare ‚heilen‘ bzw. salvus ‚gesund‘.[3][4][5] Die Namensgebung bezieht sich vor allem auf den als Heilpflanze verwendeten Echten Salbei (Salvia officinalis), der auch als Heilsalbei oder Küchensalbei bezeichnet wird und seit dem frühen Mittelalter[6] im deutschsprachigen Raum nachweislich verwendet wird.
Die Salbei-Arten sind selten ein-, manchmal zweijährige bis meist ausdauernde krautige Pflanzen, Halbsträucher oder Sträucher. Die Pflanzen duften oft aromatisch. Oft befinden sich an oberirdischen Pflanzenteilen einfache Haare und/oder Drüsenhaare (Indument). Die meist selbständig aufrechten Sprossachsen sind meist vierkantig.[7][8][9]
Die meist gegenständig angeordneten Laubblätter sind in einen sehr kurzen bis langen Blattstiel und eine Blattspreite gegliedert. Die Blattspreiten sind einfach mit glatten bis gekerbten oder gezähnten Blattrand oder tief gelappt bis fiederschnittig. Es sind keine Nebenblätter vorhanden.[7][8] Es liegt Fiedernervatur vor.[9]
Die Blüten stehen seitenständig, selten einzeln, sondern meist zu wenigen bis vielen meist in Scheinquirlen zusammen, die in traubigen, ährigen oder rispigen Gesamtblütenständen mehr oder dicht bis weit auseinander übereinander stehen können. Die früh vergänglichen oder haltbaren Tragblätter unterscheiden sich je nach Art mehr oder weniger deutlich von den Laubblättern und können sehr dekorativ sein. Die Deckblätter sind meist winzig bis kaum erkennbar.[7][8] Es sind nur kurze bis kaum erkennbare Blütenstiele vorhanden.[9]
Die zwittrigen Blüten sind zygomorph und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle (Perianth).
Die fünf grünen bis purpurfarbenen Kelchblätter sind röhren-, trichter- bis glockenförmig verwachsen. Der Kelchschlund kann innen behaart sein. Die Kelchröhren enden zweilippig, wobei die Oberlippen einfach, zwei- oder dreizähnig und die Unterlippen immer zweizähnig enden. Die 10- bis 15-nervigen Kelche vergrößern sich mehr oder weniger stark bei einigen Arten bis zur Fruchtreife.[8][9]
Die fünf Kronblätter sind zu zygomorphen Blütenkronen verwachsen, die primär den familientypischen zweilippigen Aufbau der „Lippenblüten“ aufweisen, aber die Unterlippe ist bei vielen Arten reduziert. Wenn die Unterlippe voll ausgebildet ist, dann ist sie ausgebreitet dreilappig, wobei der mittlere Lappen am breitesten und konkav ist und die seitlichen Lappen ausgebreitet oder zurückgebogen sind. Die ganzrandige oder zweispaltige Oberlippe ist gefaltet, gerade oder sichelförmig. Die fünf Kronblätter sind röhrig verwachsen. Die Kronröhre ist gerade, horizontal, nach oben gebogen oder oben geweitet und kann innen Haare besitzen. In der Kronröhre können kleine Schuppen (Squamula), zwei bis vier Papillae oder ein Haarkranz oberhalb des Fruchtknotens vorhanden sein.[7][8][9]
Die Farben der Blütenkronblätter reichen von Weiß bis Gelb sowie von Rot über Rosafarben bis Violett und Blau.[9] Rotblühende Arten ohne Gelenkmechanismus sind üblicherweise vogelbestäubt, je nach geografischer Verbreitung zum Beispiel in Südamerika von Kolibris. Blau- und violettblühende Arten mit Gelenkmechanismus sind meist bienen- oder hummelbestäubt. Übergänge und Ausnahmen sind jedoch möglich.
Zwei der vier Staubblätter sind zu sehr kleinen Staminodien reduziert; manchmal fehlen Staminodien. Der Aufbau der Staubblätter weicht stark von dem aller anderen Gattungen der Familie Lamiaceae ab.[8] Die zwei freien, fertilen Staubblätter besitzen kurze, horizontale oder aufrechte Staubfäden.[7] Bei vielen Arten, vor allem bei den von Bienen und Hummeln bestäubten, haben die Staubblätter ein Gelenk ausgebildet, das den Pollen auf den Insektenkörper platziert. Dabei bleibt im Wachstum die primäre Spitze des Filaments dünn und wird von umliegendem Gewebe umwachsen, sodass sich eine sekundäre Filamentspitze bildet. Das Konnektiv wächst aus und trennt die beiden Theken räumlich. Die jeweils untere der Theken ist oftmals kleiner bis zu einer sterilen Platte reduziert (monothekat), sodass der Pollen nur noch von den Theken am Blüteneingang gebildet wird. Bei vogelbestäubten Arten ist dieses Gelenk meist nicht (mehr) vorhanden.[8] Die sekundäre Filamentspitze ist teilweise reduziert und das Gelenk somit destabilisiert oder die Filament-Konnektiv-Verbindung ist nicht mehr so gestaltet, dass eine Drehung möglich ist.
Der Diskus ist im vorderen Bereich leicht verdickt oder ringförmig. Zwei Fruchtblätter sind zu einem oberständigen Fruchtknoten verwachsen; er ist durch falsche Scheidewände in vier Kammern gegliedert. Der lange, dünne Griffel ist zweigabelig und endet im Querschnitt abgeflachten oder stielrunden, im Umriss pfriemlichen, linealischen oder kreisförmigen Lappen; sie können beide gleich sein oder der vordere ist länger und der hintere kann reduziert sein.[7][8][9]
Die Klausenfrüchte zerfallen in vier glatte, kahle, ellipsoide bis mehr oder weniger kugelige, länglich-eiförmige oder dreikantige, oft braune, einsamige Teilfrüchte (Klausen) mit oder ohne Nerven auf der Oberfläche, die meist bei Feuchtigkeit schleimig sind.[8][9][7]
Der Gattungsname Salvia wurde 1753 von Carl von Linné in dessen Werk Species Plantarum, 1. Auflage, Band 1, S. 23–27[10] erstveröffentlicht. Als Lektotypusart wurde 1913 Salvia officinalis L. durch Nathaniel Lord Britton und Addison Brown in An illustrated flora of the northern United States, Canada and the British possessions: …, 2. Auflage, 3. Band, S. 128 festgelegt.[11]
Synonyme für Salvia L. sind: Aethiopis (Benth.) Opiz, Aethyopys (Benth.) Opiz, Aitopsis Raf., Arischrada Pobed., Audibertia Benth. nom. illeg., Audibertiella Briq., Belospis Raf., Calosphace Raf., Codanthera Raf., Covola Medik., Crolocos Raf., Dorystaechas Boiss. & Heldr. ex Benth., Drymosphace Opiz, Elelis Raf., Enipea Raf., Epiadena Raf., Euriples Raf., Fenixanthes Raf., Flipanta Raf., Gallitrichum Fourr., Glutinaria Raf., Hematodes Raf., Hemisphace Opiz, Hemistegia Raf., Horminum Mill. nom. illeg., Jungia Heist. ex Fabr., Jungia Heist. ex Moench nom. illeg., Kiosmina Raf., Larnastyra Raf., Leonia Cerv., Leonura Usteri ex Steud., Lesemia Raf., Megyathus Raf., Melinum Medik., Melligo Raf., Meriandra Benth., Oboskon Raf., Ormiastis Raf., Ormilis Raf., Perovskia Kar., Piaradena Raf., Plethiosphace Opiz, Polakia Stapf, Pycnosphace Rydb., Ramona Greene, Rhodochlamys S.Schauer, Rhodormis Raf., Rosmarinus L., Salviastrum Scheele, Schraderia Medik. nom. rej., Sclarea Mill., Sobiso Raf., Sphacopsis Briq., Stenarrhena D.Don, Stiefia Medik., Terepis Raf., Zhumeria Rech. f. & Wendelbo.[12][13]
Die Gattung Salvia ist fast weltweit verbreitet von tropischen bis in gemäßigte Gebiete.[7] Von Zentral- bis Südamerika kommen etwa 500 Arten vor, vom Mittelmeerraum bis Zentralasien gibt es etwa 250 Arten und in Ostasien sind etwa 90 Arten beheimatet.[14] In Peru kommen etwa 94 Arten vor.[15] In der Volksrepublik China kommen etwa 84 Arten vor.[7] 34 Arten gibt es in Bolivien.[16] 16 Arten sind in Pakistan beheimatet.[8] 13 Arten sind in Nicaragua beheimatet.[17] In Panama gibt es zehn Arten.[9] In Madagaskar sind sechs Arten beheimatet und zwei Arten Neophyten.[18]
Die Gattung Salvia gehört zur Tribus Mentheae in der Unterfamilie Nepetoideae innerhalb der Familie der Lamiaceae.[12] Walker und Sytsma 2007 stellten die Frage auf, ob innerhalb der Tribus Mentheae die Gattung Salvia tatsächlich polyphyletisch oder nur paraphyletisch ist.[19] Um die Gattung Salvia monophyletisch zu machen, würde die Eingliederung von 13 Arten der Gattungen Rosmarinus, Perovskia, Dorystaechas, Meriandra und Zhumeria erforderlich sein. Diese 13 Arten, die noch nicht zur Gattung Salvia gehören, weisen die so typischen Staubblatt-Hebelmechanismen nicht auf.[19] Der Umfang der Gattung Salvia wird noch immer kontrovers diskutiert.
In Bezug auf den Bestäubungsmechanismus mit dem besonderen Aufbau der Staubblätter, der nur einmal aus einem Vorfahren entwickelt wurde, erscheint die Gattung Salvia als monophyletisch. Die Vielfalt der Salvia-Arten im Aufbau der Staubblätter, der vegetative Habitus und die Blütenmorphologie führten zur anhaltenden Diskussion über die infragenerische Klassifikation. Durch DNA-Sequenzierung wurde gezeigt, dass die Gattung Salvia nicht monophyletisch, sondern aus drei unabhängigen Kladen (Salvia-Klade I-III) besteht, die jeweils eine andere Schwestergruppe aufweisen.[14] Es wurde auch gezeigt, dass der Staubblatt-Hebelmechanismus dreimal zu mindestens zwei unterschiedlichen Zeitpunkten, durch parallele, konvergente Evolution entstanden ist.[14] Die unterschiedlichen Staubblatt-Hebelmechanismen gehören eindeutig zu den drei Kladen.[19]
Bereits George Bentham gliederte 1876 in G. Bentham und J. D. Hooker: Genera Plantarum, 2, S. 1160–1196 die Gattung Salvia in Untergattungen und Sektionen. Zwar blieb Benthams Gliederung der Gattung Salvia bisher weitgehend bestehen, doch wird dies seit den molekularbiologischen Untersuchungen kontrovers diskutiert.
Die Gattung Salvia wird in mehrere Untergattungen und Sektionen gegliedert, beispielsweise:[31]
Bei den Salvia-Arten erfolgt eine Anreicherung von Terpenen. In den Drüsenschuppen und Drüsenhaaren befinden sich ätherische Öle, die besonders viele Mono- sowie Sesquiterpene enthalten. In der Harzfraktion sind Diterpene vorhanden. Wichtig sind dabei trizyklische Diterpene, die Diterpen-Bitterstoffe (Carnosol = Pikrosalvin, Rosmanol, Safficinolid, Carnosolsäure Salvin). In der Blattkutikula kommen Triterpene vor, besonders pentacyclische Triterpene vom Ursan-, Oleanan-, Friedelan-, Dammaran- und Lupantyp.[33]
Aromatische Arten wie der Echte Salbei (Salvia officinalis) enthalten besonders Borneol, Thujon (= „Salviol“), Bornylester (beispielsweise Bornylacetat), Linalool, Camphen, Limonen, a-Pinen, b-Pinen und Campher. Harzreiche Arten wie Muskateller-Salbei (Salvia sclarea) oder Klebriger Salbei (Salvia glutinosa) besitzen einen hohen Anteil an schwerflüchtigen Exkreten.[33] Beispielsweise beim Aztekensalbei (Salvia divinorum) kommen als Diterpene besonders Salvinorine, wie Salvinorin A, mit halluzinogenen Wirkungen vor.[33]
Salbeiblätter enthalten Flavonoide. Es sind auch Gerbstoffe, besonders viel Rosmarinsäure (hoher Anteil in Salvia plebeia), enthalten.[33]
Salvia-Arten werden vielseitig genutzt.[34] Durch den hohen Anteil ätherischer Öle in diversen Salbeiarten gibt es unterschiedliche Verwendungen. Heilend wirken neben den ätherischen Ölen auch die Gerbstoffe.[33] Der Gattungsname Salvia stammt vom lateinischen Wort salvare für heilen und deutet auf die Heilkraft verschiedener Salbei-Arten oder als Salbei bezeichneter Arten (in Europa neben Salvia officinalis mit ihren Unterarten für die Antike und bis in die frühe Neuzeit auch Salvia tomentosa, Salvia sclarea, Salvia pratensis, Salvia horminum, Salvia triloba, Salvia argentea und Teucrium scorodonia)[35][36][37][38] hin.
In der traditionellen chinesischen Medizin werden beispielsweise Salvia aerea, Salvia chinensis, Salvia kiangsiensis, Salvia plectranthoides, Salvia trijuga, Salvia umbratica verwendet.[7]
Der Echte Salbei (Salvia officinalis) war bereits im Altertum bekannt und wurde im Mittelalter von Mönchen über die Alpen gebracht. Dieser wird vielseitig genutzt, einerseits als Küchengewürz und andererseits in der Heilkunde. Die Blätter und Blüten werden roh oder gegart gegessen. Die sehr aromatischen Blätter werden zum Würzen von gekochten Speisen verwendet. Die Blätter wirken verdauungsfördernd und werden daher bei schweren, fettigen Speisen verwendet. Die Salbeiblätter verleihen herzhaften Gerichten einen wurstähnlichen Geschmack. Die jungen, frischen Laubblätter und Blüten können roh, überbrüht oder eingelegt gegessen werden. Über Salate gestreut ergänzen sie diese mit Farbe und Duft. Auch alkoholische Zubereitungsformen[39] sind seit dem Mittelalter bekannt.
Aus den frischen oder getrockneten Blättern brüht man Kräutertee auf. Aus den oberirdischen Pflanzenteilen wird ein ätherisches Öl, das Salbeiöl, gewonnen. Das Salbeiöl wird beispielsweise verwendet, um Eiscreme, Süßigkeiten und Gebäck zu aromatisieren. Das ätherische Salbeiöl wird auch in der Parfümherstellung verwendet, und in Haarwaschmitteln soll es besonders gut für dunkles Haar sein. Pflanzenteile des Echten Salbeis werden als „Kompostaktivator“, meist gemeinsam mit Pflanzenteilen anderer Pflanzenarten, verwendet, damit die bakterielle Aktivität erhöht wird, um den Kompostiervorgang zu beschleunigen.
Es wird behauptet, lebende oder getrocknete Pflanzen würden Insekten vertreiben. Das ist auch der Grund, warum man manchmal Echten Salbei zwischen Kohl und Möhren pflanzt. Früher wurde der Echte Salbei in Räumen verteilt, oder es wurde damit geräuchert, um sie zu desinfizieren. Als Räuchermittel wurden dabei vor allem die getrockneten Salbeiblätter verwendet. Es gibt einige Sorten, auch mit unterschiedlichen Blattfarben, die neben dem Einsatz als Gewürz- und Heilpflanze auch als Zierpflanze verwendet werden. Die Unterarten Lavendelblättriger Salbei (Salvia officinalis subsp. lavandulifolia) und Küchen-Salbei (Salvia officinalis subsp. officinalis) werden etwa gleich vielseitig genutzt.[40][41][42]
Der Griechische Salbei (Salvia fruticosa) wird unterschiedlich verwendet. Salvia fruticosa kann leichter als Salvia officinalis in Räumen gepflegt werden. Die Laubblätter können wie die von Salvia officinalis verwendet werden, sind aber minderwertiger. 50 bis 95 % der kommerziellen getrockneten Salbeiblätter stammen von Salvia fruticosa. Aus den Blättern wird ein duftender Tee, „fascomiglia“ genannt, aufgegossen. Ein ätherisches Öl wird aus den Laubblättern gewonnen, das auch zur Verfälschung des Lavendelöls von Lavandula latifolia benutzt wird. Es wurden pharmakologische Untersuchungen durchgeführt; es können frische sowie getrocknete Blätter oder das ätherische Öl zum Einsatz kommen.[43]
Die duftenden und intensiv schmeckenden Laubblätter von Salvia clevelandii können in der Küche gleich wie die von Salvia officinalis verwendet werden.[44]
Der Muskateller-Salbei (Salvia sclarea) wird vielseitig genutzt: Die intensiv, warm, aromatisch duftenden und schmeckenden Laubblätter werden roh oder gegart gegessen. Hauptsächlich werden die Blätter zum Würzen von gekochten Speisen, ähnlich wie die von Salvia officinalis, verwendet. Die frischen Blätter werden in Backteig frittiert. Die gut schmeckenden Blüten werden roh gegessen und werden beispielsweise über Salate gegeben. Aus den Blüten kann auch ein Tee zubereitet werden. Die Pflanzenteile sind manchmal ein Substituent für Hopfen, zum Aromatisieren von Bier; es wird jedoch berichtet, solches Bier würde die Leute sinnlos betrunken oder unsinnig aufgeheitert machen. Die Laubblätter ergeben beim Schönen von Wein einen Muskateller-Geschmack. Während der Blütezeit werden die oberirdischen Pflanzenteile geerntet und daraus ein ätherisches Öl, das Muskateller-Öl, gewonnen. Das Muskateller-Öl besitzt ein Ambraaroma und wird beispielsweise in Seifen und Kosmetika und als ein Fixativ in der Parfümerzeugung eingesetzt. Das aus dem Salbei gewonnene Öl und die Gerbstoffe, Tannine, wirken effektiv gegen übermäßiges Schwitzen. Deshalb wird Salbei gerne als Antihydrotikum in schweißhemmenden Produkten wie Deos, aber auch in der Fußpflege eingesetzt. Durch die antibakterielle und entzündungshemmende Wirkung des Salbeis wird auch unreine Körperhaut optimal gepflegt, was sich vor allem die Kosmetikbranche zunutze macht. Auch aus den Klausen wird ein Öl gewonnen, das beispielsweise in Lacken und Farben verwendet wird. Die medizinischen Wirkungen von Salvia sclarea wurden untersucht.[45]
Salvia multicaulis wird als Zutat für Tee oder als Kräutertee aufgebrüht. Die aromatischen Blätter sind in der Küche ein guter Ersatz für die von Salvia officinalis.[46]
Besonders von zwei Salvia-Arten werden die Klausen, oft als „Samen“ bezeichnet, unter dem Namen Chia gegessen. Dies sind hauptsächlich der winterannuelle Kalifornische Chia (Salvia columbariae) und der sommerannuelle Mexikanische Chia (Salvia hispanica).[47][34]
Die Kalifornische Chia (Salvia columbariae) wird vielseitig genutzt: Die Klausen werden roh oder gegart gegessen. Meist werden die Klausen zu Mehl gemahlen. Das nussig schmeckende Mehl wird entweder als sogenannte Piñole gegessen, zu dunklen Kuchen oder Broten gebacken. Das Chia-Mehl wird auch mit Mais-Mehl gemischt zu Brei oder gemischt mit Weizen-Mehl zu Schleimsuppe gekocht. Die Klausen sind reich an Niacin, Thiamin, Zink, Calcium sowie Mangan. Die Klausen besitzen einen hohen Nährwert und sind eine gute Quelle für Proteine sowie leicht verdauliche Fette. Gekeimte Klausen (Keimsprossen) können auf Salate und Sandwiches gegeben werden. Wenn die Klausen in kaltem Wasser eingeweicht werden, erhält man ein Erfrischungsgetränk, das von spanischsprachigen Amerikanern „chia fresca“ genannt wird. Wenn die Klausen geröstet und danach zu Mehl gemahlen werden, das mit Wasser gemischt wird, erhält man reichlich gelatineartige Masse, die wohlschmeckend und nährstoffreich ist. Die Klausen wurden dazu verwendet, Alkalisalze aus Wasser zu entfernen, um es trinkbar zu machen. Als Ersatz für Echten Salbei (Salvia officinalis) werden manchmal die Laubblätter als Gewürz verwendet. Die medizinischen Wirkungen wurden untersucht. Pflanzenteile von Salvia columbariae wirken desinfizierend.[48]
Die Mexikanische Chia (Salvia hispanica) wird vielseitig genutzt: Wenn man die Klausen in Wasser einweicht, erhält man eine gelatineartige Masse, die mit Fruchtsaft vermischt erfrischende Getränke ergibt. Aus den gelierten Klausen können Schleimsuppe oder Pudding gekocht werden. Die gekeimten Klausen (Keimsprossen) werden beispielsweise in Salaten, Sandwiches, Suppen und Eintöpfen gegessen. Die Klausen können zu Mehl gemahlen werden, aus dem, meist mit Getreidemehl gemischt, beispielsweise Brot, Kekse und Kuchen gebacken wird. Die Klausen sind eine gute Quelle für Proteine sowie leicht verdauliche Fette.[49]
Die Klausen des Zurückgekrümmten Salbeis (Salvia reflexa) werden wohl ähnlich wie die von der Mexikanischen Chia (Salvia hispanica) verwendet.[50]
Vom Distel-Salbei (Salvia carduacea) werden die Klausen roh oder gegart gegessen. Sie können geröstet und dann zu Mehl gemahlen werden oder mit Samen anderer Pflanzenarten zu Brei gekocht werden. Die Klausen werden auch zur Geschmackverbesserung verwendet. Aus den Klausen wird ein kühlendes Getränk hergestellt.[51]
Geröstete und gemahlene Klausen von Salvia tiliifolia werden in Wasser eingeweicht, um ein Erfrischungsgetränk zu erhalten; es wird manchmal mit Gerstenwasser gemischt. Mit den Blättern werden Läuse vernichtet.[52]
Von Salvia dorrii var. incana werden die Klausen zu Mehl gemahlen, das beispielsweise zum Eindicken von Suppen und gemischt mit Getreidemehl zum Brotbacken verwendet wird. Die medizinischen Wirkungen wurden untersucht.[53]
Die Klausen von Salvia stachyoides werden verwendet.[54]
Der Weiße Salbei, Indianischer Räuchersalbei (Salvia apiana) wird vielseitig genutzt: Die Klausen werden roh oder gegart gegessen. Die Klausen können zu Mehl gemahlen und Brei daraus gekocht werden. Die Klausen wurden mit Getreide wie Weizen oder Hafer gemischt, geröstet und dann zu Mehl gemahlen, das trocken gegessen wurde. Die Klausen werden über Nacht eingeweicht und in Wasser oder Fruchtsaft getrunken oder mit Getreide gegessen. Die Klausen werden auch als Gewürz verwendet. Die Blätter werden beim Kochen verwendet, um Brei zu aromatisieren. Junge Stängel und geschälte Sprossspitzen können roh gegessen werden. Die medizinischen Wirkungen wurden untersucht. Die Laubblätter werden, in Wasser zerstoßen, als Haarwaschmittel verwendet. Das färbt und stärkt das Haar. Eine Packung frisch zerstoßener Blätter wird unter den Achseln angewendet, um Körpergeruch zu behandeln. Die Blätter werden zum Räuchern verwendet, um Häuser nach ansteckenden Krankheiten, beispielsweise Masern, zu desinfizieren.[55]
Salvia ballotiflora wird als Kräutertee verwendet.[56]
Die nach Ananas duftenden Laubblätter von Honigmelonen-Salbei oder Ananas-Salbei (Salvia elegans) können frisch oder getrocknet zum Würzen verwendet werden. Sie werden zu kalten Getränken, Fruchtsalat und süßen oder pikanten Speisen gegeben.[57]
Die zarten oberirdischen Pflanzenteile von Salvia glabrescens werden abgebrüht gegessen.[58]
Vom Klebrigen Salbei (Salvia glutinosa) werden die duftenden Blätter zum Aromatisieren von Landwein verwendet. Der klebrige, aromatische Pflanzensaft wird verwendet. Der Klebrige Salbei bedeckt schnell größere Flächen und wird deshalb als Bodendecker verwendet.[59]
Kinder saugen aus den Blüten von Salvia japonica Nektar. Die Laubblätter können wie die von Salvia officinalis verwendet werden. Aus Salvia japonica wird ein schwarzer Farbstoff gewonnen, vermutlich aus den Blüten.[60]
Von Salvia cana werden die geschälten Stängel gegessen. Die medizinischen Wirkungen wurden untersucht.[61]
Die Laubblätter des Wolligen Salbeis (Salvia lanigera) werden in arabischen Ländern als Zutat für Tee verwendet.[62]
Die medizinischen Wirkungen von Salvia lyrata wurden untersucht.[63]
Der Kalifornische Salbei (Salvia mellifera) wird vielseitig genutzt: Aus den aromatischen Blättern kann Tee gebrüht werden. Die Laubblätter und Stängel werden zum Würzen von Speisen verwendet. Die getrockneten Klausen werden zu Mehl gemahlen, aus dem Schleimsuppe gekocht wird. Die medizinischen Wirkungen von Salvia mellifera wurden untersucht.[64]
Die Laubblätter des Johannisbeer-Salbeis (Salvia microphylla) duften nach Schwarzer Johannisbeere und werden frisch oder getrocknet als Gewürz verwendet. Aus den Blättern wird ein Kräutertee, „mirto de montes“ genannt, hergestellt. Salvia microphylla wurde in der Volksmedizin zum Fiebersenken verwendet.[65]
Selten werden die geschälten Stängel von Salvia moorcroftiana gegessen. Die medizinischen Wirkungen von Salvia moorcroftiana wurden untersucht.[66]
Von Salvia miltiorrhiza werden die Klausen gegessen. Rotwurzel-Salbei, auch Chinesischer Salbei (Salvia miltiorrhiza), 丹参, dānshēn wird in der traditionellen chinesischen Medizin schon lange genutzt. Die medizinischen Wirkungen von Salvia miltiorrhiza wurden auch in pharmazeutischen Versuchen untersucht.[67]
Von Salvia plebeia werden die Blätter und Blüten verwendet. Die Klausen werden als Gewürz wie Senf verwendet. Die medizinischen Wirkungen von Salvia plebeia wurden untersucht.[68]
Der Apfeltragende Salbei (Salvia pomifera) wird vielseitig genutzt: Die intensiv duftenden und schmeckenden Laubblätter ähneln denen von Lavendel-Arten und vom Echten Salbei (Salvia officinalis). Sie werden als Ersatz für Echten Salbei beim kommerziellen Würzen von Speisen eingesetzt. Er wird als stark duftender Kräutertee unter dem Namen „fascomiglia“ verwendet. Gallwespen befallen junge Zweige und verursachen halbdurchsichtige Gallen. Diese Gallen werden konserviert. Aus den Gallen werden Bonbons, durch Kristallisieren in Zucker, hergestellt, die in Griechenland als Delikatesse angesehen werden und einen angenehmen sowie adstringierenden Geschmack besitzen. In Griechenland werden die getrockneten Blätter in der Volksmedizin eingesetzt. Die medizinischen Wirkungen von Salvia pomifera wurden untersucht.[69]
Vom Wiesen-Salbei (Salvia pratensis) wurden die stark bitter schmeckenden Pflanzenteile zum Schönen von Bier und Wein verwendet. Er diente auch als Ersatz für Salvia officinalis.[70]
Die aromatischen Laubblätter des Wilden Salbeis (Salvia ×sylvestris; früher auch S. pratensis[71][72]) werden als Ersatz für die von Salvia officinalis verwendet.[73]
Vom Filzigen Salbei (Salvia tomentosa) werden die Laubblätter als Gewürz verwendet. Die Pflanzenteile werden als Kräutertee genutzt. In England wird der Kräutertee aus Salvia tomentosa gegenüber allen anderen Salvia-Arten bevorzugt.[74]
Der Eisenkraut-Salbei (Salvia verbenaca) wird vielseitig genutzt: Die aromatischen Blätter werden roh oder gegart gegessen. Sie werden besonders zum Würzen gekochter Speisen verwendet. Junge Laubblätter können frittiert oder kandiert werden. Die Blätter können als Kräutertee verwendet werden. Die essbaren Blüten werden besonders zum Würzen von Salaten verwendet. Die medizinischen Wirkungen von Salvia verbenaca wurden untersucht.[75]
Der Buntschopf-Salbei (Salvia viridis) wird vielseitig genutzt: Die sehr aromatischen Blätter werden roh oder gegart gegessen. Sie werden zu Salaten, Suppen und Gemüse gegeben und werden als Gewürz verwendet. Die Klausen werden gegart oder als Gewürz verwendet. Die Blätter und Klausen werden zu gärenden Spirituosen gegeben, um die Wirkung des Gebräues zu erhöhen. Aus Pflanzenteilen wird ein ätherisches Öl gewonnen, das verwendet wird, um gewisse Biere und Weine zu schönen. Die medizinischen Wirkungen von Salvia viridis wurden untersucht.[76]
Arten wie der Azteken-Salbei (Salvia divinorum) enthalten halluzinogene Stoffe.
Viele Arten und ihre Sorten werden als Zierpflanzen in Parks und Gärten weltweit verwendet[77]. Beispiele sind: Salvia africana-lutea, Salvia apiana, Salvia argentea, Salvia austriaca, Salvia azurea, Salvia blepharophylla, Salvia buchananii, Salvia cacaliifolia, Salvia chamaedryoides, Salvia chamelaeagnea, Salvia chiapensis, Salvia clevelandii, Salvia coccinea, Salvia columbariae, Salvia confertiflora, Salvia darcyi, Salvia discolor, Salvia dolomitica, Salvia dominica, Salvia dorisiana, Salvia dorrii, Salvia elegans, Salvia farinacea, Salvia forsskaolei, Salvia fulgens, Salvia gesneriiflora, Salvia greggii, Salvia guaranitica, Salvia indica, Salvia involucrata, Salvia jurisicii, Salvia leucantha, Salvia mellifera, Salvia mexicana, Salvia microphylla, Salvia muelleri, Salvia multicaulis, Salvia nemorosa, Salvia officinalis, Salvia patens, Salvia pratensis, Salvia prunelloides, Salvia puberula, Salvia purpurea, Salvia recognita, Salvia roemeriana, Salvia regla, Salvia sclarea, Salvia sinaloensis, Salvia spathacea, Salvia splendens, Salvia ×sylvestris, Salvia taraxacifolia, Salvia tiliifolia, Salvia uliginosa, Salvia viridis.
Sie sind in sehr unterschiedlichen Gebieten beheimatet, deshalb ist keine Angabe zur Pflege und zu den Standortbedingungen für die Vielfalt an Arten möglich.
Es gibt auch einige in Kultur entstandene Hybriden (Auswahl):
In der Liste der gefährdeten Arten der IUCN sind im Jahr 2021 35 Arten eingetragen. Am stärksten gefährdet sind die drei Arten Salvia buchii, Salvia haitiensis und Salvia primuliformis mit dem Status „Critically Endangered“ = „vom Aussterben bedroht“. Die fünf Arten Salvia ecuadorensis, Salvia loxensis, Salvia peregrina, Salvia unguella, Salvia taraxacifolia sind als „Endangered“ = „stark gefährdet“ eingestuft. Als „Vulnerable“ = „gefährdet“ werden die sechs Arten Salvia austromelissodora, Salvia curticalyx, Salvia decumbens, Salvia flocculosa, Salvia leucocephala sowie Salvia trachyphylla eingestuft. Salvia andreji und Salvia humboltiana gelten als „Near Threatened“ = „potenziell gefährdet“. Die Bewertung „Least Concern“ = „nicht gefährdet“ gilt für 10 Arten. Bei Salvia sprucei und Salvia lobbii genügen die Daten nicht für eine Bewertung.[22] Von einigen Staaten, die eigene Rote Liste führen, sind keine Arten bei der IUCN eingetragen. Beispielsweise sind 24 südafrikanische Arten in der Roten Liste der gefährdeten Pflanzen Südafrikas aufgeführt, keine davon wird als stärker als „Vulnerable“ = „verletzlich“ bewertet.[20]
In der Roten Liste der gefährdeten Pflanzenart der Schweiz sind für dieses Gebiet die Arten: Salvia glutinosa (LC = „Least Concern“, „nicht gefährdet“), Salvia officinalis (VU = „Vulnerable“, „gefährdet“), Salvia pratensis (LC = „Least Concern“, „nicht gefährdet“), Salvia sclarea (CR = „Critically Endangered“, „vom Aussterben bedroht“), Salvia ×sylvestris (EN = „Endangered“, „stark gefährdet“), Salvia verbenaca (DD = „Data Deficient“, „ungenügende Datengrundlage“), Salvia verticillata (NT = „Near Threatened“, „potentiell gefährdet“) mit sehr unterschiedlichen Gefährdungsgraden eingetragen.[80]
Alle in Deutschland heimischen Salvia-Arten werden als nicht gefährdet angesehen und sind nach der Bundesartenschutzverordnung (BArtSchV) nicht besonders geschützt.[81]
Salbei (Salvia) ist eine Pflanzengattung in der Familie der Lippenblütler (Lamiaceae). Sie ist fast weltweit auf allen Kontinenten außer Antarktika und Australien verbreitet. Mit 850 bis über 900 Arten ist es etwa die zwanzigste unter den artenreichsten Gattungen der Bedecktsamigen Pflanzen (Magnoliopsida, Angiospermen). Viele Arten werden seit dem Altertum als Heilpflanzen genutzt, darunter der für Küche und Medizin wichtige Echte Salbei (Salvia officinalis) und der Wiesensalbei (Salvia pratensis). Die Sorten einiger Arten werden als Zierpflanzen verwendet.
Mavrak (Salvia) — labguldoshlar oilasiga mansub koʻp yillik oʻtlar va yarim butalar turkumi. 500 turi bor. Oʻzbekistonda 16 turi uchraydi. Shundan yarim buta boʻlgan dorivor M. ekib oʻstiriladi; boʻyi 50 sm. Barglari choʻziq yoki keng nashtarsimon, uzun bandli (poyaning yuqori qismidagisi bandsiz), qarama-qarshi joylashgan. Gullari koʻk, binafsha, poya shoxlarining uchida soxta toʻpgul hosil qiladi. Bargida va gulida 2,5% gacha efir moyi, shuningdek, oshlovchi va boshqa moddalar bor. Oʻzbekistonning togʻ yon bagʻirlarida, adir va bogʻlarda oʻsadigan muskat M.ning boʻyi 1 m. Barglari yirik, tuxumsimon, uzun bandli, tarkibida 1,03% gacha efir moylari, S vitamini, flavonoidlar, oshlovchi va boshqa moddalar, urugʻida 31 % gacha moy bor. Bargi xalq tabobatida quvvatlantiruvchi, ovqat hazm qildiruvchi dori sifatida hamda yurak va buyrak kasalliklarini davolashda qoʻllaniladi.[1]
Mavrak (Salvia) — labguldoshlar oilasiga mansub koʻp yillik oʻtlar va yarim butalar turkumi. 500 turi bor. Oʻzbekistonda 16 turi uchraydi. Shundan yarim buta boʻlgan dorivor M. ekib oʻstiriladi; boʻyi 50 sm. Barglari choʻziq yoki keng nashtarsimon, uzun bandli (poyaning yuqori qismidagisi bandsiz), qarama-qarshi joylashgan. Gullari koʻk, binafsha, poya shoxlarining uchida soxta toʻpgul hosil qiladi. Bargida va gulida 2,5% gacha efir moyi, shuningdek, oshlovchi va boshqa moddalar bor. Oʻzbekistonning togʻ yon bagʻirlarida, adir va bogʻlarda oʻsadigan muskat M.ning boʻyi 1 m. Barglari yirik, tuxumsimon, uzun bandli, tarkibida 1,03% gacha efir moylari, S vitamini, flavonoidlar, oshlovchi va boshqa moddalar, urugʻida 31 % gacha moy bor. Bargi xalq tabobatida quvvatlantiruvchi, ovqat hazm qildiruvchi dori sifatida hamda yurak va buyrak kasalliklarini davolashda qoʻllaniladi.
Les saedjes, c' est on djinre di plantes k' i gn a bråmint des yebes ås maladeyes divins.
End a dipus d' 900 sôres.
No do djinre e sincieus latén: : Salvia.
Li pus corante des indjes, c' est l' saedje ordinaire (Salvia officinalis).
Les saedjes, c' est on djinre di plantes k' i gn a bråmint des yebes ås maladeyes divins.
End a dipus d' 900 sôres.
No do djinre e sincieus latén: : Salvia.
Li pus corante des indjes, c' est l' saedje ordinaire (Salvia officinalis).
sale (Salvia; végétal; sauge in frinsé)
L'sale ch'est ène hèrbe aronmatique.
Ale vo bin aveuc ch' couéchon et pi chés plats d' volalles (glaine, pourdinne, canèrd).
Il y o granmin d'érchétes d' ledjeumes aveuc l'sale (peumés-terre, féculents,...).
Il y o des éspèches éd sale éq' sont puremint ornemintales.
sale (Salvia; végétal; sauge in frinsé)
L'sale ch'est ène hèrbe aronmatique.
Ale vo bin aveuc ch' couéchon et pi chés plats d' volalles (glaine, pourdinne, canèrd).
Il y o granmin d'érchétes d' ledjeumes aveuc l'sale (peumés-terre, féculents,...).
Il y o des éspèches éd sale éq' sont puremint ornemintales.
Salvia is the lairgest genus o plants in the mint faimily, Lamiaceae, wi nearly 1000 species o shrubs, yerbaceous perennials, an annuals.[2][3][4]
Salvia is the lairgest genus o plants in the mint faimily, Lamiaceae, wi nearly 1000 species o shrubs, yerbaceous perennials, an annuals.
Tekst üüb Öömrang Salwei (Salvia) as en plaantenskööl uun det famile faan a Lapbloosplaanten (Lamiaceae). Diar jaft at son 850 bit 900 slacher faan üüb a hialer welt bütj Austraalien. Enkelt slacher wurd al loong uun a medesiin iinsaat. En grat bedüüdang uun köögem hää di Echt Salwei (Salvia officinalis). Di nööm komt faan latiinsk salvus, det ment hial of sünj.
Salwei (Salvia) as en plaantenskööl uun det famile faan a Lapbloosplaanten (Lamiaceae). Diar jaft at son 850 bit 900 slacher faan üüb a hialer welt bütj Austraalien. Enkelt slacher wurd al loong uun a medesiin iinsaat. En grat bedüüdang uun köögem hää di Echt Salwei (Salvia officinalis). Di nööm komt faan latiinsk salvus, det ment hial of sünj.
Sherebela (Salvia officinalis L.) është bima kryesore aromatiko-mjekesore që zë peshën më të madhe si në eksportet kombëtare ashtu edhe rajonale. Kushtet klimatiko-tokesore kanë përcaktuar që Shqipëria të ketë privilegjin të jetë furnitori kryesor i sherbelës në tregjet ndërkombëtare, duke eksportuar çdo vit rreth 2/3 e sasisë së përgjithshme të këtij produkti.
Shkenca moderne ka dëshmuar që sherebela ka veprim antibakterial dhe antikërpudhor, freskon dhe forcon, ndihmon kundër dhimbjeve dhe temperaturave të larta, mund të reduktojë nivelin e glukozës në gjak, gjë që e bën të dobishme tek diabeti.
Në kohët e fundi është dëshmuar që sherebela përmirëson kujtesën dhe ndikon kundër sëmundjes së Alzheimerit.
Praktika ka treguar që në mënyrë të shkëlqyeshme pastron gjakun dhe po ashtu ndihmon mirë tek nxjerrja e sekrecionit nga organizmi. Në mënyrë pozitive ndikon në qarkullim, kundër gjakderdhjes dhe inflamacioneve.
Për shkak të veprimit të vet antiseptik, përdoret në shërimin e aftit, erës së pakëndshme, problemeve me fyt dhe bajame, kariesit dhe qelbëzimit të mishit të dhëmbëve. Nëse keni probleme të tilla, pini çaj nga sherebela.
Sherebela ndikon kundër të vjellave dhe diarresë së shpeshtuar, ndërsa më mirë se çdo bimë tjetër ndihmon punën e zorrëve dhe stomakut.
Në mënyrë të favorshme ndikon në problemet femërore. Përmirëson tonusin e mitrës, ka efekt antikërpudhor, ndihmon tek rregullimi i menstruacioneve, vendos ekuilibrin hormonal dhe parandalon problemet e menopauzës.
Sherbela ndihmon edhe në punën e veshkave dhe parandalon formimin e edemave në to.
Sherebela (Salvia officinalis L.) është bima kryesore aromatiko-mjekesore që zë peshën më të madhe si në eksportet kombëtare ashtu edhe rajonale. Kushtet klimatiko-tokesore kanë përcaktuar që Shqipëria të ketë privilegjin të jetë furnitori kryesor i sherbelës në tregjet ndërkombëtare, duke eksportuar çdo vit rreth 2/3 e sasisë së përgjithshme të këtij produkti.
Szalwija (Salvia L.) – to je szlach roscënów z rodzëznë głëszkòwatëch (Lamiaceae). Na Kaszëbach rosce dosc wiele szalwiji. Salvia officinalis je zelém pòmòcnym przë płókaniu chòrégò gardła.
Aleksander Majkòwsczi w swòi ksążce "Żëcé i przigodë Remusa. Zvjercadło kaszubskji" pisôł, że m. jin. szalwija bëła dóné do pòswiãceniô w Matkã Bòską Zelną.
Salvia
Las sàlvias forman lo genre Salvia. Son de plantas de la familha de las Lamiacèas que compren mai de 900 espècias, annalas, bisanalas, vivaças o arbustivas. Una desena de sàlvias son indigènas en Euròpa, per exemple Salvia pratensis.
Las sàlvias èran consideradas a l' Edat Mejana coma una panacèa, unas espècias tenon en efièch fòrça vertuts medicinalas. Doas espècias èran fòrça utilizadas per los fuèlhas e lo sommitat floridas, la salvia romana (Salvia sclarea) e la comuna (Salvia officinalis), amb que se fasiá d'infusions e de decoccions.
Se trapa dins totas las zonas temperadas, sus de sòls plan drenats e de sites plan solelhats.
Unas espècias de sàlvias, subretot Salvia divinorum, possedisson de proprietats allucinogènas, e son encara utilizadas dins los rites chamanics de purificacion contra las noisenças ocultas dins unas tribús amerindianas o coma psicotròp[1].
La sàlvia es tanben utilizada coma èrba aromatica dins de preparacions coma l'aiga bolhida per exemple. Son gost es marcat, leugièrament amar e camfrat. S'aòrda plan amb lo pòrc, lo vedèl e los plats a basa de polalha - pol, piòt, guit - mas tanben amb de trufas e autres feculents. S'utiliza tanben en naturopatia per sas proprietats medicinalas, per exemple sul sistèma ormonal femenin. Apasimariá los mals ligats al sindròma premenstrual e permetriá un desmamatge sens dolor per las maires alachantas apasiment las pujadas de lach. Unas espècias son purament ornamentalas. Es citada a l'Edat Mejana dins lo capitulari De Villis, que foguèt a l'onor fins al sègle XVII.
Antiseptic, antispasmodic, antisudorific, aperitiu, bactericid, calmant, cefalic, coronarian, digestiu, energetic, arrèsta la pujada de lach, diuretic leugièr, emenagòg, febrifug, laxatiu, fluidificant sanguin, estimula la memòria, tonic.
La sàlvia possedís una accion estrogenica, es un regulator ormonal qu'agís sus l'esfèra urogenitala femna.
La sàlvia èra una de las plantas salvatriças de l'Edat Mejana. Coneguda pels Chineses, aquestes podavan cambiar contra de fuèlhas de tè mai preciosas contra de fuèlhas de sàlvia. Los Grècs, los Romans e los Arabs l'utilizavan sovent coma tonic e en compressa contra las mordaduras de la sèrp. Al sègle XVI, lo botanista Jacob Tabernae-Montanus conta que las femnas egipcianas avián l'abitud de beure de chuc de sàlvia per far créisser lor fertilitat.
A l'epòca preïspanica, los Aztècas (e abans eles, los Maias) se cultivèt una varietat locala de sàlvia, lo « chia » (Salvia hispanica), que donèt son nom a l'Estat mexican del Chiapas; las granas de chia constituissiá alara la tresena font alimentària vegetala après las varietats de milh e de blat. La cultura de chia gaireben desapareguèt per demorar pas qu'a l'estat salvatge, per de rasons politicas e religiosas (que la grana servissiá tanben de moneda d'escambi e dins las ofrendas ritualas). Torna al vam uèi sas vertuts en matèria de nutricion, que sa grana pichona ovala o redonda (gaireben 1 mm de diamètre), mai sovent grisa, mesclada de tascas negras o blancas, e que se pòt consomar al biais del ris o la semola de blat, fòrça rica en acids grasses poliinsaturats cis (que mai de 60 % d'omega-3) e gaireben sens compausat toxic (per exemple, sens Ricine e produchs similars) o fitoormonal.
Uèi de nòu cultivada en America Centrala e dins lo sud dels EUA, la grana de chia es una font alternativa d’omega-3, melhor que lo sòja o quitament que la grana de lin que fan l’objècte de vigiléncia de las autoritats sanitàrias a causa de lor tròp fòrt apòrt en flavonoïds actius (proprietats ormonalas comparable als estrogèns) o als òlis de peis (que la pèsca es uèi limitada e que los sosproduchs son pas pus sens compausats polluants). Aquesta semèn fa partit de las «novèlas» espècias alimentàrias que l’usatge deuriá se desvelopar e far l’objècte de recomandacions, mai que sa cultura es plan mens exigenta en fonts naturalas qu'aquesta del sòja e demanda fòrça mens d’engrais azotats (polluants de sisas aquifèras e de l’atmosfèra).
Lo Phlomis fruticosa es sovent nomenat "sàlvia de Jerusalèm", mas fa pas partit del genre Salvia, malgrat son aspècte visual comparable, subretot al nivèl de las fuèlhas. Es simplament membre de las Lamiacèas..
Diterpèns e triterpèns, salvèn, flavonoïds, òli essencial de tujòna, tanins.
Salvia
Las sàlvias forman lo genre Salvia. Son de plantas de la familha de las Lamiacèas que compren mai de 900 espècias, annalas, bisanalas, vivaças o arbustivas. Una desena de sàlvias son indigènas en Euròpa, per exemple Salvia pratensis.
Las sàlvias èran consideradas a l' Edat Mejana coma una panacèa, unas espècias tenon en efièch fòrça vertuts medicinalas. Doas espècias èran fòrça utilizadas per los fuèlhas e lo sommitat floridas, la salvia romana (Salvia sclarea) e la comuna (Salvia officinalis), amb que se fasiá d'infusions e de decoccions.
Sálvia (karaiñe'ẽ: Savia) pohã ñana hogue apu'a pukumi ha haimbéva, hyakuã asy.
Tazzurt neɣ Timerẓuga (Assaɣ ussnan: Salvia) d tawsit n imɣan yeṭṭafaren tawacult n temcenfar. Isem-is Alatin (Salvia) yekka-d seg unyag (Salvsre) yennumken (yessujay) dɣa taskant-a tettwassen ar medden acku tella telmest issexdamen i wsuji isem-is agurim
Tawsit-a d tin ilan (yesɛan) ugar n 900 n telmas id yettemɣayen deg yakk ideggan n umadal anda ulac asemmiṭ s tuget
Tazzurt neɣ Timerẓuga (Assaɣ ussnan: Salvia) d tawsit n imɣan yeṭṭafaren tawacult n temcenfar. Isem-is Alatin (Salvia) yekka-d seg unyag (Salvsre) yennumken (yessujay) dɣa taskant-a tettwassen ar medden acku tella telmest issexdamen i wsuji isem-is agurim
Tawsit-a d tin ilan (yesɛan) ugar n 900 n telmas id yettemɣayen deg yakk ideggan n umadal anda ulac asemmiṭ s tuget
Ñukch'u icha Sipita (genus Salvia) nisqakunaqa huk qurakunam, hampi yurakunam. Tukuy Tiksimuyuntinpi 900 rikch'aqninchá.
Ñukch'u icha Sipita (genus Salvia) nisqakunaqa huk qurakunam, hampi yurakunam. Tukuy Tiksimuyuntinpi 900 rikch'aqninchá.
Šalavėjė (luotīnėškā: Salvia) ī tuokis augals, katros muokslėškā prigol prī nuoterėlėniu augalū (Lamiaceae) šeimuos.
Daugoms šalavėju kėlėma nug Vėdoržemė jūras kraštū aba Amerėkas ī, bet kap katras rūšis aug ė Lietovuo.
Šalavėjė būn kor tās 0,5-1 m aukštoma, stamontrēs stombrēs, nedėdlēs ėšėlgās lapalēs ė gausēs žėidokās (vairiū spalvū – mielėni, balti, rūžavi, rauduoni, geltuoni), katrėi aug aplinkou stombrė vėršūnė.
Daugoms šalavėju augėnami nomūs, žuolėninkūs, vuo laukėnē reti. Tas ī dėdlė liekarsta nug lielės, bornuos lėgū, sergont alsavėma, skrondė lėguom, tepuogė kaulu lėguom, tink teptė ont skūruos (ruonu, vuotiu), kap slenk plaukā. Šalavėjės smuoks mažėn kraujė spaudėma.
Жалфијата (науч. Salvia) е род на растенија во фамилијата усноцветни. Името жалфија генерално се однесува на обичната жалфија (Salvia officinalis), но може да се користи и за секој член на овој род. Родот Salvia вклучува близу 700 до 900 видови на грмушки, тревести повеќегодишни растенија и едногодишни растенија со речиси светско распространување. Центарот на диверзитетот и потеклото на овој род по сѐ изгледа дека е Средна и Југозападна Азија. Украсните растенија најчесто се нарекуваат со нивното научно име Salvia.
Блискиот род Perovskia и Phlomis се исто така познати како жалфии. Некои видови од нероднинскиот род Artemisia исто така се познати под името жалфија.
Обичната жалфија е мало, повеќегодишно, грмушесто растение со задрвенето стебло, со сивкасти листови и сини до розево - виолетови цветови.
Жалфијата се користи како зачинска и медицинска билка, а исто така служи и за добивање на етерични масла. Во фетотерапијата се користат листовите од жалфија кои се сиво - бели поради присуството на бели влакненца. Се собираат во период кога се развиваат цветните пупки - во мај и јуни.
Содржи eтерично масло кое има антимикробно и антивоспалително дејство. Докажано е дека ги уништува бактериите escherichia coli, shigella sonnei, salmonella. Исто така, таа е ефикасна и во уништување на некои габи. Поради ваквото дејство жалфијата е корисна билка за лекување на воспаленија и инфекции на слузницата на устата, непцата и грлото. Жалфијата ги омекнува секретите од воспалените слузници на дишните органи, со што полесно можат да се искашлаат. Сувите лисја се употребуваат и како зачини, бидејќи ги подобруваат вкусот и мирисот на храната, а го олеснуваат и нејзиното варење.
Чајот од жалфија има диуретично дејство, кое е послабо изразено, а се должи на присуството на флавоноидите. Може да помогне и при хронични заболувања на уринарните патишта. Од многу одамна било познато дека чајот од жалфија е мошне ефикасен лек против потење. Ваквата моќ на жалфијата се објаснува со нејзиното дејство врз нервниот центар, кој ја регулира работата на жлездите кои лачат пот. Најчесто се препорачува да се пие против потење од нервно потекло или при топлотни бранови кои се јавуваат во менопауза.
Нанесен врз кожата чајот од жалфија ја затегнува кожата и ги смирува воспаленијата.
Латинскиот назив salvia потекнува од зборот „salvare“, што значи „спасување, лечење“, бидејќи Римјаните уште пред 2.000 години ја користеле оваа билка за лечење на разни болести.
Понекогаш, жалфијата се јавува како тема во уметноста, како: „Венче од жалфија“ - песна од збирката „Столбот на чумата“ од чешкиот поет Јарослав Сајферт.[1]
Жалфијата (науч. Salvia) е род на растенија во фамилијата усноцветни. Името жалфија генерално се однесува на обичната жалфија (Salvia officinalis), но може да се користи и за секој член на овој род. Родот Salvia вклучува близу 700 до 900 видови на грмушки, тревести повеќегодишни растенија и едногодишни растенија со речиси светско распространување. Центарот на диверзитетот и потеклото на овој род по сѐ изгледа дека е Средна и Југозападна Азија. Украсните растенија најчесто се нарекуваат со нивното научно име Salvia.
Блискиот род Perovskia и Phlomis се исто така познати како жалфии. Некои видови од нероднинскиот род Artemisia исто така се познати под името жалфија.
Көк шимүүр, көк катын (лат. Salvia, L. 1753) – эрин гүлдүүлөр тукумундагы көп жылдык өсүмдүк уруусу. Бир же көп жылдык чөп. Сабагы бутактуу, бийикт. 50-60 смге жетет. Калемчедей майда топ гүлү, шыпыргыдай ири топ гүлдү түзөт, алар сабактын учунда жайгашат. Гүлдөрүнүн түсү мала кызыл, көгүш кызыл, кочкул көк. Жер жүзүндө 700 жакын түрү, Кыргызстанда 8 түрү белгилүү. Өрөөндөн тартып тоонун субальпы алкагына чейинки жерлердеги боз дөңдө, шалбаада, суу боюнда, жолдун, арыктын жээгинде, кээде аңызда өсөт. Бардык түрү эфир майлуу. Мускаттуу К. ш. деген түрүн айрым өлкөлөрдө атайын айдалат. Гүлүнөн эфир майы алынып, ал парфюмерияда, самын кайнатууда, шарап чыгаруу өнөр жайында пайдаланылат. Мускаттуу К. ш-дин жапайы түрү Кыргызстандын тоолорунда да кездешет. Дарылык К. ш. деген түрү Караколдогу дары өсүмдүктөрдү өстүрүүчү станцияда кеңири айдалып, дары өнөр-жайына киреше берип турган. Ал түр чала бадал, бийикт. 30-70 см, жалбырагы майда, анда 0,5-2,5 % эфир майы бар.
Көк шимүүр, көк катын (лат. Salvia, L. 1753) – эрин гүлдүүлөр тукумундагы көп жылдык өсүмдүк уруусу. Бир же көп жылдык чөп. Сабагы бутактуу, бийикт. 50-60 смге жетет. Калемчедей майда топ гүлү, шыпыргыдай ири топ гүлдү түзөт, алар сабактын учунда жайгашат. Гүлдөрүнүн түсү мала кызыл, көгүш кызыл, кочкул көк. Жер жүзүндө 700 жакын түрү, Кыргызстанда 8 түрү белгилүү. Өрөөндөн тартып тоонун субальпы алкагына чейинки жерлердеги боз дөңдө, шалбаада, суу боюнда, жолдун, арыктын жээгинде, кээде аңызда өсөт. Бардык түрү эфир майлуу. Мускаттуу К. ш. деген түрүн айрым өлкөлөрдө атайын айдалат. Гүлүнөн эфир майы алынып, ал парфюмерияда, самын кайнатууда, шарап чыгаруу өнөр жайында пайдаланылат. Мускаттуу К. ш-дин жапайы түрү Кыргызстандын тоолорунда да кездешет. Дарылык К. ш. деген түрү Караколдогу дары өсүмдүктөрдү өстүрүүчү станцияда кеңири айдалып, дары өнөр-жайына киреше берип турган. Ал түр чала бадал, бийикт. 30-70 см, жалбырагы майда, анда 0,5-2,5 % эфир майы бар.
Шалфе́й (Salvia) — род кветкавых расьлінаў сямейства ясноткавых.
Мае выгляд адна- і шматгадовай травы, хмызьняка і паўхмызьняка вышынёй 20—130 см Лісьце простае або перыстае. Кветкі жоўтыя, фіялетавыя, бэзавыя, белыя і чырвоныя ў коласападобных суквецьцях. Плод — арэшак.
Налічвае звыш 700 відаў. Пашыраны паўсюдна ў хваёвых лясах, па сухіх схілах і ўздоўж дарог. Шэраг відаў вырошчваюць у якасьці лекавай культуры — лекавы шалфей, этэраалейнай — мускатны шалфей, дэкаратыўнай — цудоўны шалфей, а таксама меданоснай.
У Беларусі сустракаюцца 4 віды: адагнуты шалфей, дуброўны шалфей, кальчаковы шалфей і лугавы шалфей, што мае народную назву жаўрэц і занесены ў Чырвоную кнігу Беларусі. Вырошчваецца 15 відаў[1].
Парасткі шалфею зьмяшчаюць горкія і дубільныя рэчывы, смалу, этэрны алей, сапанін і фітанцыд. У кулінарыі высушанае лісьце шалфею ўжываюць у якасьці вострай і горкай рэзкай прыправы ў салаце, падліве, паштэце і страве з фаршу. Таксама шалфеем запраўляюць першую страву. Лісьце ўжываюць для прыгатаваньня вострага напою. У парфумэрыі выкарыстоўваюць алей шалфею ў якасьці замацавальніка паху. Таксама шалфей карысны пры сухотах, запаленьні лёгкіх, горла (танзіліт), печані (гепатыт) і нырак (піеланэфрыт), насавым крывацёку і ў клімактэрычны пэрыяд. Расьліна мае зьвязвальнае дзеяньне і дапамагае пры болях і сэпсісе[2].
Шалфей вырошчваюць 5—6 гадоў. Дзялянку ўскопваюць. Насеньне высяваюць на грады для атрыманьня расады. Праз 35—40 дзён расаду перасаджваюць пры наяўнасьці 3—5 сапраўдных лістоў на адлегласьці 10 см у шэрагі, між якімі па 20 см. Праз 3—4 тыдні пасьля перасадкі грады паліваюць, рыхляць міжрадзьдзе і праполваюць. Увосень уносяць арганічныя і калійна-фосфарныя ўгнаеньні, увесну — азотныя. У першы год лісьце зьбіраюць на пачаку квітненьня. Зрэзку робяць на вышыні 15—20 см ад глебы, пасьля чаго расьліну падкормліваюць і паліваюць. Улетку зьбіраюць 2—3 ураджаі парасткаў, якія аднаўляюцца за 40—50 дзён[2].
Шалфе́й (Salvia) — род кветкавых расьлінаў сямейства ясноткавых.
సాల్వియా (Salvia) పుష్పించే మొక్కలలో లామియేసి కుటుంబానికి చెందిన ప్రజాతి.
వీని నుండి సేజ్ తైలం తయారుచేస్తారు.
ఇందులో సుమారు 700-900 జాతుల మొక్కలు ఉన్నాయి.[2][3]
సాల్వియా, సేజ్ అనే రెండు పదాలు లాటిన్ భాషలో salvere ("to save") అనగా రక్షించు అని అర్ధాన్నిస్తాయి.[4] సాల్వియా పదాన్ని ప్లైనీ (Pliny) మొదటిసారిగా ఉపయోగించాడు.
.jpg)
_001.jpg)
_001.jpg)
.jpg)
_003.jpg)
_001.jpg)
.jpg)
.jpg)
_001.jpg)
_001.jpg)
_001.jpg)
.jpg)
_001.jpg)
.jpg)
_001.jpg)
_001.jpg)
_001.jpg)
_001.jpg)
_001.jpg)
_001.jpg)
_001.jpg)
_001.jpg)
Karte mit allen verlinkten Seiten: 
|coauthors= ignored (|author= suggested) (help)
Salvia (/ˈsælviə/)[3] is the largest genus of plants in the sage family Lamiaceae, with nearly 1000 species of shrubs, herbaceous perennials, and annuals.[4][5][6] Within the Lamiaceae, Salvia is part of the tribe Mentheae within the subfamily Nepetoideae.[4] One of several genera commonly referred to as sage, it includes two widely used herbs, Salvia officinalis (common sage, or just "sage") and Salvia rosmarinus (rosemary, formerly Rosmarinus officinalis).
The genus is distributed throughout the Old World and the Americas (over 900 total species), with three distinct regions of diversity: Central America and South America (approximately 600 species); Central Asia and the Mediterranean (250 species); Eastern Asia (90 species).[4]
The name Salvia derives from Latin salvia (sage), from salvus (safe, secure, healthy), an adjective related to salūs (health, well-being, prosperity or salvation), and salvēre (to feel healthy, to heal).[7] Pliny the Elder was the first author known to describe a plant called "Salvia" by the Romans, likely describing the type species for the genus Salvia, Salvia officinalis.
The common modern English name sage derives from Middle English sawge, which was borrowed from Old French sauge, from Latin salvia (the source of the botanical name).[7][8][9] When used without modifiers, the name "sage" generally refers to Salvia officinalis ("common sage" or "culinary sage"), although it is used with modifiers to refer to any member of the genus.[7] The ornamental species are commonly referred to by their genus name Salvia.[7]
Salvia species include annual, biennial, or perennial herbaceous plants, along with woody subshrubs. The stems are typically angled like other members in Lamiaceae. The leaves are typically entire, but sometimes toothed or pinnately divided. The flowering stems bear small bracts, dissimilar to the basal leaves—in some species the bracts are ornamental and showy.
The flowers are produced in racemes or panicles, and generally produce a showy display with flower colors ranging from blue to red, with white and yellow less common. The calyx is normally tubular or bell shaped, without bearded throats, and divided into two parts or lips, the upper lip entire or three-toothed, the lower two-cleft. The corollas are often claw shaped and are two-lipped. The upper lip is usually entire or three-toothed. The lower lip typically has two lobes. The stamens are reduced to two short structures with anthers two-celled, the upper cell fertile, and the lower imperfect. The flower styles are two-cleft. The fruits are smooth ovoid or oblong nutlets and in many species they have a mucilaginous coating.[10]
Many members of Salvia have trichomes (hairs) growing on the leaves, stems and flowers, which help to reduce water loss in some species. Sometimes the hairs are glandular and secrete volatile oils that typically give a distinct aroma to the plant. When the hairs are rubbed or brushed, some of the oil-bearing cells are ruptured, releasing the oil. This often results in the plant being unattractive to grazing animals and some insects.[5]
The defining characteristic of the genus Salvia is the unusual pollination mechanism. It is central to any investigation into the systematics, species distribution, or pollination biology of Salvia. It consists of two stamens (instead of the typical four found in other members of the tribe Mentheae) and the two thecae on each stamen are separated by an elongate connective which enables the formation of the lever mechanism.[11] Sprengel (1732) was the first to illustrate and describe the nototribic (dorsal) pollination mechanism in Salvia.[12] When a pollinator probes a male stage flower for nectar, (pushing the posterior anther theca) the lever causes the stamens to move and the pollen to be deposited on the pollinator. When the pollinator withdraws from the flower, the lever returns the stamens to their original position. In older, female stage flowers, the stigma is bent down in a general location that corresponds to where the pollen was deposited on the pollinator's body. The lever of most Salvia species is not specialized for a single pollinator, but is generic and selected to be easily released by many bird and bee pollinators of varying shapes and sizes.[13] The lever arm can be specialized to be different lengths so that the pollen is deposited on different parts of the pollinator's body.[11][14] For example, if a bee went to one flower and pollen was deposited on the far back of her body, but then it flew to another flower where the stigma was more forward (anterior), pollination could not take place. This can result in reproductive isolation from the parental population and new speciation can occur.[11] It is believed that the lever mechanism is a key factor in the speciation, adaptive radiation, and diversity of this large genus.[11]
George Bentham was first to give a full monographic account of the genus in 1832–1836, and based his classifications on staminal morphology.[15] Bentham's work on classifying the family Labiatae (Labiatarum Genera et Species (1836)) is still the only comprehensive and global organization of the family. While he was clear about the integrity of the overall family, he was less confident about his organization of Salvia, the largest genus in Labiatae (also called Lamiaceae). Based on his own philosophy of classification, he wrote that he "ought to have formed five or six genera" out of Salvia. In the end, he felt that the advantage in placing a relatively uniform grouping in one genus was "more than counterbalanced by the necessity of changing more than two hundred names." At that time there were only 291 known Salvia species.[5]
Bentham eventually organized Salvia into twelve sections (originally fourteen), based on differences in corolla, calyx, and stamens. These were placed into four subgenera that were generally divided into Old World and New World species:
His system is still the most widely studied classification of Salvia, even though more than 500 new species have been discovered since his work. Other botanists have since offered modified versions of Bentham's classification system, while botanists in the last hundred years generally do not endorse Bentham's system.[5]
It was long assumed that Salvia's unusual pollination and stamen structure had evolved only once, and that therefore Salvia was monophyletic, meaning that all members of the genus evolved from one ancestor. However, the immense diversity in staminal structure, vegetative habit, and floral morphology of the species within Salvia has opened the debate about its infrageneric classifications.
Through DNA sequencing, Salvia was shown to not be monophyletic but to consist of three separate clades (Salvia clades I–III) each with different sister groups.[4] They also found that the staminal lever mechanism evolved at least two separate times, through convergent evolution.[4] Walker and Sytsma (2007)[16] clarified this parallel evolution in a later paper combining molecular and morphological data to prove three independent lineages of the Salvia lever mechanism, each corresponding to a clade within the genus. It is surprising to see how similar the staminal lever mechanism structures are between the three lineages, so Salvia proves to be an interesting but excellent example of convergent evolution.
Walker and Sytsma (2007) also addressed the question of whether Salvia is truly polyphyletic or just paraphyletic within the tribe Mentheae.[16] To make Salvia monophyletic would require the inclusion of 15 species from Rosmarinus, Perovskia, Dorystaechas, Meriandra, and Zhumeria genera. The information attained by Walker and Sytsma (2007) supporting the three independent origins of the staminal lever indicate that Salvia is not the case where 15 species (currently not members of the genus) are actually members of Salvia but underwent character reversals—in other words, Salvia is paraphyletic as previously circumscribed. In 2017 Drew et al.[17] recircumscribed Salvia, proposing that the five small embedded genera (Dorystaechas, Meriandra, Perovskia, Rosmarinus, and Zhumeria) be subsumed into a broadly defined Salvia. This approach would require only 15 name changes whereas maintaining the five small genera and renaming various Salvia taxa would require over 700 name changes.
The circumscription of individual species within Salvia has undergone constant revision. Many species are similar to each other, and many species have varieties that have been given different specific names. There have been as many as 2,000 named species and subspecies. Over time, the number has been reduced to less than a thousand. A modern and comprehensive study of Salvia species was done by Gabriel Alziar, in his Catalogue Synonymique des Salvia du Monde (1989) (World Catalog of Salvia Synonyms). He found that the number of distinct species and subspecies could be reduced to less than 700.[5][18]
Many species are used as herbs, as ornamental plants (usually for flower interest), and sometimes for their ornamental and aromatic foliage. Some species, such as Salvia columbariae and Salvia hispanica, are also grown for their seeds. The Plant List has 986 accepted species names.[19] A selection of some well-known species is below.
Salvia species are used as food plants by the larvae of some Lepidoptera (butterfly and moth) species including the bucculatricid leaf-miner Bucculatrix taeniola which feeds exclusively on the genus and the Coleophora case-bearers C. aegyptiacae, C. salviella (both feed exclusively on [[Salvia aegyptiaca), C. ornatipennella and C. virgatella (both recorded on Salvia. pratensis).
Many interspecific hybrids occur naturally, with a relatively high degree of crossability, but some such as Salvia officinalis × Salvia lavandulifolia and Salvia fruticosa × Salvia tomentosa have been intentional. A natural hybrid, Salvia longispicata × Salvia farinacea has given rise to a series of popular ornamentals such as Salvia 'Indigo Spires' and Salvia 'Mystic Spires Blue'.[22][23]
Numerous garden-worthy cultivars and varieties have been produced, often with mixed or unknown parentage. The following have gained the Royal Horticultural Society's Award of Garden Merit:
{{cite journal}}: Cite journal requires |journal= (help) Salvia (/ˈsælviə/) is the largest genus of plants in the sage family Lamiaceae, with nearly 1000 species of shrubs, herbaceous perennials, and annuals. Within the Lamiaceae, Salvia is part of the tribe Mentheae within the subfamily Nepetoideae. One of several genera commonly referred to as sage, it includes two widely used herbs, Salvia officinalis (common sage, or just "sage") and Salvia rosmarinus (rosemary, formerly Rosmarinus officinalis).
The genus is distributed throughout the Old World and the Americas (over 900 total species), with three distinct regions of diversity: Central America and South America (approximately 600 species); Central Asia and the Mediterranean (250 species); Eastern Asia (90 species).
Salvio (Salvia el lamiacoj) estas genro de unu- kaj plur-jaraj herboj, arbustetoj kaj arbustoj, ofte aromaj, kun spikoj aŭ panikloj el ŝajnverticilioj el floroj karakterizataj de dulipa korolo kaj de dustamena androceo.[1]
La plej konata specio estas la oficina salvio (salvia officinalis).
Salvia divinorum estas malsimila al la aliaj salvioj. Ĝi estas haluciniga planto, tradicie uzata de ŝamanoj en Meksiko.
.jpg)
Salvio (Salvia el lamiacoj) estas genro de unu- kaj plur-jaraj herboj, arbustetoj kaj arbustoj, ofte aromaj, kun spikoj aŭ panikloj el ŝajnverticilioj el floroj karakterizataj de dulipa korolo kaj de dustamena androceo.
La plej konata specio estas la oficina salvio (salvia officinalis).
Salvia divinorum estas malsimila al la aliaj salvioj. Ĝi estas haluciniga planto, tradicie uzata de ŝamanoj en Meksiko.
Salvia es el género más numeroso de la familia de las lamiáceas, con setecientas a novecientas especies de arbustos, herbáceas perennes y anuales.[2][3] Comúnmente también se denomina salvia a la especie Salvia officinalis, conocida popularmente por su uso en gastronomía, como planta ornamental y medicinal. Dentro de las Lamiaceae, la salvia es parte de la tribu Mentheae dentro de la subfamilia Nepetoideae. Es uno de varios géneros comúnmente conocidos como salvia.
Este género se distribuye extensamente tanto por el viejo como por el Nuevo Mundo, con tres regiones de biodiversidad diferenciadas: América Central y Sudamérica (aprox. 500 especies), Asia Central y la cuenca del Mediterráneo (250 especies) y Asia Oriental (90 especies).[4]
El término Salvia proviene del nombre latino de la salvia, usado por Plinio el Viejo en su Historia Naturalis (22, 147);[5] derivado del verbo salvere 'curar' o 'salvar', que alude a las propiedades medicinales atribuidas a varias especies del género.[6]
Las especies de Salvia incluyen hierbas anuales, bienales y perennes, así como subarbustos leñosos. Los tallos son típicamente angulares, característicos de la familia Lamiaceae, con hojas enteras, aunque también pueden ser dentadas o pinnadas. Los tallos florales producen pequeñas brácteas diferentes a las hojas basales — en algunas especies estas brácteas son muy llamativas.
Las inflorescencias nacen en racimos o panículas que producen flores de color azul o rojo, el blanco y amarillo es menos común. El cáliz es tubular o acampanado sin garganta barbada y está dividido en dos labios; el superior entero o tridentado y el inferior hendido. La corola suele tener forma de garra y es bilabiada; el labelo superior normalmente entero o tridentado y el inferior bilobulado. Los estambres se reducen a dos estructuras cortas con anteras bicelulares; la superior fértil y la inferior imperfecta. Los estilos son bi-hendidos. El fruto es una suave núcula de forma ovoide u oblonga que, en muchas especies, está cubierta por una capa muculaginosa.[7]
Muchas de las especies tienen tricomas (pelillos) sobre la superficie de las hojas, tallos y flores, lo que evita la pérdida hídrica. A veces estos pelillos son glandulares y al frotarlos algunas de las células se rompen liberando los aceites volátiles responsables de producir el peculiar aroma de estas plantas. Este olor a menudo resulta desagradable para el ganado y algunos insectos.[8]
La característica definitoria del género Salvia es su inusual mecanismo de polinización. Es fundamental para cualquier investigación sobre la sistemática, la distribución de especies o la biología de la polinización de Salvia. Consta de dos estambres (en lugar de los cuatro típicos que se encuentran en otros miembros de la tribu Mentheae) y las dos tecas de cada estambre están separadas por un conector alargado que permite la formación del mecanismo de palanca.[9] Sprengel (1732) fue el primero en ilustrar y describir el mecanismo de polinización dorsal en Salvia.[10] Cuando un polinizador sondea una flor en etapa masculina en busca de néctar (empujando la teca de la antera posterior), la palanca hace que los estambres se muevan y el polen se deposite en el polinizador. Cuando el polinizador se retira de la flor, la palanca devuelve los estambres a su posición original. En las flores más viejas en etapa femenina, el estigma se dobla hacia abajo en una ubicación general que corresponde al lugar donde se depositó el polen en el cuerpo del polinizador. La palanca de la mayoría de las especies de Salvia no está especializada para un solo polinizador, sino que es genérica y seleccionada para ser liberada fácilmente por muchas aves y abejas polinizadoras de diferentes formas y tamaños.[11] El brazo de la palanca se puede especializar para que tenga diferentes longitudes y el polen se deposite en diferentes partes del cuerpo del polinizador.[9][12] Por ejemplo, si una abeja fue a una flor y el polen se depositó en la parte posterior de su cuerpo, pero luego voló a otra flor donde el estigma estaba más adelante (anterior), la polinización no podría tener lugar. Esto puede resultar en un aislamiento reproductivo de la población parental y puede ocurrir una nueva especiación. Se cree que el mecanismo de palanca es un factor clave en la especiación, la radiación adaptativa y la diversidad de este género.[9] Algunas especies tienen flores adaptadas para ser polinizadas por abejas (o melotóferas), mientras que otras están adaptadas para ser visitadas por aves (ornitófilas). Un estudio de 2015 da cuenta de una relación simpátrida entre algunas de estas especies, que permite su coexistencia y la floración simultánea al sacar provecho de tener polinizadores distintos. Así por ejemplo, S. plurispicata fue visitada 77.5 % por abejas y 22.5 % colibríes, mientras que en S. elegans la relación fue la inversa (6.7 y 93%, respectivamente), habiendo florecido tres años consecutivos en los mismos períodos.[13]
George Bentham fue el primero en dar una descripción monográfica completa del género en 1832-1836 y basó sus clasificaciones en la morfología estaminal.[14] El trabajo de Bentham sobre la clasificación de la familia Labiatae (Labiatarum Genera et Species (1836)) sigue siendo la única organización integral y global de la familia. Si bien tenía clara la integridad de la familia en general, tenía menos confianza en su organización de Salvia, el género más grande de Labiatae (también llamado Lamiaceae). Basado en su propia filosofía de clasificación, escribió que debería haber formado cinco o seis géneros a partir de Salvia. Al final, sintió que la ventaja de colocar una agrupación relativamente uniforme en un género se contrarrestaba por la necesidad de cambiar más de doscientos nombres. En ese momento solo se conocían 291 especies de Salvia.[2]
Bentham finalmente organizó a Salvia en doce secciones (originalmente catorce), según las diferencias en la corola, el cáliz y los estambres. Estos se colocaron en cuatro subgéneros que generalmente se dividieron en especies del Viejo Mundo y del Nuevo Mundo:
Su sistema sigue siendo la clasificación de Salvia más estudiada, aunque se han descubierto más de 500 especies nuevas desde su trabajo. Desde entonces, otros botánicos han ofrecido versiones modificadas de ese sistema de clasificación, mientras que los botánicos de los últimos cien años generalmente no lo respaldan.[2]
Durante mucho tiempo se asumió que la polinización inusual y la estructura de estambres de Salvia habían evolucionado solo una vez y que, por lo tanto, Salvia era monofilética, lo que significa que todos los miembros del género evolucionaron a partir de un ancestro. Sin embargo, la inmensa diversidad en estructura estaminal, hábito vegetativo y morfología floral de las especies dentro de Salvia ha abierto el debate sobre sus clasificaciones infragenéricas.
Mediante la secuenciación del ADN, se demostró que Salvia no es monofilética, sino que consta de tres clados separados (Salvia clados I-III), cada uno con diferentes grupos hermanos.[4] También descubrieron que el mecanismo de palanca estaminal evolucionó al menos dos veces por separado, a través de evolución convergente.[4] Walker y Sytsma (2007)[15] aclaró esta evolución paralela en un artículo posterior que combinaba datos moleculares y morfológicos para demostrar tres linajes independientes del mecanismo de palanca de Salvia, cada uno de los cuales corresponde a un clado dentro del género. Es sorprendente ver lo similares que son las estructuras del mecanismo de palanca estaminal entre los tres linajes, por lo que Salvia resulta ser un interesante y excelente ejemplo de evolución convergente.
Walker y Sytsma (2007) también abordaron la cuestión de si Salvia es realmente polifilética o sólo parafilética dentro de la tribu Mentheae. [15] Para que Salvia fuera monofilética sería necesario incluir 15 especies de los géneros Rosmarinus, Perovskia, Dorystaechas, Meriandra y Zhumeria. La información obtenida por Walker y Sytsma (2007) que apoya los tres orígenes independientes de la palanca estaminal indica que Salvia no es el caso en el que 15 especies (actualmente no miembros del género) son en realidad miembros de Salvia pero sufrieron inversiones de caracteres, es decir, Salvia es parafilético como se circunscribió anteriormente. En 2017 Drew et al.[16] recirculado Salvia, proponiendo que los cinco pequeños géneros incrustados (Dorystaechas, Meriandra, Perovskia, Rosmarinus, y Zhumeria) sean subsumidos en un Salvia ampliamente definido. Este enfoque requeriría sólo 15 cambios de nombre, mientras que mantener los cinco géneros pequeños y renombrar varios taxones de Salvia requeriría más de 700 cambios de nombre.
La circunscripción taxonómica de las especies individuales dentro de Salvia ha sufrido una revisión constante. Muchas especies son similares entre sí, y muchas especies tienen variedades que han recibido diferentes nombres específicos. Se han llegado a nombrar hasta 2.000 especies y subespecies. Con el tiempo, el número se ha reducido a menos de mil. Un estudio moderno y exhaustivo de las especies de Salvia fue realizado por Gabriel Alziar, en su Catalogue Synonymique des Salvia du Monde (1989) (Catálogo mundial de sinónimos de Salvia). Encontró que el número de especies y subespecies distintas podía reducirse a menos de 700.[2][17]
La salvia tiene usos ornamentales, medicinales y gastronómicos, empleándose como condimento, especialmente en Italia y en las recetas de influencia italiana.
En España es habitual tomarla en infusión,[18] para lo que se dejan infusionar quince gramos (0.529 oz) de flores y hojas en un litro de agua hirviendo durante tres minutos aproximadamente. y luego se deja reposar durante quince minutos más antes de su consumo, pudiendo edulcorarse o mezclar con otras hierbas.
En Argentina, específicamente en la Patagonia y el Norte como Misiones, se usan las hojas de la salvia como aromatizador y saborizante para tomar mate dulce, así como también se reproduce y siembra para ornamentar sus jardines y fachadas.
La salvia interviene en la maceración del orujo de hierbas[19] gallego.
Su aroma tiene tonos amargos y sutilmente picantes, y entre las aplicaciones culinarias en las que interviene la salvia figuran recetas como: Besugo al horno, Saltimbocca, Pasta con Prosciutto y Parmesano, Atún mechado, Ensalada de alubias blancas con salvia, Cordero a la romana (Abbacchio alla ca tucciatora), Trucha aromatizada con salvia, Iscas (receta portuguesa de hígado de cerdo) o Risotto de setas.
Los chamanes nativos de Norteamérica también quemaban con frecuencia los tallos secos de la salvia divinorum por sus efectos alucinógenos,[20] creyendo que así entraban en contacto con sus guías espirituales y espíritus protectores.
|coautores= (ayuda) Salvia es el género más numeroso de la familia de las lamiáceas, con setecientas a novecientas especies de arbustos, herbáceas perennes y anuales. Comúnmente también se denomina salvia a la especie Salvia officinalis, conocida popularmente por su uso en gastronomía, como planta ornamental y medicinal. Dentro de las Lamiaceae, la salvia es parte de la tribu Mentheae dentro de la subfamilia Nepetoideae. Es uno de varios géneros comúnmente conocidos como salvia.
Este género se distribuye extensamente tanto por el viejo como por el Nuevo Mundo, con tres regiones de biodiversidad diferenciadas: América Central y Sudamérica (aprox. 500 especies), Asia Central y la cuenca del Mediterráneo (250 especies) y Asia Oriental (90 especies).
See artikkel räägib perekonnast; alamperekonna kohta vaata artiklit Salvei (alamperekond) Salvei (Salvia) on taimede perekond huulõieliste sugukonnast.
Salvei on huulõieliste sugukonna kõige suurem perekond. Perekonda kuulub umbes 700–900 liiki poolpõõsaid, püsikuid ja üheaastaseid taimi.
Kesk-Ameerikas umbes 500 liiki, Kesk-Aasias ja Vahemere maades 250 liiki, Ida-Aasias 90 liiki.
Salvei (Salvia) on taimede perekond huulõieliste sugukonnast.
Salvei on huulõieliste sugukonna kõige suurem perekond. Perekonda kuulub umbes 700–900 liiki poolpõõsaid, püsikuid ja üheaastaseid taimi.
Kesk-Ameerikas umbes 500 liiki, Kesk-Aasias ja Vahemere maades 250 liiki, Ida-Aasias 90 liiki.
Salbia (salvia), Lamiaceae familiako landare-generoa.
Euskaraz, «salbia» izen arrunta erabiltzean, salvia officinalis espeziea adierazi ohi da. Egiaz, ordea, 900 espezie baino gehiago daude Salvia generoaren barruan.
Espezie-dibertsitatea hiru lurralde hauetan bananduta dago: Erdialdeko Amerikan eta Hego Amerikan 500 espezie inguru, Erdialdeko Asian eta Mediterraneoan 250 bat espezie, eta Asiaren ekialdean 90 espezie inguru.
Salvia generoko espezieak urterokoak, bi urtez behingoak edo hostoiraunkorrak izan daitezke. Tamainari dagokionez, 3-15 cm garai izaten dira. Landare belarkara edo zurkara izan daiteke.
Salvia generoko espezie guztien bereizgarria lore eder eta deigarriak dira. Luku- edo panikula-eran antolatzen dira. Kolore askotakoak izan daitezke: urdinak eta gorriak dira nagusi, eta horiak eta zuriak, bakanagoak. Kaliza tutu- edo ezkila-formakoa izan ohi da, eta bi ezpainetan bereizia: goiko labeloa oso nabarmena izaten da, osoa edo hiru hortzekoa, eta behera begira egoten da; beheko ezpaina, aldiz, bi arrailduna eta bi gingilekoa.
Salvia generoa definitzen duen ezaugarria ohiz kanpoko polinizazio-mekanismoa da. Bi lorezil lotu dituzte loreek, eta, hala, palanka antzeko bat osatzen dute. Polinizatzailea nektar bila lore ar batean sartzen denean, palankak lorezilak mugiarazten ditu, eta, hala, polenez estaltzen da intsektua, hegaztia edo dena delakoa. Polinizatzailea loretik atera eta gero, jatorrizko posiziora eramaten ditu palankak lorezilak. Lore emeetan, estigma beherantz doblatuta egoten da, polenaz estalitako polinizatzaile-gorputzaren posizioan.
Salvia generoko espezieak apaintzeko, sendatzeko, janaria atontzeko eta infusioak prestatzeko erabiltzen dira.
Hauek dira Salvia landare-generoko espezieak:
Salbia (salvia), Lamiaceae familiako landare-generoa.
Euskaraz, «salbia» izen arrunta erabiltzean, salvia officinalis espeziea adierazi ohi da. Egiaz, ordea, 900 espezie baino gehiago daude Salvia generoaren barruan.
Espezie-dibertsitatea hiru lurralde hauetan bananduta dago: Erdialdeko Amerikan eta Hego Amerikan 500 espezie inguru, Erdialdeko Asian eta Mediterraneoan 250 bat espezie, eta Asiaren ekialdean 90 espezie inguru.
Salvia generoko espezieak urterokoak, bi urtez behingoak edo hostoiraunkorrak izan daitezke. Tamainari dagokionez, 3-15 cm garai izaten dira. Landare belarkara edo zurkara izan daiteke.
Salvia generoko espezie guztien bereizgarria lore eder eta deigarriak dira. Luku- edo panikula-eran antolatzen dira. Kolore askotakoak izan daitezke: urdinak eta gorriak dira nagusi, eta horiak eta zuriak, bakanagoak. Kaliza tutu- edo ezkila-formakoa izan ohi da, eta bi ezpainetan bereizia: goiko labeloa oso nabarmena izaten da, osoa edo hiru hortzekoa, eta behera begira egoten da; beheko ezpaina, aldiz, bi arrailduna eta bi gingilekoa.
Salvia generoa definitzen duen ezaugarria ohiz kanpoko polinizazio-mekanismoa da. Bi lorezil lotu dituzte loreek, eta, hala, palanka antzeko bat osatzen dute. Polinizatzailea nektar bila lore ar batean sartzen denean, palankak lorezilak mugiarazten ditu, eta, hala, polenez estaltzen da intsektua, hegaztia edo dena delakoa. Polinizatzailea loretik atera eta gero, jatorrizko posiziora eramaten ditu palankak lorezilak. Lore emeetan, estigma beherantz doblatuta egoten da, polenaz estalitako polinizatzaile-gorputzaren posizioan.
Salvia generoko espezieak apaintzeko, sendatzeko, janaria atontzeko eta infusioak prestatzeko erabiltzen dira.
Salviat (Salvia) ovat huulikukkaiskasveihin (Lamiaceae) kuuluvien kasvien suku, johon kuuluu yli 900 lajia. Tunnetuin salvialajeista lienee maustekasvina käytetty ryytisalvia (Salvia officinalis).[1] Päihteenä käytetty salvia on mazatecinsalvia (Salvia divinorum). Salvian nimi on peräisin latinan sanasta salvare ’parantaa’, ja salvialla uskotaan olevan monia parantavia ominaisuuksia.[2].
Salviat ovat monivuotisia ja isohkoja ruohoja. Varret ovat nelisärmäisiä. Vastakkain olevat lehdet ovat saha- tai nyhälaitaisia. Kukinnot sijaitsevat latvassa ja ovat tähkämäisiä, tiheiden lehtihankaisten viuhkojen eli valekiehkuroiden muodostamia rykelmiä. Kaksihuulisissa kukissa on kaksi hedettä, kaksi vähemmän kuin huulikukkaiskasveilla yleensä.[1][3]
Euroopassa salvialajeja kasvaa luonnonvaraisena maanosan etelä- ja keskiosissa. Pohjoisemmas ne ovat levinneet ihmisen toiminnan seurauksena.[4] Suomessa luonnonvaraisia salvialajeja on tavattu kaikkiaan viisi, mutta ne kaikki ovat tulokaslajeja.[5][6]
Pohjoismaissa tavataan tulokaslajina tai villiintyneenä ainakin seuraavia salvialajeja:[4][6]
Muita lajeja:
Salviat (Salvia) ovat huulikukkaiskasveihin (Lamiaceae) kuuluvien kasvien suku, johon kuuluu yli 900 lajia. Tunnetuin salvialajeista lienee maustekasvina käytetty ryytisalvia (Salvia officinalis). Päihteenä käytetty salvia on mazatecinsalvia (Salvia divinorum). Salvian nimi on peräisin latinan sanasta salvare ’parantaa’, ja salvialla uskotaan olevan monia parantavia ominaisuuksia..
Salvia
Les sauges Écouter forment le genre Salvia. Ce sont des plantes de la famille des Lamiacées qui comprend plus de 900 espèces, annuelles, bisannuelles, vivaces ou arbustives. Une dizaine de sauges sont indigènes en Europe, par exemple la sauge des prés.
Les sauges étaient considérées au Moyen Âge comme une panacée, certaines espèces possédant de nombreuses vertus médicinales. Deux d'entre elles étaient particulièrement utilisées pour leurs sommités fleuries et leurs feuilles, la sauge sclarée (Salvia sclarea) et la sauge officinale (Salvia officinalis), avec lesquelles on faisait des infusions et des décoctions.
On la retrouve dans toutes les zones tempérées, sur des sols bien drainés et des sites bien ensoleillés.
Certaines espèces de sauges, en particulier Salvia divinorum (la « sauge divinatoire », connue localement sous des noms divers comme hojas de la pastora ou yerba de María), possèdent des propriétés hallucinogènes, et sont encore employées dans les rites chamaniques de purification contre les nuisances occultes dans certaines tribus amérindiennes ou comme psychotropes[1].
La sauge est aussi employée comme herbe aromatique dans des préparations comme l'aiga bolhida par exemple. Son goût est puissant, légèrement amer et camphré. Elle se marie bien avec le porc (arista, carré de porc rôti), le veau (saltimbocca) et les plats à base de volaille — poulet, dinde, canard — mais aussi avec des pommes de terre et autres féculents. Elle s'utilise aussi en naturopathie pour ses propriétés médicinales, notamment sur le système hormonal féminin. Elle apaiserait les maux liés au syndrome pré menstruel et permettrait un sevrage sans douleur pour les mamans allaitantes en apaisant les montées de lait. Certaines espèces sont purement ornementales. Elle est citée au Moyen Âge dans le capitulaire De Villis, qui fut à l'honneur jusqu'au XVIIe siècle.
Antiseptique, antispasmodique, antisudorifique, apéritive, bactéricide, calmante, céphalique, coronarienne, digestive, énergétique, enraye la montée de lait, diurétique léger, emménagogue, fébrifuge, laxative, fluidifiant sanguin, stimule la mémoire, tonique[2],[3].
La sauge possède une action œstrogénique, c'est un régulateur hormonal qui agit sur la sphère urogénitale féminine[4].[source insuffisante]
Le sauge était une des plantes médicinales de l'Antiquité et du Moyen Âge. Au XVIe siècle, le botaniste Jacob Tabernae-Montanus raconte que les femmes égyptiennes avaient l'habitude de boire du jus de sauge pour accroître leur fertilité, régulariser leurs cycles menstruels et faciliter leurs grossesses. Les Grecs appréciaient ses propriétés digestives et antiseptiques. Les Romains et les Arabes l'employaient communément comme tonique et en compresse contre les morsures de serpent. Elle faisait partie des plantes dont la culture est recommandée dans les domaines royaux par Charlemagne dans le capitulaire De Villis. Cette herbe royale se répandit dans toute l'Europe du Nord et de l'Est grâce aux Bénédictins qui la cultivaient dans les jardins des monastères. Reconnue par les Chinois qui commerçaient avec les Hollandais au XVIIe siècle, ils n'hésitaient pas à échanger leurs feuilles de thé les plus précieuses contre des feuilles de sauge. Louis XIV en avait même fait sa tisane d'élection et en servait à tout propos. À la même époque, la sauge officinale fut acclimatée en Amérique où elle devint l'herbe aromatique la plus populaire jusqu'à la fin de la Seconde Guerre mondiale[5].
Au XVIIIe siècle, on roule les feuilles de sauge comme des cigarettes. Tous les asthmatiques se mettaient à fumer de la sauge dès l'apparition du premier pollen printanier. La plante était associée à l'immortalité et à la longévité. Certains groupes d'Amérindiens mélangeaient la sauge avec de la graisse d'ours pour guérir les problèmes de peau. On a aussi utilisé la plante pour traiter les verrues.[réf. nécessaire]
« Qui a de la sauge dans son jardin, n'a pas besoin d'un médecin » (dicton provençal)
À l'époque préhispanique, les Aztèques (et avant eux, les Mayas) ont cultivé une variété locale de sauge, le « chia » (Salvia hispanica), qui a donné son nom à l'État mexicain du Chiapas (eaux/rivière du chia) ; les graines de chia constituaient alors la troisième source alimentaire végétale après les variétés de maïs et de blé. La culture de chia a ensuite presque disparu pour ne subsister qu'à l’état sauvage, pour des raisons politiques et religieuses (car la graine servait aussi de monnaie d'échange et dans les offrandes rituelles). On redécouvre aujourd'hui ses vertus en matière de nutrition, car sa petite graine ovale ou ronde (d’environ 1 mm de diamètre), généralement grise, mêlée de taches noires ou blanches, et qu'on peut consommer de la même façon que le riz ou la semoule de blé, est très riche en acides gras polyinsaturés cis (dont plus de 60 % d'oméga-3) et pratiquement exempte de tout composé toxique (notamment, absence de ricine et produits similaires) ou phyto-hormonal.
Aujourd'hui à nouveau cultivée en Amérique centrale et dans le sud des États-Unis, la graine de chia est une source alternative d’oméga-3, préférable au soja ou même à la graine de lin qui font l’objet de surveillance de la part des autorités sanitaires à cause de leur trop fort apport en flavonoïdes actifs (propriétés hormonales comparable aux œstrogènes) ou aux huiles de poisson (dont la pêche est aujourd’hui limitée et dont les sous-produits ne sont plus exempts de composés polluants). Cette semence fait partie des «nouvelles» espèces alimentaires dont l’usage devrait se développer et faire l’objet de recommandations, d’autant plus que sa culture est nettement moins exigeante en ressources naturelles que celle du soja et nécessite beaucoup moins d’engrais azotés (polluants des nappes aquifères et de l’atmosphère). En France, on la trouve vendue souvent associée à des produits céréaliers comme le boulghour méditerranéen.
Le Phlomis fruticosa est souvent nommé « sauge de Jérusalem », mais ne fait pas partie du genre Salvia, malgré son aspect visuel comparable, surtout au niveau des feuilles. Il est simplement membre des Lamiaceae. De même, le Teucrium scorodonia est appelé sauge des bois. En anglais « sagebrush » (de l'anglais : sage, sauge) désigne différentes espèces d'armoise.
Diterpènes et triterpènes, salvène, flavonoïdes, huile essentielle à thuyone, tanins.
Dans le calendrier républicain français, le 26e jour du mois de Messidor est dénommé jour de la Sauge[6]. C'est généralement un 14 juillet dans le calendrier grégorien, exceptionnellement un 15 juillet.
Salvia
Les sauges Écouter forment le genre Salvia. Ce sont des plantes de la famille des Lamiacées qui comprend plus de 900 espèces, annuelles, bisannuelles, vivaces ou arbustives. Une dizaine de sauges sont indigènes en Europe, par exemple la sauge des prés.
Les sauges étaient considérées au Moyen Âge comme une panacée, certaines espèces possédant de nombreuses vertus médicinales. Deux d'entre elles étaient particulièrement utilisées pour leurs sommités fleuries et leurs feuilles, la sauge sclarée (Salvia sclarea) et la sauge officinale (Salvia officinalis), avec lesquelles on faisait des infusions et des décoctions.
Salvia é un xénero de plantas da familia das lamiáceas, denominadas comunmente xarxas. Xeralmente a verba xarxa ou sarxa fai referencia á Salvia officinalis, unha especie de grande interese polas súas propiedades curativas como desinfectante e febrífugo. Salvia L., representa cerca sobre 900 especies e distribúese extensamente en varias rexións do mundo, como Suráfrica, arredor de toda América e Asia Sur-Oriental. As plantas son tipicamente de 3-15 cm de altura, herbáceas ou leñosas, coas flores atractivas en varias colores.
O termo xarxa vén de salvia, que á súa vez provén do latín “salvare”, que significa “curar”. Na antigüidade utilizábanse as especies de xarxa posto que servía para curar máis de sesenta diversas doenzas desde dores a epilepsia, e tratar principalmente arrefriados, bronquites, tuberculoses, hemorraxias etc.
A xarxa ten usos ornamentais, medicinais e gastronómicos, empregándose como condimento. Tamén é habitual tomala en infusión.
As súas características son as dunha planta aromática da familia Lamiaceae; se ben o seu porte varía de herbáceo a arbustivo, a presenza do labelo superior da flor bilabiada moi conspicuo e curvado cara a abaixo permite a súa identificación.
Salvia é un xénero de plantas da familia das lamiáceas, denominadas comunmente xarxas. Xeralmente a verba xarxa ou sarxa fai referencia á Salvia officinalis, unha especie de grande interese polas súas propiedades curativas como desinfectante e febrífugo. Salvia L., representa cerca sobre 900 especies e distribúese extensamente en varias rexións do mundo, como Suráfrica, arredor de toda América e Asia Sur-Oriental. As plantas son tipicamente de 3-15 cm de altura, herbáceas ou leñosas, coas flores atractivas en varias colores.
Žalfija (kadulja, čubar, lat. Salvia), najveći rod otpornih zimzelenih biljaka iz porodice Lamiaceae ili usnatica, red Lamiales (medićolike). Poznate su po svojoj ljekovitosti i eterčnim uljima koje se proizvode od nekih vrsta. Rod je raširen je po Mediteranu, u Srednjoj i Južnoj Americi.
U Hrvatskoj je zastupljeno petnaestak vrsta, a najvažnije su Salvia officinalis, Salvia sclarea i Salvia triloba. Salvia sclarea, rasprostranjena je diljem primorske Hrvatske
Za cijeli rod kadulja tipično je da imaju dva prašnika.
Žalfija (kadulja, čubar, lat. Salvia), najveći rod otpornih zimzelenih biljaka iz porodice Lamiaceae ili usnatica, red Lamiales (medićolike). Poznate su po svojoj ljekovitosti i eterčnim uljima koje se proizvode od nekih vrsta. Rod je raširen je po Mediteranu, u Srednjoj i Južnoj Americi.
U Hrvatskoj je zastupljeno petnaestak vrsta, a najvažnije su Salvia officinalis, Salvia sclarea i Salvia triloba. Salvia sclarea, rasprostranjena je diljem primorske Hrvatske
Za cijeli rod kadulja tipično je da imaju dva prašnika.
Želbija[1][2] (Salvia) je ród ze swójby cycawkowych rostlinow (Lamiaceae). Wobsahuje 900 družinow.
Družiny su jednolětne abo wjacelětne rostliny.
Typiske su rołkojte, dwuhubkowe kćenja, při čimž delnja hubka je płona a hornja ma zwjetša formu helma. Keluch je tež dwuhubkowe a často napadnje barbjeny. Barba móže rozdźělna być, a to: módra, čerwjena, rědko žołta.
Z wuwzaćom tropiskich dešćowych lěsow a jara zymnych regionow družiny rostu nimale wšudźe.
Wobsahuje slědowace družiny:
Želbija (Salvia) je ród ze swójby cycawkowych rostlinow (Lamiaceae). Wobsahuje 900 družinow.
Salvia L., 1753 è un genere di piante spermatofite dicotiledoni della famiglia delle Lamiaceae, la stessa famiglia del timo e della menta.[1]
Il nome del genere deriva dal latino "salvus" ( = salvare, sicuro, bene, sano) un nome antico per questo gruppo di piante dalle presunte proprietà medicinali.[2][3][4]
Il nome scientifico del genere è stato definito da Linneo (1707 – 1778), conosciuto anche come Carl von Linné, biologo e scrittore svedese considerato il padre della moderna classificazione scientifica degli organismi viventi, nella pubblicazione "Species Plantarum - 2. 1753" del 1753.[5]
Queste piante possono essere alte oltre 1 metro (l'altezza media oscilla attorno ai 50 cm). Il portamento è erbaceo annuale o perenne, ma anche arbustivo. In particolare la forma biologica prevalente (almeno per l'areale Euro-mediterraneo) è emicriptofita scaposa (H scap), ossia sono piante erbacee, a ciclo biologico perenne, con gemme svernanti al livello del suolo e protette dalla lettiera o dalla neve e sono dotate di un asse fiorale eretto e spesso privo di foglie. Sono presenti anche altre forme biologiche come camefita suffruticosa (Ch suffr), fanerofita cespugliosa (P caesp), terofita scaposa (T scap) o emicriptofita bienne (H bienn). Spesso queste piante sono aromatiche o viscide. La pubescenza è formata da peli semplici o raramente di tipo dendroide (ramificato).[4][6][7][8][9][10][11]
In genere le radici sono di tipo fascicolato; ma sono presenti anche radici grosse con molte diramazioni rizomatose...
La parte aerea del fusto è semplice o molto ramificata; può essere legnosa alla base. I fusti sono a sezione quadrangolare (a causa della presenza di fasci di collenchima posti nei quattro vertici).
Le foglie sono cauline per lo più a 2 a 2 a disposizione opposta (ogni verticillo è a ruotato di novanta gradi rispetto a quello sottostante). La lamina della foglia può essere semplice, dentata, lobata oppure pennatifida o pennatosetta. Raramente sono presenti foglie spinose. Il colore è più o meno grigio-verde; sono inoltre ricche di oli essenziali.
Le infiorescenze sono ascellari (o terminali) di tipo panicolato, spiciforme o tirsoidi e sono formate da verticillastri di più fiori più o meno unilaterali (caratteristico aspetto asimmetrico proprio della famiglia delle Lamiaceae); i verticilli sono sovrapposti e distanziati; quegli inferiori possono essere sono avvolti da una coppia di foglie (brattee). Le brattee possono essere colorate e persistenti (raramente sono spinose). Le bratteole possono essere presenti oppure no.
I fiori sono ermafroditi, zigomorfi, tetraciclici (con i quattro verticilli fondamentali delle Angiosperme: calice– corolla – androceo – gineceo) e pentameri (ogni verticillo ha più o meno 5 elementi).
Il frutto è un tetrachenio (composto da quattro nucule). La forma è più o meno ovoidale (o più o meno trigona). I semi, di colore marrone scuro, sono sprovvisti di endosperma e sono piccolissimi (in un grammo ne stanno oltre 200).[4]
Le specie di questo genere (circa 900) prediligono gli habitat delle foreste o montagnosi. La distribuzione è cosmopolita con due centri di massima diversità: Asia centrale e Sud America.[6] In Europa si trova ovunque (esclusa la Scandinavia); è presente inoltre nella Transcaucasia, Anatolia, Asia mediterranea e Africa del nord.[15]
Della ventina di specie presenti sul territorio italiano, 9 si trovano nell'arco alpino. La tabella seguente mette in evidenza alcuni dati relativi all'habitat, al substrato e alla distribuzione delle specie alpine[16].
La famiglia di appartenenza del genere (Lamiaceae), molto numerosa con circa 250 generi e quasi 7 000 specie[9], ha il principale centro di differenziazione nel bacino del Mediterraneo e sono piante per lo più xerofile (in Brasile sono presenti anche specie arboree). Per la presenza di sostanze aromatiche, molte specie di questa famiglia sono usate in cucina come condimento, in profumeria, liquoreria e farmacia. La famiglia è suddivisa in 7 sottofamiglie: il genere Salvia è descritto nella tribù Mentheae (sottotribù Salviinae) appartenente alla sottofamiglia Nepetoideae.[6][17] Nelle classificazioni più vecchie la famiglia Lamiaceae viene chiamata Labiatae.
Il numero di specie incluse cambia continuamente nel tempo, in funzione dei criteri adottati per definire il genere. La classificazione infragenerica, adottata storicamente, si basa largamente sulle strutture staminali e i rispettivi meccanismi di impollinazione.
Il numero cromosomico delle specie di questo genere è: 2n = 12, 14, 16, 18, 20, 22, 26, 28, 30, 32, 34, 36, 38, 42, 44, 46, 48, 60, 66, 84, 86, 240.[6]
Il genere Salvia nell'ambito della sottotribù Salviinae è posizionato in uno dei due cladi che formano la sottotribù. Si trova insieme al genere Rosmarinus e altri generi e formano un sottoclade monofiletico. Il genere Salvia tuttavia non è monofiletico.[18]
L'anatomia dell'androceo e in particolare la struttura del connettivo staminale è stata esaminata in modo approfondito per l'interessante sistema di impollinazione ("meccanismo a leva") ma anche per le implicazioni sulla tassonomia del genere. Queste analisi suggeriscono un'origine indipendente del connettivo allungato staminale in almeno tre diverse occasioni, ogni volta con una morfologia distinta. Ogni origine indipendente del meccanismo a leva mostra una simile progressione del cambiamento staminale da un leggero allungamento del tessuto connettivo che separa le due teche fertili da quelle posteriori sterili a, infine, alla fusione delle teche posteriori adiacenti.[19]
Le analisi di tipo filogenetico sul DNA di alcune regioni del nucleo dei cloroplasti hanno evidenziato sia la polifilia del genere (al suo interno sono nidificati i generi di Rosmarinus, Perovskia, Meriandra, Dorystaechas e Zhumeria), ma anche la corrispondenza tra la struttura filogenetica del genere con lo sviluppo parallelo del "meccanismo a leva".[19]
Il genere è diviso in tre cladi principali.[19]
Il cladogramma a lato tratto dalle ricerche citate mostra la struttura filogenetica del genere insieme alla corrispondente struttura staminale.[19]
Studi ancora più recenti propongono di dividere il gruppo "Salvia" in cladi ben supportati circoscrivendo un genere Salvia s.s. ed elevando la sect. Eremosphace Bunge (parte del clade 3) al livello di genere (Pleudia Raf.).[20]
Per meglio comprendere ed individuare le varie specie del genere (solamente per le specie spontanee della flora italiana) l’elenco seguente utilizza in parte il sistema delle chiavi analitiche (vengono cioè indicate solamente quelle caratteristiche utili a distingue una specie dall'altra)[21].
All'elenco sopra va aggiunta la seguente specie:
L'entità di questa voce ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[15]
La Salvia officinalis è largamente usata nella cucina come pianta aromatica.
Ci sono diverse specie ornamentali appartenenti al genere "Salvia".
La più nota è la Salvia splendente (Salvia splendens), utilizzata nelle aiuole per la sua spettacolare fioritura rossa.
Si ricordano anche[23]:
La Salvia è una pianta tipica delle zone mediterranee utilizzata già dagli antichi Romani e dai Greci per le sue proprietà curative.
Alcune specie hanno applicazione nell'alimentazione o in erboristeria. Altre specie (in particolare Salvia divinorum) contengono sostanze allucinogene.
I principi attivi della Salvia officinalis sono:
La salvia ha varie proprietà farmacologiche che sono state sfruttate nei secoli:
La salvia insieme alla soia è uno degli alimenti a più alto contenuto di fitoestrogeni. Da ciò derivano proprietà antiidrotiche (verso la sudorazione di mani e piedi, e quella notturna dei pazienti) e antigalattogene, per cui la salvia è un inibitore della secrezione di latte materno.
La Salvia splendens e Salvia miltiorrhiza annovera tra i principi attivi i seguenti composti:
Alla salvia è tradizionalmente attribuito un effetto sbiancante, un potere di pulire la placca e lenire il dolore nella bocca, al pari di un blando anestetico.[24][25]
.jpg)
_001.jpg)
.jpg)
_001.jpg)
.jpg)
.jpg)
_001.jpg)
_001.jpg)
_001.jpg)
.jpg)
.jpg)
_001.jpg)
_001.jpg)
.jpg)
_002.jpg)
.JPG)
url (aiuto). URL consultato il 3 ottobre 2017. Salvia L., 1753 è un genere di piante spermatofite dicotiledoni della famiglia delle Lamiaceae, la stessa famiglia del timo e della menta.
Vide etiam paginam discretivam: Salvia (discretiva)
Salvia[1] est genus plantarum florentium Lamiacearum familiae. Generi Salviae sunt plus quam 800 species.[2] Notissima earum est Salvia officinalis.
Haec stipula ad biologiam spectat. Amplifica, si potes!
Vide etiam paginam discretivam: Salvia (discretiva)
Salvia est genus plantarum florentium Lamiacearum familiae. Generi Salviae sunt plus quam 800 species. Notissima earum est Salvia officinalis.
Šalavijas (lot. Salvia, angl. Sage, vok. Salbei) – notrelinių (Lamiaceae) šeimos augalų gentis, kuriai priklauso daugiametės žolės. Dauguma rūšių paplitusios atogrąžų Amerikoje. Tai daugiausiai rūšių turinti notrelinių šeimos augalų gentis.
Iš viso žinoma apie 920 rūšių, iš jų Lietuvoje auga ir auginamos šios rūšys:
Šalavijas (lot. Salvia, angl. Sage, vok. Salbei) – notrelinių (Lamiaceae) šeimos augalų gentis, kuriai priklauso daugiametės žolės. Dauguma rūšių paplitusios atogrąžų Amerikoje. Tai daugiausiai rūšių turinti notrelinių šeimos augalų gentis.
Iš viso žinoma apie 920 rūšių, iš jų Lietuvoje auga ir auginamos šios rūšys:
Sidabrinis šalavijas (Salvia argentea) Austrinis šalavijas (Salvia austriaca) Skaisčiažiedis šalavijas (Salvia coccinea) Lipnusis šalavijas (Salvia glutinosa) Šilinis šalavijas (Salvia nemorosa) Vaistinis šalavijas (Salvia officinalis) Atvirasis šalavijas (Salvia patens) Pievinis šalavijas (Salvia pratensis). Rūšis įrašyta į Lietuvos raudonąją knygą. Kvapusis šalavijas (Salvia sclarea) Raudonžiedis šalavijas (Salvia splendens) Stepinis šalavijas (Salvia dumetorum) Menturinis šalavijas (Salvia verticillata) Kvaitulinis šalavijas (Salvia divinorum)Salie (Salvia) is een geslacht uit de lipbloemenfamilie (Labiatae oftewel Lamiaceae).
Het geslacht bestaat zowel uit struiken als uit kruidachtige planten. De kruidachtige planten kunnen zowel eenjarig als overblijvend zijn. De botanische naam Salvia is afgeleid van het Latijnse 'salveo' = genezen.
Het geslacht is nauw verwant aan de geslachten Perovskia en Phlomis.
Salie-soorten worden door de rupsen van verschillende vlinders (Lepidoptera) als waardplant gebruikt. De larven van de bladmineerder Bucculatrix taeniola voeden zich uitsluitend met deze planten. De motten uit het geslacht Coleophora, Coleophora aegyptiacae en Coleophora salviella voeden zich uitsluitend met Salvia aegyptiaca. Coleophora ornatipennella en Coleophora virgatella zijn beiden waargenomen op Salvia pratensis.
... · Ajuga (Zenegroen) · Anisomeles · Ballota (Ballote) · Basilicum · Cleonia · Clinopodium (Steentijm) · Galeopsis (Hennepnetel) · Glechoma · Haplostachys · Hemiandra · Hyssopus · Lagochilus · Lamiastrum · Lamium (Dovenetel) · Lavandula (Lavendel) · Leonurus · Lycopus · Marrubium · Melissa (Melisse) · Mentha (Munt) · Nepeta (Kattenkruid) · Ocimum (Basilicum) · Origanum (Marjolein) · Perovskia · Phlomis · Prunella (Brunel) · Renschia · Rosmarinus · Salvia (Salie) · Satureja (Bonenkruid) · Scutellaria (Glidkruid) · Stachys (Andoorn) · Teucrium (Gamander) · Thymus (Tijm) · Vitex · Westringia · ...
Salie (Salvia) is een geslacht uit de lipbloemenfamilie (Labiatae oftewel Lamiaceae).
Het geslacht bestaat zowel uit struiken als uit kruidachtige planten. De kruidachtige planten kunnen zowel eenjarig als overblijvend zijn. De botanische naam Salvia is afgeleid van het Latijnse 'salveo' = genezen.
Het geslacht is nauw verwant aan de geslachten Perovskia en Phlomis.
Salvieslekta er ei slekt i leppeblomstfamilien. Når man snakker om salvie, menes vanligvis arten kryddersalvie som brukes til krydder og te, eller den psykoaktive planten Salvia divinorum, men det kan i prinsippet være snakk om enhver av de 700-900 artene i gruppa.
Salvieslekta er ei slekt i leppeblomstfamilien. Når man snakker om salvie, menes vanligvis arten kryddersalvie som brukes til krydder og te, eller den psykoaktive planten Salvia divinorum, men det kan i prinsippet være snakk om enhver av de 700-900 artene i gruppa.
Hasło w Wikisłowniku Szałwia (Salvia L.) – rodzaj roślin z rodziny jasnotowatych. Obejmuje ok. 900[3]–950[4] gatunków i jest to najliczniejszy w gatunki rodzaj rodziny jasnotowatych[1]. Gatunki z tego rodzaju występują w stanie dzikim na całej kuli ziemskiej, z wyjątkiem obszarów o klimacie polarnym[5]. Najbardziej zróżnicowane są na obu kontynentach amerykańskich, gdzie rośnie 591 gatunków, z czego ok. 250 w samym Meksyku. Drugi ośrodek z dużym zróżnicowaniem to Azja[4] – od Chin, gdzie rosną 84 gatunki[6], po Azję południowo-zachodnią), gdzie w samej Turcji rośnie 86 gatunków z czego połowa to endemity tego kraju. W Afryce rośnie 59 gatunków, w Australii 1, w Europie – 36[4] (z czego w Polsce cztery rodzime – szałwia lepka S. glutinosa, łąkowa S. pratensis, okręgowa S. verticillata i omszona S. nemorosa[7]). Łacińska nazwa rodzaju pochodzi od słowa salvus oznaczającego ocalony, nietknięty, żywy – niektóre gatunki szałwii mają bowiem własności lecznicze i od dawna używane były w lecznictwie[5]. Spożywcze znaczenie ma zwłaszcza szałwia lekarska i hiszpańska, zwana chia, niektóre gatunki mają właściwości halucynogenne lub stosowane są w przemyśle kosmetycznym, liczne uprawiane są jako ozdobne[4].
Rośliny zielne, krzewinki, półkrzewy oraz krzewy. Liście pojedyncze, ogonkowe, zwykle owłosione i niekiedy ogruczolone. Ulistnienie naprzeciwległe. Kwiaty grzbieciste, zebrane w okółki, otoczone podsadkami, zwykle duże, o kielichu dwuwargowym i koronie wyraźnie dwuwarstwowej, dwa pręciki.
Arischrada Pobed., Audibertia Benth., Audibertiella Briq., Fenixanthes Raf., Polakia Stapf, Pycnosphace Rydb., Ramona Greene, Salviastrum Scheele, Schraderia Medik., Zappania Scop.
Należy do rodziny jasnotowatych (Lamiaceae) Lindl., która jest jednym z kladów w obrębie rzędu jasnotowców (Lamiales) Bromhead z grupy astrowych spośród roślin okrytonasiennych[1].
Gromada okrytonasienne (Magnoliophyta Cronquist), podgromada Magnoliophytina Frohne & U. Jensen ex Reveal, klasa Rosopsida Batsch, podklasa jasnotowe (Lamiidae Takht. ex Reveal), nadrząd Lamianae Takhtajan, rząd jasnotowce (Lamiales Bromhead), podrząd Lamiineae Bessey in C.K. Adams, rodzina jasnotowate (Lamiaceae Lindl.), podrodzina SalvioideaeRaf., plemię Salvieae Dumort., podplemię Salviinae Endl., rodzaj szałwia (Salvia L.)[9].
Szałwia (Salvia L.) – rodzaj roślin z rodziny jasnotowatych. Obejmuje ok. 900–950 gatunków i jest to najliczniejszy w gatunki rodzaj rodziny jasnotowatych. Gatunki z tego rodzaju występują w stanie dzikim na całej kuli ziemskiej, z wyjątkiem obszarów o klimacie polarnym. Najbardziej zróżnicowane są na obu kontynentach amerykańskich, gdzie rośnie 591 gatunków, z czego ok. 250 w samym Meksyku. Drugi ośrodek z dużym zróżnicowaniem to Azja – od Chin, gdzie rosną 84 gatunki, po Azję południowo-zachodnią), gdzie w samej Turcji rośnie 86 gatunków z czego połowa to endemity tego kraju. W Afryce rośnie 59 gatunków, w Australii 1, w Europie – 36 (z czego w Polsce cztery rodzime – szałwia lepka S. glutinosa, łąkowa S. pratensis, okręgowa S. verticillata i omszona S. nemorosa). Łacińska nazwa rodzaju pochodzi od słowa salvus oznaczającego ocalony, nietknięty, żywy – niektóre gatunki szałwii mają bowiem własności lecznicze i od dawna używane były w lecznictwie. Spożywcze znaczenie ma zwłaszcza szałwia lekarska i hiszpańska, zwana chia, niektóre gatunki mają właściwości halucynogenne lub stosowane są w przemyśle kosmetycznym, liczne uprawiane są jako ozdobne.
Salvia L. é um género botânico da família Lamiaceae, conhecidas como Salva em Portugal e Sálvia no Brasil. Quando nada mais é especificado, parte-se do princípio de que se está a falar de Sálvia-comum.
Este género inclui arbustos, plantas perenes e anuais. São usadas como condimento, erva medicinal e como plantas ornamentais.
Como uso medicinal, pode ajudar no tratamento do sistema nervoso central atuando como calmante, ajudando a manter o equilíbrio mesmo nos dias mais difíceis.
São encontradas em diversas formas, dentre elas doces, balas e afins:
A salvia tem contraindicaçoes
Salvia L. é um género botânico da família Lamiaceae, conhecidas como Salva em Portugal e Sálvia no Brasil. Quando nada mais é especificado, parte-se do princípio de que se está a falar de Sálvia-comum.
Este género inclui arbustos, plantas perenes e anuais. São usadas como condimento, erva medicinal e como plantas ornamentais.
Como uso medicinal, pode ajudar no tratamento do sistema nervoso central atuando como calmante, ajudando a manter o equilíbrio mesmo nos dias mais difíceis.
São encontradas em diversas formas, dentre elas doces, balas e afins:
Salviasläktet (Salvia) är ett släkte i familjen kransblommiga växter, vilket omfattar närmare tusen arter örter, halvbuskar och buskar, hemmahörande i tempererade och varma klimatzoner.
I Sverige odlas både ett- och fleråriga arter av salvia, de ettåriga främst som prydnadsväxter. Några kända arter är kryddsalvia, Salvia officinalis (i matrecept vanligen kallad enbart Salvia) och prydnadsväxten stäppsalvia, Salvia nemorosa (synonym Salvia sylvestris).
Profetsalvia (Salvia divinorum) är en relativt sent beskriven art från Mexikos bergstrakter, vilken har blad med psykoaktiva effekter.
Släktenamnet Salvia är avlett av latin salvare, som betyder rädda, frälsa etc, och syftar på krydd- eller läkesalvians urgamla användning och goda rykte som medicinalväxt.
Salvia officinalis
"Salvia"
Salvia hierosolymitana
Symbios: Biet Anthophora dufourii Lepeletier hämtar nektar från blomman. Samtidigt böjer sig de från början raka ståndarna ner mot biets rygg för att stryka av pollen.
Blåsalvia
Salvia patens
Broksalvia
Salvia viridis
Daggsalvia
Salvia farinacea
Fruktsalvia
Salvia dorisiana
Jimsalvia
Salvia clevelandii
Kandelabersalvia
Salvia aethiopis
Klibbsalvia
Salvia glutinosa
Klibbsalvia
Salvia glutinosa
Klocksalvia
Salvia hians
Kranssalvia
Salvia verticillata
Lyrsalvia
Salvia lyrata
Muskatell-salvia
Salvia sclarea
Muskatellsalvia
Salvia sclarea
Nicksalvia
Salvia nutans
Nicksalvia
Salvia nutans
Praktsalvia
Salvia splendens
Profetsalvia
Salvia divinorum
Profetsalvia
Salvia divinorum
Rumänsk salvia
Salvia transylvatica
Scharlakanssalvia
Salvia coccinea
Silversalvia
Salvia argentea
Silversalvia
Silvia argentea
Strandsalvia
Salvia africana-lutea
Svartblommig salvia
Salvia discolor
Svepesalvia
Salvia involucrata
Tistelsalvia
Salvia cardaucea
Violsaalvia
Salvia forsskaolei
Ängssalvia
Salvia pratensis
Wikimedia Commons har media som rör Salviasläktet.
Wikispecies har information om Salvia.
Salviasläktet (Salvia) är ett släkte i familjen kransblommiga växter, vilket omfattar närmare tusen arter örter, halvbuskar och buskar, hemmahörande i tempererade och varma klimatzoner.
I Sverige odlas både ett- och fleråriga arter av salvia, de ettåriga främst som prydnadsväxter. Några kända arter är kryddsalvia, Salvia officinalis (i matrecept vanligen kallad enbart Salvia) och prydnadsväxten stäppsalvia, Salvia nemorosa (synonym Salvia sylvestris).
Profetsalvia (Salvia divinorum) är en relativt sent beskriven art från Mexikos bergstrakter, vilken har blad med psykoaktiva effekter.
Ada çayı (Salvia), ballıbabagiller (Lamiaceae) familyasından Salvia cinsini oluşturan kokulu bitkilere verilen ad.
30–70 cm boyunda olan bitkinin menekşe renkli çiçekleri halka dizilişlidir. Beyaz keçeli yaprakları gümüş gibi parıldar ve acımtırak, ıtırlı bir koku yayarlar. Bahçe ada çayı, güneşli bir yerde yetiştirilmelidir. Don olayına karşı duyarlı olduğu için, kış boyunca çam dalları ile örtülmesi doğru olur. Bir başka tür olan çayır ada çayı (Salvia pratensis), çayırlarda, bayırlarda ve meralarda yetişir. Çevresine hoş bir koku yayan mavi – menekşe renkli çiçekleri bulunur. Çayır ada çayı (Anadolu adaçayı) batı ve güney-batı Anadolu'da bol yetişir. Anadolu ada çayından "elma yağı" veya "acı elma yağı" denilen yağ da üretilmektedir. Bu tür adaçayı da kimyasal yapı ve tedavi etkisi bakımından tıbbi (bahçe) ada çayına benzemektedir.
Tüylü ve beyazımsı bir renkte olan yapraklarının kurusu çay şeklinde haşlanarak içildiği gibi, et yemeklerine koku ve lezzet vermek için de kullanılır. Özellikle karaciğer, ördek, kaz, tavuk ve av hayvanların kızartmalarında koku ve tat için kullanılır. Avrupa mutfaklarında kızarmış patateslerin, hamurlara koyulan yağların kokulandırılmasında, salamuralarda, etlerin dinlendirilmesinde kullanılır.
Bu bitkinin çiçekleri, gargara ve adaçayı sirkesi yapmak için toplanır (bir avuç çiçek, doğal sirkenin içinde bir süre bekletilir) ve elde edilen sirke, uzunca bir süre hasta yatağından kalkamayan kişilere rahatlatıcı ve canlandırıcı anlamda sürülerek, masaj yapılır.[Toplama/Kurutma Bitki yaprakları çiçeklenme öncesi, eterli yağlar oluştuktan sonra Mayıs-haziran aylarında toplanır. Etken maddelerinin doruğa ulaştığı öğlen saatlerinde toplanan yapraklar, gölgeli ve havadar bir yerde kurumaya bırakılır. İyice kuruduktan sonra ince kıyılarak, hava almayan kaplarda saklanır. Ada çayı, çok eski çağlarda da ünlü bir şifalı bitki olarak tanınırdı. 13. asırdan kalma bir dizede şöyle deniyor: "Eğer dikmişsen adaçayını bahçeye, ne gerek var ölmeye!"[[hangileri?] şöyle anlatıyor: "Kutsal Meryemana, Bebek İsa ile Herodes’un gazabından kaçmak zorunda kaldığında, kendisini saklamaları için, çayırdaki tüm çiçeklerden yardım istemiş, ama hiçbir çiçek ona yanıt vermemiş. İşte o zaman adaçayı eğilmiş ve Meryemana sığınacak bir yer bulmuş. Onun sık ve koruyucu yapraklarının arasına girerek Herodes’un askerlerinden saklanmış ve askerler onu görmeden geçip gitmişler. Tehlike geçiştirildikten sonra, saklandığı yerden çıkan Meryemana, tatlı sesiyle ada çayına şöyle demiş: Bu andan sonra sonsuza dek insanların en çok sevdiği çiçek sen olacaksın. Seni, insanları tüm hastalıklardan koruyacak kadar güçlü kılıyorum. Bana yaptığın gibi, onları da ölümden kurtar!” İşte o zamandan beri adaçayı, insanları iyileştirmek ve onlara yardım etmek için her yıl yeniden çiçekleniyor." Efsane
Ayrıca bakınız
Ada çayı (Salvia), ballıbabagiller (Lamiaceae) familyasından Salvia cinsini oluşturan kokulu bitkilere verilen ad.
За академічним «Словником українських наукових і народних назв судинних рослин» (Кобів, 2004) для роду Salvia вказано (с. 362): «Salvia L. — шавлі́я (Сл, Ру, Оп, Дб), шалві́я (Вх2, Вх3, Гв, Сл), шевлія (Вх1).»[1].
Листя подовжене, черешкове, опущене, сіро-зеленого кольору. Квіти дрібні, білі, рожеві чи синьо-фіолетові, зібрані в суцвіття. Плоди — горішки темно-бурого кольору.
Цвіте в червні — липні.
Шавлія морозостійка, любить сухі та плодючі ґрунти. Розмножують вегетативно та за допомогою насіння, які висівають безпосередньо в ґрунт. Посів проводять ранньою весною чи пізньою осінню.
Батьківщина шавлії — Середземномор'я та Південна Європа. В дикому стані росте в Малій Азії та Південній Європі.
В Центральній Європі рослина культивується з часів середньовіччя.
Відомо близько 500 видів; в Україні 29 — два з них введено в культуру. Деякі види:
Серед ендеміків України — шавлія кременецька.
Шавлія — пряність, яка збагачує смак та сприяє покращенню засвоювання жирних м'ясних страв, м'яса, приготованого на грилі, соусів, омлетів з сиром. Добре поєднується з червоним перцем. Листя шавлії використовують як приправу до салатів, в овочеві та рибні страви. Їх додають в маринади до огірків, кабачків та ін. З листя заварюють чай. Ефірну олію шавлії застосовують при виробництві харчових концентратів, ковбас, консервів, а також для ароматизації мила, зубних паст та ін.
Шавлія дуже красива, тому її вирощують і як декоративну рослину. Вона є прекрасним медоносом. Мед із шавлії темно-золотистого кольору, ароматний та приємний на смак.
Salvia là một chi thực vật có hoa trong họ Hoa môi (Lamiaceae).[1]
Chi Salvia gồm các loài:
.jpg)
.jpg)
Salvia là một chi thực vật có hoa trong họ Hoa môi (Lamiaceae).
Salvia L., 1753
Синонимы
Шалфе́й, или Са́львия (лат. Salvia) — крупный род многолетних травянистых растений и кустарников семейства Яснотковые (Lamiaceae). Представители рода распространены во всех частях Старого и Нового Света.
Листья простые или перистые.
Чашечка колокольчатая, трубчато-колокольчатая, коническая или трубчатая, во время плодоношения не изменяющаяся или немного увеличивающаяся; верхняя губа трёхзубчатая. Венчик всегда двугубый; верхняя губа шлемовидная, серповидная или прямая; средняя лопасть нижней губы значительно крупнее боковых, очень редко равна боковым. Тычинок две; столбик нитевидный; рыльце двулопастное.
Орешки яйцевидные, округлые или иногда почти трёхгранные, гладкие.
Все виды этого рода являются эфиромасличными; некоторые из них вошли в культуру как лекарственные, например, Шалфей лекарственный (Salvia officinalis). Различные свойства эфирных масел у разных видов шалфея и возможности их применения ещё не изучены. Наибольшей известностью пользуется Шалфей мускатный.
Шалфей лекарственный содержит дубильные вещества.
Многие виды (Шалфей лекарственный, Шалфей зелёный) являются декоративными растениями, применяются для обсадки дорожек в садах и парках.
Шалфей зелёный и шалфей пустынный считаются хорошими медоносами.
Шалфей мускатный в Германии с давних времён используют в виноделии.
Семена шалфея мускатного и шалфея пустынного содержат невысыхающее жирное масло, применяемое в производстве олифы, лаков и красок.
Жмых семян шалфея мускатного может служить кормом для скота.
Род Шалфей входит в подсемейство Котовниковые (Nepetoideae) семейства Яснотковые (Lamiaceae) порядка Ясноткоцветные (Lamiales).
Классификация видов шалфея была очень запутанной на протяжении многих лет. Насчитывалось более 2000 таксонов шалфея. В настоящее время это число было сокращено до 700—900 видов и подвидов[2]. По информации базы данных The Plant List (2013), род включает 986 видов [3].
Некоторые виды:
Шалфе́й, или Са́львия (лат. Salvia) — крупный род многолетних травянистых растений и кустарников семейства Яснотковые (Lamiaceae). Представители рода распространены во всех частях Старого и Нового Света.
鼠尾草属是唇形科下最大的一个属，包括大约1000种植物[1]，广泛分布在全球各地的温带和热带地区，既有草本也有灌木或亚灌木，大多数品种集中在亚洲。 [2]其中有许多品种可以入药或作为观赏花卉。[3]
鼠尾草属植物的花有明显特点，其花萼钟形，分为两唇，上唇有三齿，下唇有二齿；花冠筒形，也分为两唇，上唇完整，下唇有三裂，中裂最长；有两个能育雄蕊和两个退化的不育雄蕊；果实为小坚果。
该属植物杠杆状雄蕊（lever-like stamen）结构与传粉者形成了杠杆式背部传粉（dorsal pollination）的互作机制[4]。
鼠尾草属的拉丁名称来源与拉丁语的“治疗”（salvare）一词，在古代的地中海和小亚细亚半岛早已经应用其作为草药。[5]其中丹参（Salvia miltiorrhiza）是重要的中药，而美洲的印第安人也早已经知道用鼠尾草属植物作为草药，部分芳香品种还可以提取芳香油。[6][7][8][9]
.jpg)
_(7949437914).jpg)
_(7455919576).jpg)
)_(16771647711).jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_001.jpg)
_(4-23-07)_carrizo-1_(940654412).jpg)
|year= / |date= mismatch中的日期值 (帮助) 鼠尾草属是唇形科下最大的一个属，包括大约1000种植物，广泛分布在全球各地的温带和热带地区，既有草本也有灌木或亚灌木，大多数品种集中在亚洲。 其中有许多品种可以入药或作为观赏花卉。
鼠尾草属植物的花有明显特点，其花萼钟形，分为两唇，上唇有三齿，下唇有二齿；花冠筒形，也分为两唇，上唇完整，下唇有三裂，中裂最长；有两个能育雄蕊和两个退化的不育雄蕊；果实为小坚果。
该属植物杠杆状雄蕊（lever-like stamen）结构与传粉者形成了杠杆式背部传粉（dorsal pollination）的互作机制。
アキギリ属（アキギリぞく）とは、シソ科の属の一つ。学名 Salvia 。 中南米やヨーロッパを中心に世界に約900種が分布する。サルビア、セージがこれに含まれる。1・2年草または宿根草であり、観賞用に栽培されるものが多数あるが、一部、薬草として用いられる種類もある。日本語では、アキギリ属のうち、観賞用のものをサルビア、薬や香辛料として使用できるものをセージと言って区別している場合が多い。また、最近ではアキギリ属のことをサルビア属と言うことも多い。[要出典]
草本、一部は低木になる。葉は対生、単葉のものもあるが、羽状複葉に避けるものも多い。
花は輪生に見えるが、実際には対生でありながら、それぞれが分枝を持つ偽輪生。それが穂状や総状などになる。萼は唇状で、上唇は三裂、下唇は二裂。花冠は唇花状。上唇は幅が狭くて立ち、下唇は幅が広くて三裂し、その中央が大きい。
日本原産の種類としてはアキノタムラソウ、キバナアキギリ（黄花秋桐）など約10種がある。アキギリやアキノタムラソウは山野に普通な野草である。ミゾコウジュは絶滅危惧種に指定されている。
日本国内の代表的な種は以下の通り。
次に日本国外の有名なものを挙げる。
この項目は、植物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（プロジェクト:植物／Portal:植物）。 アキギリ属（アキギリぞく）とは、シソ科の属の一つ。学名 Salvia 。 中南米やヨーロッパを中心に世界に約900種が分布する。サルビア、セージがこれに含まれる。1・2年草または宿根草であり、観賞用に栽培されるものが多数あるが、一部、薬草として用いられる種類もある。日本語では、アキギリ属のうち、観賞用のものをサルビア、薬や香辛料として使用できるものをセージと言って区別している場合が多い。また、最近ではアキギリ属のことをサルビア属と言うことも多い。[要出典]
배암차즈기속(학명: Salvia 살비아[*])은 꿀풀과의 속이다.
