El baldiéganu, bilortu, o bilortera (clematis vitalba) ye una especie de parrotal perteneciente a la familia de les ranunculacees. ye orixinaria d'Europa.
Ye una parrotal trepador qu'algama l'altor de los árboles, caracterizáu por una corteza que s'esprende a tires. Tien fueyes compuestes con peciolu cambiadizu. Les flores son golioses de color blancu formada por cuatro sépalos (formando falsos pétalos).
Ye natural d'Europa onde crez nos montes, calveros y llenderos onde prefier los terrenes caliares.
Puede producir dermatitis de contautu. El zusmiu de les fueyes tien una aición vesicante, ya inclusive puede producir ulceraciones. La protoanemonina absuérbese tamién per vía cutanea, polo que pueden producise fenómenos d'intoxicación xeneralizaos. Si inxerse provoca gastroenteritis con despeños diarréicos, estomagaes, mancadura renal ya inclusive la muerte por paralís respiratoriu.[2]
Clematis vitalba describióse por Carlos Linneo y espublizóse en Species Plantarum 1: 544, nel añu 1753.[3]
Númberos cromosomáticos de Clematis vitalba (Fam. Ranunculaceae) y táxones infraespecificos: 2n=16[4]
Clematis: nome xenéricu que provién del griegu klɛmətis.[5] (klématis) "planta qu'engata".
vitalba: epítetu llatín que significa "de color vieno blancu".[6]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. El baldiéganu, bilortu, o bilortera (clematis vitalba) ye una especie de parrotal perteneciente a la familia de les ranunculacees. ye orixinaria d'Europa.
Vətəni Аvrоpаdır.
Yarpaqları uzun saplaqda yerləşib, birqat lələkvari, adətən 2 cüt və 1 tək yarpaq yerləşmiş qısa saplaqlı hissələri; yumurtaşəkillidir, qaidı hissəsi az ürəkşəkillidir, tam kənarlı, iri dişlidir və yaxud düzgün olmayan hissəyə bölünmüşdür, əsasən damarlar boyunca tüklüdür. Çiçəkləri mürəkkəb qalxanvari qoltuq çiçək qrupunda toplanmış və çoxsaylıdır. Çiçək yanlığının yarpaqcıqlarının uzunluğu 1 sm-ə qədər olub, ağ və yaxud sarımtıl rəngli, uzunsov, küt, hər iki tərəfdən sıx ağ keçə-tüklüdür. Toxumlarının uzun lələkli-tüklü sütuncuğu vardır. İyun ayında çiçəkləyir, iyun-iyul aylarında meyvə verir.
Əsasən meşənin aşağı hissələrində, aşağı dağ qurşağı meşələrində, kolluqlarda, çəpərlərin dibində və çay sahillərində rast gəlinir.
Azərbaycanda Samur-Şabran ovalığında, Böyük Qafqazın şərqində və qərbində, Qubada, Alazan-Əyriçay ərazilərində yayılmışdır. Ovalığın aşağı dağ qurşağında, əsasən cənub yamaclarda bitir.
Dekorativ əhəmiyyətlıdır. Yarpaqlarında A vitamini, çiçəklərində efir yağları vardır. Cavan zoğları yeməlidir. Gövdəsi səbət hörülməsində, alt qabığı (floema) kəndir hörülməsində istifadə olunur.
La vidalba, vidauba o ridorta[1] (Clematis vitalba) és una liana autòctona molt comuna als Països Catalans i que podem trobar als boscos humits i termòfils d'alzinars i rouredes mediterrànies.
Les tiges poden arribar a fer 10 metres de llarg i 5 centímetres de diàmetre. Té les fulles compostes amb els folíols dentats, aspecte que la diferencia de la vidiella (Clematis flammula), que té les fulles bicompostes (o sigui, els folíols són al seu torn compostos per folíols més petit), i de marge enter. Aquests folíols serveixen per enganxar-se a les plantes que té al voltant, i d'aquesta manera s'enfila cap amunt, buscant la llum del Sol. A l'enfilar-se sobre els arbres pot ser un perill pels joves, perquè el seu pes els arriba a doblegar, i també el pot ofegar, per manca d'il·luminació. Floreix a l'estiu amb flors blanques, les quals a la tardor donaran uns fruits proveïts de llargs plomalls, recordant així a les aranyes, una estructura perquè aquests fruits siguin dispersats mitjançant el vent. És una planta invasora.
Altres caràcters que permeten la diferenciació de la vidalba respecte a la vidiella són la mida i el tipus de fulla, essent la vidiella més petita i de fulles perennes, mentre que les fulles de la germana vidalba són caduques.
Els usos tradicionals inclouen la fabricació de ruscs a base de trenar les tiges. Es va usar per part de captaires, ja que les fulles tenen un efecte urticant que produeix nafres.
Clematis vitalba va ser descrita per Linné i publicada a Species Plantarum 1: 544, l'any 1753.[2]
Nombre cromosomàtic de Clematis vitalba (Fam. Ranunculaceae) i taxons infraespecífics: 2n=16[3]
La vidalba, vidauba o ridorta (Clematis vitalba) és una liana autòctona molt comuna als Països Catalans i que podem trobar als boscos humits i termòfils d'alzinars i rouredes mediterrànies.
Llwyn coediog sy'n ymledu'n flêr gan ddringo ydy barf hen ŵr neu farf yr hen ŵr (Saesneg: Old man's beard neu Traveller's joy; clematis vitalba). Mae'n perthyn i'r un teulu â blodyn ymenyn (Ranunculaceae). Gall dyfu rhwng 1-10 metr o uchter. Ceir blodau unigol ar goesyn 5 cm neu fwy heb betalau ond gyda 4 sepal lliw hufen neu wyrdd a llawer o frigerau lliw hufen.
Mae'r dail mewn parau gyferbyn â'i gilydd, a'r rheiny'n ddail cyfansawdd. Mae coesau'r dail yn gallu cordeddu o amgylch canghennau neu unrhyw beth a all eu dal. Ceir un hedyn, gyda phlyfun wedi deillio o'r stigma, mewn pen crwn. Blodeua rhwng Gorffennaf a Medi.
Mae sawl math o wyfynod yn hoff iawn o fwyta'r blodyn a'r dail.
Llwyn coediog sy'n ymledu'n flêr gan ddringo ydy barf hen ŵr neu farf yr hen ŵr (Saesneg: Old man's beard neu Traveller's joy; clematis vitalba). Mae'n perthyn i'r un teulu â blodyn ymenyn (Ranunculaceae). Gall dyfu rhwng 1-10 metr o uchter. Ceir blodau unigol ar goesyn 5 cm neu fwy heb betalau ond gyda 4 sepal lliw hufen neu wyrdd a llawer o frigerau lliw hufen.
Mae'r dail mewn parau gyferbyn â'i gilydd, a'r rheiny'n ddail cyfansawdd. Mae coesau'r dail yn gallu cordeddu o amgylch canghennau neu unrhyw beth a all eu dal. Ceir un hedyn, gyda phlyfun wedi deillio o'r stigma, mewn pen crwn. Blodeua rhwng Gorffennaf a Medi.
Mae sawl math o wyfynod yn hoff iawn o fwyta'r blodyn a'r dail.
Plamének plotní (Clematis vitalba) je rostlina z čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae). Je to dřevnatá liána, rostoucí i v teplých oblastech České republiky.
Jedná se o dřevitou liánu, která dorůstá až do 6–12 m délky, stonek může mít dole 1–2 (řidčeji až 5) cm v průměru.[1][2] Mladé letorosty jsou plstnatě chlupaté. Listy jsou lichozpeřené, řapíkaté, řapíkaté jsou i lístky, na zimu listy opadávají. Lístky jsou podlouhle vejčité až srdčité, nejčastěji 3–5 cm dlouhé, na okraji celokrajné až vroubkovaně zubaté, kromě hlavní žilky na rubu jsou lysé.[1][3] Květy mají asi 2 cm v průměru, jsou bílé a jsou uspořádány do bohatých květenství, úžlabních i vrcholových vidlanů.[1] Okvětní lístky jsou nejčastěji 4, jsou za květu rozestálé až nazpět ohnuté, bílé, oboustranně plstnaté, úzce vejčité, nejčastěji 7–10 mm dlouhé a asi 3–4 mm široké.[1][3] Ve skutečnosti se ale jedná o petalizované (napodobující korunu) kališní lístky, kdy korunní lístky chybí. Kvete v červnu až v září.[2] Tyčinek je mnoho.[3] Gyneceum je apokarpní, pestíků je mnoho. Plodem je asi 3–4 mm dlouhá nažka, která je na vrcholu zakončená asi 2–4 cm dlouhým zakřiveným odstále chlupatým přívěskem. Nažky jsou uspořádány do souplodí. Počet chromozomů je 2n=16.[3]
Plamének plotní je přirozeně rozšířen v jižní Evropě, ve Středomoří, Malé Asii na východ po Kavkaz, přesahuje do střední a západní Evropy, na sever po jižní Anglii, Francii, jižní Moravu a oblasti kolem Černého moře na Ukrajině. Pěstovaný nebo i zdomácnělý ovšem může být i severněji.[4] Člověkem zavlečený a zdomácnělý je i na několika místech v Severní Americe.[5] V České republice roste především v teplejších oblastech od nížin po pahorkatiny. Výskyt na jižní Moravě je patrně původní, zatímco v Čechách nikoliv, ale pěstovaný a místy zdomácnělý ve volné přírodě ho můžeme najít i v Čechách. Nejčastěji roste v luzích, lemech lesů a v křovinách.[1] Je pěstován i jako okrasná liána.
Obrázky, zvuky či videa k tématu plamének plotní ve Wikimedia Commons
Plamének plotní (Clematis vitalba) je rostlina z čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae). Je to dřevnatá liána, rostoucí i v teplých oblastech České republiky.
Almindelig skovranke (Clematis vitalba) eller blot Skovranke er en lian med en klatrende, ranglet vækst og store stande af hvide blomster. Den er meget kraftigt voksende, og breder sig fra havedyrkning til skovbryn og lysninger.
Almindelig skovranke er en løvfældende og mere eller mindre forveddet lian med en klatrende vækst og spinkle grene. Barken er først lysegrøn og svagt furet. Senere bliver den kantet og furet. Ældre grene får efterhånden en gråbrun bark, der spaltes og falder af i lange strimler.
Knopperne sidder modsat og er lysegrå, kuglerunde og løst opbyggede. Bladene er uligefinnede med 3-5 småblade, der er ægformede og helrandede (eller svagt savtakkede). Oversiden er mørkegrøn, mens undersiden er lyst grågrøn. Planten klatrer ved hjælp af bladstilkene.
Blomstringen foregår i juli-august, hvor man finder blomsterne samlet i kvaste, der kan være både ende- og sidestillede. De enkelte blomster er regelmæssige med 4 hvide blosterblade og talrige støvdragere. Frugterne er nødder med lange, sølvhvide frøhaler.
Rodsystemet består af tykke hovedrødder, der kun har få siderødder, men mange finrødder.
Højde x bredde og årlig tilvækst: 25,00 x 5,00 m (300 x 60 cm/år).
Almindelig skovranke har sin naturlige udbredelse i Nordafrika, Mellemøsten, Kaukasus og det meste af Europa. I Danmark er den naturaliseret i bynære skovområder på Øerne og i Østjylland. Den foretrækker et voksested i halvskygge med en fugtig og næringsrig muldbund.
I de pontiske skove langs Lilleasiens kyst mod Sortehavet findes arten sammen med bl.a. ask, buksbom, figen, nældetræ, vin, bærperikon, finnet bispehue, granatæble, iransk el, kaukasisk vedbend, kaukasisk vingevalnød, korbær, kristustorn, laurbærkirsebær, lægejasmin, mispel, rødel, skørpil, Smilax excelsa (en art af sarsaparil), sommerhyld og sort morbær[1]
Almindelig skovranke (Clematis vitalba) eller blot Skovranke er en lian med en klatrende, ranglet vækst og store stande af hvide blomster. Den er meget kraftigt voksende, og breder sig fra havedyrkning til skovbryn og lysninger.
Die Gewöhnliche Waldrebe (Clematis vitalba)[1] ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Waldreben (Clematis) innerhalb der Familie der Hahnenfußgewächse. Sie ist auch als Echte oder Gemeine Waldrebe bekannt, in Österreich wird sie auch als Lüln, Lün, Lian, Ulischwidn, Waschl, Liasch, Irlisch bezeichnet, im Schweizerdeutschen ist die Bezeichnung Niele geläufig.
Die Gewöhnliche Waldrebe, die zu den Lianen gezählt wird, besitzt verholzende, kletternde Sprossachsen, die einen Durchmesser von bis zu 6 cm erreichen können. Die Pflanze klettert an Bäumen bis in eine Höhe zwischen einem und zehn Metern empor. Die Stiele und Spindel der Fiederblätter sowie Blättchenstiele fungieren als Ranken. Die Blüten duften unangenehm, ähnlich wie die der Weißdorne. Die Perigonblätter sind beiderseits weißfilzig. Bei der Samenbildung bleiben die haarigen Stempel erhalten und dienen, wenn die Früchte reif sind, als Flugapparat.
Die Blütezeit reicht von Juli bis September.
Die Chromosomenzahl beträgt 2n = 16.[2]
Die Gewöhnliche Waldrebe ist ein sommergrüner Kletterstrauch (Liane). Die Stämme können Armstärke erreichen und erhalten ihre Zugfestigkeit durch ein zentrales Festigungsgewebe. Charakteristisch sind die weiten Gefäße (Tracheen) des Holzteils. Die Pflanze ist ein Linkswinder und Blattstielkletterer d. h. die zunächst bleibenden (und verholzenden) Blattstiele und Spindeln umklammern nach Berührung ihre Stützen. Sehr ähnlich wie bei der Weinrebe entwickelt sich als Anpassung an die Drehbeanspruchung eine Streifenborke. Die Wurzeln gehen eine Symbiose mit Pilzen ein, die aber keine Fruchtkörper bilden (VA-Mykorrhiza).
Die Blüten sind vorweibliche „Scheibenblumen“ bzw. „Pinselblumen“ und stehen in Trugdolden. Die Blütenhülle ist ein einfaches Perigon. Neben Pollen wird angeblich an der Basis der Staubblätter auch ein zäher Nektar produziert. Amine als (fischartig riechende) Duftstoffe locken Zweiflügler und Käfer an. Die Blüten werden auch gerne von Honigbienen, seltener von Wildbienen aufgesucht. Blütezeit ist von Juli bis September.
Je Blüte entstehen zahlreiche Nüsschen. Die schwanzartig verlängerten, lang behaarten Griffel dienen als Flugorgan; es liegt also ein Federschweifflieger vor. Zur Ausbreitung sind aber starke Winde ebenso nötig wie die hygroskopischen und damit nur bei Trockenheit abstehenden Haare des Griffels. Bei Nässe erfolgt Klettausbreitung als Wasserhafter oder auch eine Ausbreitung am Boden als Bohrfrucht. Einige Früchte werden auch dadurch ausgebreitet, dass sie von Vögeln für den Nestbau genutzt werden; in diesem Fall liegt Zufallsausbreitung vor. Die Fruchtreife beginnt im September, ist aber erst in den Wintermonaten abgeschlossen. Die Früchte bleiben über Winter stehen, denn sie können überwiegend erst bei den starken Winden im Frühjahr fortgeweht werden. Die langlebigen Samen sind Kältekeimer.
Die Gewöhnliche Waldrebe kann die bewachsenen Pflanzen durch ihr Gewicht und Lichtentzug bis zum Absterben schädigen.[3]
Sie ist eine Pionierpflanze und bevorzugt frische bis feuchte, lichte Edellaubwälder und Gebüsche, besonders Auwälder, Waldränder. Sie gilt als Stickstoffanzeiger. In Österreich ist sie sehr häufig in allen Bundesländern. In den Allgäuer Alpen steigt sie bis gegen 1000 Meter über Meereshöhe auf.[4]
Die Hauptverbreitung nach Oberdorfer ist submediterran-subatlantisch (submediterrane, auch in den Küstenregionen vorkommende Arten). Hauptvorkommen liegen in Bruch- und Auenwäldern sowie in Laub- und Tannenwäldern mittlerer Standorte.[1] Das Schwerpunktvorkommen liegt in der Ordnung Prunetalia Tx. 1952.[1][5]
Die ökologischen Zeigerwerte nach Ellenberg für Clematis vitalba sind: Lichtzahl L7 = Halblichtpflanze; Temperaturzahl T6 = Mäßigwärme- bis Wärmezeiger; Kontinentalitätszahl K3 = ozeanisch bis subozeanisch, See- bis gemäßigtes Seeklima zeigend; Feuchtezahl F5 = Frischezeiger; Feuchtewechsel = keinen Wechsel der Feuchte zeigend; Reaktionszahl R7 = Schwachsäure- bis Schwachbasenzeiger; Stickstoffzahl N7 = an stickstoffreichen Standorten häufiger; Salzzahl S0 = nicht salzertragend; Schwermetallresistenz = nicht schwermetallresistent.[1][5]
Die ökologischen Zeigerwerte nach Landolt et al. 2010 sind in der Schweiz: Feuchtezahl F = 3 (mäßig feucht), Lichtzahl L = 3 (halbschattig), Reaktionszahl R = 4 (neutral bis basisch), Temperaturzahl T = 3+ (unter-montan und ober-kollin), Nährstoffzahl N = 3 (mäßig nährstoffarm bis mäßig nährstoffreich), Kontinentalitätszahl K = 3 (subozeanisch bis subkontinental).[6]
Die Pflanzenteile sind durch Protoanemonin giftig. Der Pflanzensaft reizt die Haut und führt zur Blasenbildung. Im Mittelalter entstellten sich Bettler ihre Haut mit dem Pflanzensaft, um durch ihr Aussehen Mitleid zu erregen und die Spendenfreudigkeit der Bürger zu fördern.[7] Deshalb nannte man die Pflanze damals „Teufelszwirn“.
Für die Gewöhnliche Waldrebe bestehen bzw. bestanden auch die weiteren deutschsprachigen Trivialnamen: Bettlerskraut, Brennkraut, Bindweide, Bocksbart (Göttingen), Düwels-tweren (Göttingen), Felsenrebe, Gänsemord (Elsass), Hagseil (Württemberg), Hagseiler, Hareil (Salzburg), Hexenstrang (Göttingen), Hurenseil (Schwaben im Filstal), Hurenstrang, Jutenstrick, Kateinl (Pinzgau), Lälen (Siebenbürgen), Lääne (Hausen ob Verena), Lahnheck (Eifel bei Altenahr), Len (Hallein), Leuen, Lieln (Salzburg), Liene (Österreich, Thüringen), Liere (Österreich), Liesch, Lilischweide, Liolo (althochdeutsch), Lylen, Lylim, Lynen, Nachtschatten (Henneberg), Niele (St. Gallen, Aargau), Niala (Chur, Glarus), Petersbart (Golling), Räucherli (St. Gallen), Rebbinden (Thüringen), Rebling (im Sinne von wilde Rebe), Rehbinden, Strubabuaba (Vorarlberg), Teufelszwirn (Golling), Teufelsstrick (Berchtesgadener Land), Tockebart (Göttingen), Waltreben, Waldstrick (Pinzgau) und Wilde Weinranken.[8]
Beispielsweise in Süddeutschland werden alte trockene Stängel gerne von Kindern angezündet und geraucht. In Österreich werden diese Stängel als „Lianentschick“ oder „Waldtschick“ (Tschick = Zigarette(n)) bezeichnet. In der Schweiz ist das gleiche Verhalten auch bekannt als „Niele-rauche“.
Knospen
Blüten
Sammelfrucht
Erstickung anderer Pflanzenarten durch invasiven Wuchs von Clematis vitalba
Verholzte Hauptsprossachse eines älteren Individuums
Die Gewöhnliche Waldrebe (Clematis vitalba) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Waldreben (Clematis) innerhalb der Familie der Hahnenfußgewächse. Sie ist auch als Echte oder Gemeine Waldrebe bekannt, in Österreich wird sie auch als Lüln, Lün, Lian, Ulischwidn, Waschl, Liasch, Irlisch bezeichnet, im Schweizerdeutschen ist die Bezeichnung Niele geläufig.
A vetiquera u vetiguera (Clematis vitalba (L. 1758)) ye una enreligadera natural d'Europa que creixe en selvas, barzals y marguins, con preferencia per a tierra calsinosa.
S'enfila en os árbols, paretz y baranas creixendo-be muito per dencima, a ormino gosando fer l'altura d'éstes. En as marguins, forma una capa cobertera en a resta d'a vechetación. Se reconeixe más que más per as simients flotaderas que produce, con forma d'ancheletz (aquenios) plumosos de color blanca, que fa en grans cantidatz.
En as zonas mediterranias d'a Val de l'Ebro se troba restrinchita en os sotos fluvials (urmeras, choperas) estando sustituita en as selvas y matucals mediterranios por Clematis flammula.
En Aragón tiene diferents formas d'o mesmo fitonimo, y ye una d'as parolas que más s'han estudiato en función d'a suya distribución, pos pendendo d'os puestos la i dicen con conservación d'as consonants xordas u sonorización d'éstas. Una relación aproximata d'as rechions a on la i dicen de cada maniera ye: vetiquera en a Chacetania, Alto Galligo y Sobrarbe a l'ueste d'o río Cinca, vetiguera a l'este d'o río Cinca (val de Chistau, val d'A Fueva, Ribagorza), belliguera en a val de Benás, meliguera ocasionalment en o sud d'a Ribagorza, Litera y Cinca Meya, botiquera en o Semontano de Balbastro, y petiquera en a Plana de Uesca y Alcanyiz. En a val d'Ansó le i dicen billuertera, que ye un termino posiblement influenciato per l'antigo romance navarro.[1]
Clematis vitalba (an aa kent as Auld man's beard an Traveller's Joy) is a shrub o the Ranunculaceae faimily.
Clematis vitalba is a climbin shrub wi branched, gruived stems, deciduous leaves, an scentit greeny-white flouers wi fluffy unnerlyin sepals. The mony fruits furmed in each inflorescence hae lang silky appendages which, seen thegither, gie the characteristic appearance o Auld Man's beard. The gruives alang the stems o C. vitalba can easily be felt when handlin the plant.
The flouers o this species are eaten bi the larvae o mochs includin The V-Pug an Double-striped Pug an the leaves bi Willow Beauty.
C. vitalba has a preference for base rich alkaline soils an moist climate wi wairm simmers
In the UK it is a native plant an is and common throughoot Ingland sooth o a line frae the River Mersey an the River Humber. It an aa commonly occurs in soothren, Eastren an northren Wales. Ootside o these auries it is widely plantit an occurs as far north as the soothren hielands o Scotland.[1]
Clematis vitalba wis uised tae mak rope durin the Stone Age in Swisserland.[2] In Slovenie, the stems o the plant wur uised for weavin baskets for ingans an an aa for bindin crops.[3] It wis particularly uiseful for bindin sheaves o grain acause mice dae nae gnaw on it.[4]
La Clematis vitalba (en Bresà: Zùta o Idàsa) l'è 'na piànta che la g'ha portamènt de boscàl rampegànt de la famìa de le Ranunculaceae. 'N Itàlia se la càta 'n töt el teretóre 'nfìna a 1.300 méter s.l.m. endèi teré mìa lauràcc, endèi bósch di latifòie, ma ach in di bósch de conìfere e 'ndèle màcie temperàde. Ol nòm clematis 'l vé dal gréch antìch e l'éra dovràt per lüminà piö spéce diferènte de rampegàncc [1].
L'è 'na piànta vilinùza dezà che la g'hà dét alcalòidi e saunìne (en particulàr la protoanemonina), sostànse che se tróa apò a 'ndèn quach óter zèner de la famìa de le Ranunculaceae, e che la se 'nmagazìna suratöt endèi órghegn piö ècc de la piànta. Se se la tóca la pöl fà 'mbrözià la pèl.
L'è cunsideràda 'na piànta che 'mpèsta 'l bósch, difàti, suratöt se l'è 'nsèma co le roéde, la fùrma 'n spès che 'l rés•cia de stofegà le ótre piànte, ma ach de bötàle zó. La prezènsa de chèsta asociasiù l'è de spès en sègn che 'l bósch l'è dré a 'ndà a la malùra.
Clematis vitalba - Museum specimen
Le fòie i è opòste e imparipenàde e i è furmàde ognöna de 3 - 5 segmèncc a fùrma ovoidà-lanceolàda. L'òrlo 'l pöl véser a capète o 'ntréch.
I fiùr i è ermafrudìcc, pröfömàcc e se i tróa töcc ensèma en enfurescènse. I fiùr i g'hà mia i pétali, menimà i g'ha 4 sépali[2] de culùr biànch che tìra al vért che i sömèa di petali e per chèsto i è ciamàcc sépali petaloidéi; i stam i è nömerùs e l'ovàre el g'ha dièrs carpèi. La 'mpolinasiù l'è entomòfila, cioè i è i 'nsècc a fàla.
I fröcc i è dei achéni che g'ha 'n estremità lónga e piömùza che quan che i è madür i vé tracc atùren del vènt. 'l insèma de chès-ce fröcc piömùs i fà sömeà l'infrötescènsa, che de spèss la rèsta al sò pòst sö sö la piànta ach in invèren, come se la födes fàcia de làna e de piöme.
Ol trónch de la Clematis che al prensépe l'è ért e mòl, ma 'l diènta co i agn legnùs e 'l pöl rià a 15 ghèi de diàmeter.
La Clematis vitalba (en Bresà: Zùta o Idàsa) l'è 'na piànta che la g'ha portamènt de boscàl rampegànt de la famìa de le Ranunculaceae. 'N Itàlia se la càta 'n töt el teretóre 'nfìna a 1.300 méter s.l.m. endèi teré mìa lauràcc, endèi bósch di latifòie, ma ach in di bósch de conìfere e 'ndèle màcie temperàde. Ol nòm clematis 'l vé dal gréch antìch e l'éra dovràt per lüminà piö spéce diferènte de rampegàncc .
L'è 'na piànta vilinùza dezà che la g'hà dét alcalòidi e saunìne (en particulàr la protoanemonina), sostànse che se tróa apò a 'ndèn quach óter zèner de la famìa de le Ranunculaceae, e che la se 'nmagazìna suratöt endèi órghegn piö ècc de la piànta. Se se la tóca la pöl fà 'mbrözià la pèl.
L'è cunsideràda 'na piànta che 'mpèsta 'l bósch, difàti, suratöt se l'è 'nsèma co le roéde, la fùrma 'n spès che 'l rés•cia de stofegà le ótre piànte, ma ach de bötàle zó. La prezènsa de chèsta asociasiù l'è de spès en sègn che 'l bósch l'è dré a 'ndà a la malùra.
Clematis vitalba - Museum specimen
Clematis vitalba (an aa kent as Auld man's beard an Traveller's Joy) is a shrub o the Ranunculaceae faimily.
A vetiquera u vetiguera (Clematis vitalba (L. 1758)) ye una enreligadera natural d'Europa que creixe en selvas, barzals y marguins, con preferencia per a tierra calsinosa.
S'enfila en os árbols, paretz y baranas creixendo-be muito per dencima, a ormino gosando fer l'altura d'éstes. En as marguins, forma una capa cobertera en a resta d'a vechetación. Se reconeixe más que más per as simients flotaderas que produce, con forma d'ancheletz (aquenios) plumosos de color blanca, que fa en grans cantidatz.
En as zonas mediterranias d'a Val de l'Ebro se troba restrinchita en os sotos fluvials (urmeras, choperas) estando sustituita en as selvas y matucals mediterranios por Clematis flammula.
Kulpra (lat. Clematis vitalba L.) e njohur edhe si : dhribardha, kulpën (Shqipëri e Veriut), hardhi e bardhë (Shijak), kulp, kurpen e egër (Krujë), kurpth, është lule e familjes Ranunculaceae.
C. vitalba
Kulpra
C. vitalba
Kulpra
Clematis vitalba - Museum specimen
Kulpra (lat. Clematis vitalba L.) e njohur edhe si : dhribardha, kulpën (Shqipëri e Veriut), hardhi e bardhë (Shijak), kulp, kurpen e egër (Krujë), kurpth, është lule e familjes Ranunculaceae.
C. vitalba
Kulpra
C. vitalba
Kulpra
Clematis vitalba - Museum specimen
Die Wåldréb isch in sidóstdeitschn Raum unter verschiedne Pezeichnungen pekånnt: Herrgóttspårt, Lüln, Liasch, Lian, Lierach, Ialréb, Ulischwidn, Weißrébe. A påår va dé Werter kémmen (gleich wia as schweizrische „Niele“) ausn ålthoachdeitschn liola, dés isch a Pezeichung fir oane óder mehrere Årtn va Kletterpflånzn. Ålthoachdeitsch liolīn pedaitet „rankenartig“.
Draus isch versténtlich, dass sie a Kletterpflånz isch. Wénn sie Hålt fintet, klettert sie pis iber 20 Meter af die Pam aufi, schusch kråbblt sie afn Pódn manånt. As Stamml wert pis zu a påår Zéntimeter dick. Sie håt drei- pis finffåch gfiederte Plattlen, der Stingl van Lab isch pógn und schlingg sich um die Zweig va åndre Pflånzn. Die Pluah håm 4 weißliche Krónplattlen unt 2 cm Durchmésser. In der kåltn Jåhreszeit fålln die puschign, kuglign, silbrign Fruchtstént auf.
Man fintet die Ialréb in liachte Walder, Héckn, Auwalder, pa die Wåldtrénder. Sie zoagg Stickstóff in Pódn ån unt isch giftig. Pehoamatet isch’i va Éurópa pis zu Kaukasus, pis af iber 1000 m Heach, åber nét in Nórdn.
Es gip åndre Årtn va Wåltrébm, dé als Ziĕrpflånzn ghåltn wern.
Li rampioûle ordinaire[1] u rampioûle des håyes, c' est ene plante, foirt corante ki gripe dins les håyes et les åbes.
No d' l' indje e sincieus latén : Clematis vitalba
Elle est disk' a 20 metes longue.
Elle a des ptitès blankinassès fleurs (e moes d' djun et djulete el Walonreye), ki dnèt des grinnetes avou ene tieslote di boubou, ki volèt åjheymint evoye.
Ses foyes sont compôzêyes.
Ele vént pus voltî ezès plaeces metowes a l' ombrire, a l' orire des frexhs bwès, et dins les håyes.
Les efants fumént s' bwès (did la l' lomaedje «bwès d' toubak»).[2]
Les bribeus s' è frotént les djambes, çou ki lzî dneut des bouyetes, po fé awè pitié. Did la li lomaedje «yebe di gueus», «yebe di bribeu»
Ses foyes sont do pwezon.
Li rampioûle ordinaire u rampioûle des håyes, c' est ene plante, foirt corante ki gripe dins les håyes et les åbes.
No d' l' indje e sincieus latén : Clematis vitalba
D'r Rieraank is 'ne Limburgse volksnaam vör Bosrank (Clematis vitalba). Ooch aander plante werre wal Rierank geneumd, zoewie Heggerank (Bryonia dioica) en Piespötteke of Haagwinde, (Calystegia sepium).
Rieraank is 'n vaste wil klimplaant oet de familie van de ranonkelechtige. 't Is de ènnige Europese lianeplaant. De sjtengel kan bies zès meter diek waeëre en d'r rieraank kan 'n huuëgde va 30 meter hoeëg berieke. Ze keumt in Nederland en Belsj vöral väör in 't Mergelland, d'r Voersjtrieëk en 't Laand va Herf. De plaant is geboonde an d'r kriet.
De blome versjprèjje 'ne oonaangename geur en haant 'ne dörchsjnit va 2 cm. De an waersjziej veeltige blomdèkblajjer zeunt greun an d'r boete- en wit an d'r binnekaant.
De plaant bleujt in plume va juni bies augustus.
't Blad is bleekgreun en eenkel gevaerd. D'r zeunt 3 bies 9 gesjteelde blaedsjes, die hartvörmig of èèjroond zeunt. D'r raand kan gaaf of gekarteld zieë.
D'r rieraank drègt lang behäörde dopvruchjes mèt èèn bies 4 cm lang pluumkes.
't Sap is giftig dör protoanemonine.
.jpg)
Clematis vitalba - Museum specimen
D'r Rieraank is 'ne Limburgse volksnaam vör Bosrank (Clematis vitalba). Ooch aander plante werre wal Rierank geneumd, zoewie Heggerank (Bryonia dioica) en Piespötteke of Haagwinde, (Calystegia sepium).
Rieraank is 'n vaste wil klimplaant oet de familie van de ranonkelechtige. 't Is de ènnige Europese lianeplaant. De sjtengel kan bies zès meter diek waeëre en d'r rieraank kan 'n huuëgde va 30 meter hoeëg berieke. Ze keumt in Nederland en Belsj vöral väör in 't Mergelland, d'r Voersjtrieëk en 't Laand va Herf. De plaant is geboonde an d'r kriet.
U Vittichju (Clematis flammula) hè una pianta chì faci parti di a famiglia di i Ranunculaceae. Fiurisci da ghjugnu à aostu. I fiora sò bianchi. I fiora di u vittichju sò appena pilosi. U picciolu hè lignosu è pò essa longu sin'à 10 metri, di manera eccezziunali sin'à 20. I fiuruchji sò bianchi. I foglii sò opposti. U vittichju pò campà sin'à 25 anni. Si scontra insin'à un'altezza di 1500 metri. Si scontra à spessu à u cantu di i stradona o in i sebbi.
U vittichju hè una pianta tossica, par via di a prisenza d'alcaloidi è di sapunini (in particulari a prutoanemunina).
U vittichju hè cumunu in Corsica. Calchì volta hè ancu chjamatu a partimala, à tempu incù i pianti chì facini parti di u genaru cuscuta.
U Vittichju (Clematis flammula) hè una pianta chì faci parti di a famiglia di i Ranunculaceae. Fiurisci da ghjugnu à aostu. I fiora sò bianchi. I fiora di u vittichju sò appena pilosi. U picciolu hè lignosu è pò essa longu sin'à 10 metri, di manera eccezziunali sin'à 20. I fiuruchji sò bianchi. I foglii sò opposti. U vittichju pò campà sin'à 25 anni. Si scontra insin'à un'altezza di 1500 metri. Si scontra à spessu à u cantu di i stradona o in i sebbi.
U vittichju hè una pianta tossica, par via di a prisenza d'alcaloidi è di sapunini (in particulari a prutoanemunina).
De wilde ranker (Latien: Clematis vitalba) is een vaste plaante uut de femilie van ranonkelachtigen (Ranunculaceae). 't Is een houtige liaan dee veurkump in bossen en kreupelhout op gronden mit iezelig veul kalk. De stengel kan tot 6 centimeter dik wonnen. In Nederlaand is de plaante veurnamelijk in Limburg te vienen, mar in de res van 't laand kump e oek wel veur op onder aandere revierkribben. De plaante kan zo'n 30 meter wonnen.
De bloemen verspreien een vule geur en hem een deursnee van 2 centimeter. De bloemdekblaojen an alletwee de kaanten bin greun an de buten- en wit an de binnenkaante.
De plaante bleuit in eindelingse en okselstandige pluum van juni tot augustus.
't Blad is bleikgreun en enkel eveerd. Der bin 3 tot 9 estelen blaojen, dee hartvormig of eirond bin. De raand kan geve of ekarteld ween.
De wilde ranker draag lange behaoren dopvruchen mit een 4 centimeter lange pluum.
't Sap is giftig deur protoanemonine.
.jpg)
De wilde ranker (Latien: Clematis vitalba) is een vaste plaante uut de femilie van ranonkelachtigen (Ranunculaceae). 't Is een houtige liaan dee veurkump in bossen en kreupelhout op gronden mit iezelig veul kalk. De stengel kan tot 6 centimeter dik wonnen. In Nederlaand is de plaante veurnamelijk in Limburg te vienen, mar in de res van 't laand kump e oek wel veur op onder aandere revierkribben. De plaante kan zo'n 30 meter wonnen.
Павит, лат. (), припаѓа на семејството Љутиќ, лат. (Ranunculaceae). Природното живеалиште им е Европа, Кавказ и Северна Африка. Цвета од јули до август.
Дрвенесто растение, лијана, високо до 20 метри и широко од 6 до 10 см. Стеблото има многу мала ширина. Како лијана, ова растение мора да се потпре на стебло од друго растение за да се овозможи раст и развој. Кората на растението е слаба и сивкаста. Коренот, за разлика од дрвото, е добро развиен и не лежи длабоко во земјата. Листовите се состојат од 5 ливчиња, цели или не, долги до 10 см и без влакненца. Тие се прикачени на друго растение со помош на сталони. [1] Плодот е орешница со едно семе. Опрашувањето се врши со инсекти и расејување со помош на ветер.
Се размножуваат со 'ртење семе или вегетативно, делови од растението, коренот или стеблото. Ова растение има широка еколошка валентност, многу е толерантно за екстремни климатски услови.
Листопадни шуми, особено дабови и букови дрвја, со висока содржина на хумус и каде што pH е неутрална. Тоа е коровско растение, го запира одронот со силен коренов систем.
Северна Србија: Суботица, Нови Сад; Западна Србија: Ваjeево, Чачак и Јужна Србија, долината на Јужна Морава. [2]
.jpg)
Павит, лат. (), припаѓа на семејството Љутиќ, лат. (Ranunculaceae). Природното живеалиште им е Европа, Кавказ и Северна Африка. Цвета од јули до август.
Clematis vitalba (also known as old man's beard and traveller's joy) is a shrub of the family Ranunculaceae.
Clematis vitalba is a climbing shrub with branched, grooved stems, deciduous leaves, and scented greeny-white flowers with fluffy underlying sepals. The many fruits formed in each inflorescence have long silky appendages which, seen together, give the characteristic appearance of old man's beard. The grooves along the stems of C. vitalba can easily be felt when handling the plant.
This species is eaten by the larvae of a wide range of moths. This includes many species which are reliant on it as their sole foodplant; including small emerald, small waved umber and Haworth's pug.
C. vitalba has a preference for base rich alkaline soils and moist climate with warm summers. The species is native to Eurasia and North Africa.[1]
In the UK it is a native plant and is common throughout England south of a line from the River Mersey and the River Humber. It also commonly occurs in southern, Eastern and northern Wales. Outside of these areas it is widely planted and occurs as far north as the southern highlands of Scotland.[2]
Due to its disseminatory reproductive system, vitality, and climbing behavior, Clematis vitalba is an invasive plant in many places. Some new tree plantations can be suffocated by a thick layer of Clematis vitalba, if not checked.[3] The species is capable of rapid growth, climbing several times faster than English ivy, and each plant may produce in excess of 100,000 seeds. The plant may also spread through stem and root fragmentation.[4]
In New Zealand it is declared an "unwanted organism" and is listed in the National Pest Plant Accord. It cannot be sold, propagated or distributed. It is a potential threat to native plants since it grows vigorously and forms a canopy which smothers all other plants and has no natural controlling organisms in New Zealand. New Zealand native species of Clematis have smooth stems and can easily be differentiated from C. vitalba by touch.
In the North America, old man's beard is considered an invasive species. It is found in Washington, Oregon, California, and British Columbia. The species is also found in the eastern United States.[1] The species was introduced as an ornamental plant in the Pacific Northwest sometime between 1950 and 1970.[4]
C. vitalba suffers from tomato spotted wilt virus.[5]
Clematis vitalba was used to make rope during the Stone Age in Switzerland.[6] In Slovenia, the stems of the plant were used for weaving baskets for onions and also for binding crops.[7] It was particularly useful for binding sheaves of grain because mice do not gnaw on it.[8] In Italy, the sprouts are harvested to make omelettes (called "vitalbini" in Tuscany, "visoni" in Veneto).
Clematis vitalba - MHNT Clematis vitalba (also known as old man's beard and traveller's joy) is a shrub of the family Ranunculaceae.
Clematis vitalba estas specio de klematito.
La klematido grimpanta (Clematis vitalba) estas staŭda liano kun kontraŭe duopaj falfolioj. La floroj estas blanka-verdaj. La perianto ne enhavas petalojn nur sepalojn. Fruktoj estas plurakenoj kun maturiĝinta stiluso kiu formas plumecan ariston videblan dum vintro.
Clematis vitalba estas specio de klematito.
La clemátide (Clematis vitalba) es una especie de arbusto de la familia de las ranunculáceas. Es originaria de Europa.
Es una arbusto trepador que alcanza la altura de los árboles, caracterizado por una corteza que se desprende a tiras. Tiene hojas compuestas con peciolo voluble. Las flores son olorosas de color blanco formada por cuatro sépalos (formando falsos pétalos).
Es natural de Europa donde crece en los bosques, calveros y linderos donde prefiere los terrenos calcáreos.
Contiene protoanemonina. Saponósidos derivados del ácido oleanólico y de la hederagenina. Otras fuentes: clementina, clemetitol, caulosaponina, fitosterol, ácidos, alcoholes, resina, estigmasterina.[2]
La protoanemonina le confiere una potente acción como rubefaciente y analgésico. Indicado para inflamaciones osteoarticulares, neuralgias. En forma de pomada es revulsivo y antálgico en numerosas enfermedades. El zumo introducido en las fosas nasales produce alivio en las hemicráneas, pero puede destruir la mucosa.[2]
Puede producir dermatitis de contacto. El jugo de las hojas tiene una acción vesicante, e incluso puede producir ulceraciones. La protoanemonina se absorbe también por vía cutánea, por lo que pueden producirse fenómenos de intoxicación generalizados. Si se ingiere provoca gastroenteritis con despeños diarréicos, náuseas, lesión renal e incluso la muerte por parálisis respiratoria.[2]
Clematis vitalba fue descrita por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 544, en el año 1753.[3]
Números cromosomáticos de Clematis vitalba (Fam. Ranunculaceae) y táxones infraespecificos: 2n=16[4]
Clematis: nombre genérico que proviene del griego klɛmətis.[5] (klématis) "planta que trepa".
vitalba: epíteto latino que significa "de color vino blanco".[6]
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
|url= (ayuda) 
Datos: Q160100
Multimedia:
Especies: Clematis vitalba
La clemátide (Clematis vitalba) es una especie de arbusto de la familia de las ranunculáceas. Es originaria de Europa.
Harilik elulõng (Clematis vitalba) on tulikaliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Taim kasvab ka Eestis.[1]
Harilik elulõng (Clematis vitalba) on tulikaliste sugukonda kuuluv taimeliik.
Taim kasvab ka Eestis.
Aihenzuri edo ezkabia-belar (Clematis vitalba) Ranunculaceae familiako zuhaixka da. Jada Harri Aroan arropa egiteko erabilia[1] saskigintzan nahiko ezaguna da.
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Aihenzuri edo ezkabia-belar (Clematis vitalba) Ranunculaceae familiako zuhaixka da. Jada Harri Aroan arropa egiteko erabilia saskigintzan nahiko ezaguna da.
Saksankärhö (Clematis vitalba) on kärhöihin kuuluva jäykähkövartinen köynnös tai köynnöstävä pensas. Sen kukat ovat vihertävänvalkeat ja siemenystöt pörröiset pallot. Sitä kasvatetaan koristekasvina. Saksankärhön kukat ovat pienemmät kuin hybridi-kärhöjen, mutta niitä on usein hyvin paljon.[1]
Saksankärhö on kotoisin Keski- ja Etelä-Euroopasta.
Saksankärhö (Clematis vitalba) on kärhöihin kuuluva jäykähkövartinen köynnös tai köynnöstävä pensas. Sen kukat ovat vihertävänvalkeat ja siemenystöt pörröiset pallot. Sitä kasvatetaan koristekasvina. Saksankärhön kukat ovat pienemmät kuin hybridi-kärhöjen, mutta niitä on usein hyvin paljon.
Saksankärhö on kotoisin Keski- ja Etelä-Euroopasta.
La Clématite des haies ou Clématite vigne-blanche (Clematis vitalba L., 1753) est une plante ligneuse grimpante de la famille des Renonculacées.
Cette espèce est considérée comme envahissante dans certaines régions où elle a été introduite, notamment en Nouvelle-Zélande.
Elle est parfois appelée aubavis, aubervigne, bois à fumer, bois de pipe, cranquillier, herbe aux gueux, vigne de Salomon, viorne des pauvres, ou Ouäbliä en ancien patois de Genève. Le nom « herbe aux gueux » provient de l'usage que les mendiants faisaient de ses feuilles irritantes pour s'infliger volontairement des ulcères afin de susciter la pitié[1]. Elle est appelée « virgouène » en Berry.
Clematis est issu du grec klematis, littéralement « sarment », tandis que vitalba résulte de la fusion des termes latins vitis et alba, signifiant « vigne blanche »[2].
C'est une liane vivace, grimpante aux vigoureuses tiges ramifiées, aux feuilles composées caduques opposées, imparipennées (5 à 9 folioles dont une terminale). Les pétioles ont un fonctionnement de vrilles et lui permettent donc de se fixer à son support. Les rameaux se développent uniquement sur les axes âgés d'un an ou plus. La croissance d'un axe est défini sur une année et la ramification est sympodiale. Les fleurs sont blanc-verdâtre odorantes, le calice est pétaloïde (ressemble à des pétales). Les étamines et les carpelles sont insérés en spirale et l'androcée est polystémone à déhiscence introrse. Les fruits sont des akènes à arêtes plumeuses, c'est-à-dire qu'ils sont surmontés d'un appendice soyeux et persistant longuement sur la plante lui donnant un aspect caractéristique en hiver.
Données d'après : Julve, Ph., 1998 ff. - Baseflor. Index botanique, écologique et chorologique de la flore de France. Version : 23 avril 2004.
Cette plante libère par hydrolyse un composé toxique, la protoanémonine, qui a une action rubéfiante et vésicante. La littérature ne signale pas d'intoxications par ingestion, la causticité des sucs faisant que les accidents se limitent généralement à des brûlures buccales.
Cette propriété était utilisée par les mendiants au Moyen Age qui provoquaient sur leur visage et sur leurs mains des exanthèmes, ulcérations d'apparition aiguë, en se frictionnant la peau avec le suc de cette clématite et en entretenant leurs ulcères avec les fruits rugueux afin d'inspirer la pitié des passants. Ils guérissaient ensuite ces affections cutanées en les recouvrant de feuilles de bette[3].
Il existe d'autres espèces indigènes de clématites: Clematis flammula, Clematis recta, Clematis alpina (à fleurs bleues) ainsi qu'un très grand nombre d'espèces et de variétés ornementales (fleurissant au printemps ou en automne) d'origine principalement asiatique. Toutes ces plantes sont à considérer comme potentiellement très irritantes[4]. Les garçons des campagnes en faisaient autrefois un usage récréatif (les grosses tiges séchées découpées en tronçons étaient fumées en cachette comme un cigare, d'autant que ce bois n'irrite que très peu la gorge), d'où son nom de « bois de pipe », « bois fumant » ou « bois à fumer »[5]. Cette liane est aussi utilisée en vannerie.
Les chenilles de la Phalène printanière (Hemistola chrysoprasaria) et de la Thècle du bouleau (Thecla betulae) se nourrissent des feuilles de cette plante[6],[7].
La Clématite des haies ou Clématite vigne-blanche (Clematis vitalba L., 1753) est une plante ligneuse grimpante de la famille des Renonculacées.
Cette espèce est considérée comme envahissante dans certaines régions où elle a été introduite, notamment en Nouvelle-Zélande.
Clematis vitalba [1] é unha especie de clemátide (xénero: Clematis, na familia das ranunculáceas); unha planta rubideira orixinaria de Europa. Aparece nos bosques galegos.
É un arbusto rubideiro que acada a altura das árbores (até 15 0u 20 metros), caracterizado por unha casca que se desprende a fitas. Ten follas compostas con pecíolo volúbel. As flores son apétalas recendentes de cor branca (tamén azul ou violeta) formadas por catro sépalos (formando falsos pétalos), reunidas en panículas.
É natural de Europa onde medra nos bosques, clareiros, estremeiros e derregas onde prefire dos terreos calcarios.
En Galiza a herba doncela encóntrase nas rexións máis orientais das provincias de Lugo e Ourense.[2]
Pode producir dermatite de contacto. O zume das follas ten unha acción vesicante, e incluso pode producir ulceracións. A protoanemonina absórbese tamén por vía cutánea, polo que poden producirse fenómenos de intoxicación xeralizados. Se se inxire provoca gastroenterite con diarreas, náuseas, lesión renal e incluso a morte por parálise respiratoria.[4]
Clematis vitalba foi descrita por Carl von Linné e publicado en Species Plantarum 1: 544, no ano 1753.[5]
Números cromosomáticos de Clematis vitalba (Fam. Ranunculaceae) e táxones infraespecificos: 2n=16[6]
Clematis: nome xenérico que provén do grego antigo klɛmətis.[7] (klématis) "planta que gabea".
vitalba: epíteto latino que significa "de cor viño branco".[8]
Clematis vitalba é unha especie de clemátide (xénero: Clematis, na familia das ranunculáceas); unha planta rubideira orixinaria de Europa. Aparece nos bosques galegos.
Obična pavitina (bijela loza, vinjuga, škrobutina, škrabutina; lat. Clematis vitalba) je vrsta biljke penjačice iz porodice Ranunculaceae. Raste samoniklo, penjući se uz ograde ili više raslinje. Rasprostranjena je na području Zemljine sjeverne polutke, Holarktika. Kad je obasjana suncem, vrlo brzo pokrije velike površine.
Ime vitalba na grčkom znači bijelocvjetan
Pavitina se pojavljuje u obliku listopadnog, penjućeg grma, s razgranatim, užlijebljenim stabljikama. Raste u visinu 4-12 metara. Listovi su dugi 4-6 centimetara i srcolikog su oblika. Cvjeta na prošlogodišnjim granama, a cvjetovi su zelenkasto-bijeli, s paperjastim čaškama, mirisni i promjera 2 centimetra. Mnogi plodovi, na sebi oblikuju karakterističnu svilenkastu tvorevinu, koja podsjeća na staračku bradu, kako ovu biljku nazivaju u nekim europskim državama. Plodovi se rasprostranjuju puhanjem vjetra, u obliku su orašica
Cvjetovi i lišće ove biljke često pojedu razni kukci, posebno iz porodice grbica. Sadrži otrovnu tvar protoanemonin, što je tipično porodici Ranunculaceae[1].
Obična pavitina (bijela loza, vinjuga, škrobutina, škrabutina; lat. Clematis vitalba) je vrsta biljke penjačice iz porodice Ranunculaceae. Raste samoniklo, penjući se uz ograde ili više raslinje. Rasprostranjena je na području Zemljine sjeverne polutke, Holarktika. Kad je obasjana suncem, vrlo brzo pokrije velike površine.
Ime vitalba na grčkom znači bijelocvjetan
Lěsny pryšćenc (Clematis vitalba) je rostlina ze swójby maslenkowych rostlinow (Ranunculaceae).
Lěsny pryšćenc je wijaty kerk, kotryž docpěje wysokosć wot 10 m.
Stołpiki su lianojte, nićojte a wodrjewjene. Wone so hodźa jich zhibujomnosće dla k plećenju.
Łopjena su přećiwostejne a njeporowje pjerite. Łopješka su šěroko lancetojte, jejkojte abo wutrobojte, hrubje a njesymetrisce zubate.
Kćěje wot junija hač do awgusta. Kćenja su dołho stołpikate, nakónčne abo rozporostejne, běłe, docpěja šěrokosć wot 2 hač 3 cm, maja 4 běłe abo zwonka lochko zelenkojte kćenjowe łopješka, wobsahuja wjele próškowych łopješkow, tworja wjelekćenjowe kwětnistwa. Kćenjowe łopješka su na woběmaj bokomaj móškojće kosmate.
Płody su jednosymjenjowe zawěrace płody.
Rostlinska měza wobsahuje protoanemonin.
Rosće w łučinowych lěsach, na kerkowych kromach a lěsnych kromach, lěsnych holinach, w kerčinach wot pustych płoninach.
Rostlina je w zapadnej, srjedźnej a južnej Europje, sewjernje hač Jendźelskeje rozšěrjena.
Płodźiki
« Lěsny pryšćenc » w druhich wikimediskich projektach :
Lěsny pryšćenc (Clematis vitalba) je rostlina ze swójby maslenkowych rostlinow (Ranunculaceae).
Clematis vitalba (L., 1753), comunemente nota come vitalba (da vite alba, "vite bianca"), è una pianta appartenente alla famiglia delle Ranunculaceae, diffusa in Europa e Medio Oriente[1]. In Italia è presente su tutto il territorio nazionale sino a circa 1300 m di quota, in terreni incolti, boschi di latifoglie e macchie temperate.
Mostra un comportamento rampicante (la sua forma biologica secondo Raunkiaer è P lian - fanerofite lianose) con fusti ramificati, che si allunga anche oltre i 20 metri sugli alberi, sviluppando alla base tronchi legnosi anche piuttosto grossi. Il profumo, quasi impercettibile, è vagamente simile a quello del biancospino. Fiorisce tra maggio ed agosto a seconda della quota.
Foglie: opposte imparipennate sono formate ognuna da 3 - 5 segmenti di forma ovoidale-lanceolata. Sono peduncolate con i peduncoli ingrossati alla base, il margine è dentato o intero.
Fiori: ermafroditi, profumati, raggruppati in infiorescenze a cima bipara. Hanno 4 sepali petaloidei biancastro-verdastri, numerosi stami e ovario supero pluricarpellare. L'impollinazione è entomofila.
Frutti: sono acheni dotati di una lunga estremità piumosa e disseminati dal vento.
È una pianta velenosa per la presenza di alcaloidi e saponine (in particolare la protoanemonina), sostanze presenti anche in altri generi della famiglia, che si accumula soprattutto negli organi più vecchi. Può provocare irritazioni cutanee al contatto.
È considerata una pianta infestante del bosco. Infatti, specialmente in associazione con i rovi, la vitalba crea dei veri e propri grovigli inestricabili a danno della vegetazione arborea che viene pesantemente aggredita e soffocata. Tali presenze sono infatti quasi sempre l'espressione di un degrado boschivo. E degenerato nel corso del tempo. È pianta visitata dalle api, che ne raccolgono il nettare[2].
Infruttescenze
Aspetto
Clematis vitalba - Museum specimen
Clematis vitalba (L., 1753), comunemente nota come vitalba (da vite alba, "vite bianca"), è una pianta appartenente alla famiglia delle Ranunculaceae, diffusa in Europa e Medio Oriente. In Italia è presente su tutto il territorio nazionale sino a circa 1300 m di quota, in terreni incolti, boschi di latifoglie e macchie temperate.
Gelsvoji raganė (lot. Clematis vitalba) – vėdryninių (Ranunculaceae) šeimos augalas, priklausantis raganių (Clematis) genčiai.
Tai daugiametis, vijoklinis augalas, kurio ūgliai išauga iki 30 metrų. Žydi gegužės - birželio mėnesiais. Gelsvoji raganė auga retuose miškuose, tarp krūmų ir drėgnose dirvose.
Gelsvoji raganė skatina prakaitavimą, gerina apetitą, malšina galvos skausmus.
Vīnlapu mežvītenis (latīņu: clematis vitalba) ir daudzgadīgs, līdz 12-20 cm augsts kāpelējošs krūms. Tiek kultivēts kā dekoratīvs augs. Stumbrs šķaautņains, vismaz apakšējā daļā koksnains, mezglu vietās klāts ar matiņiem. Lapas pretējas, ādainas, ar 3-5 cm gariem kātiem, kas bieži vien apvijušies ap balstu. Lapas zem zieda pa lielākai daļai vienkāršas, citur parastivienkārt plūksnaini saliktas. Lapu lapiņas ar kātu (sānu lapu kāts īsāks nekā galējo lapu kāts), plati olveidīgas līdz olveidīgi lancetiskas, retāk pie pamata sašaurinātas, līdz 12 cm garas un līdz 4,5 cm platas; lapu lapiņas nedalītas, retāk trīsdaivainas, mala gluda vai nevienādi zobaina vai iešķelta, virspuse tumši zaļa, apakšpuse zilganzaļa vai gaiši zaļa. Zied no jūnija līdz augustam. Ziedu daudz, tie sakārtoti skarveida ziedkopās. Apziednis balti iedzeltens, sastāv no iegarenām vai otrādiolveidīgām, pastrupām, biezām, 1-1,5 cm garām lapām (kauslapām), kas no abām pusēm klātas ar villainiem matiņiem. Vainaglapu nav. Putekšņlapu daudz, tāsbieži ar paplašinātiem kātiņiem. Auglenīcu daudz. Auglis- riekstiņš ar apmēram 3 cm garu, paliekošu, matainu irbuli. Augam ir liela dekoratīva nozīme māju sienu, balkonu, kolonnu izdaiļošanā. Lapām un ziediem piemīt stipras baktericīdas un fungicīdas īpašības, tāpēc tautas medicīnā augu izmanto dažādu hronisku ādas slimību, slikti dzīstošu brūču, augoņu ārstēšanai.
De bosrank (Clematis vitalba), voorheen ook wel hegge-clematis[1], is een vaste plant uit de ranonkelfamilie (Ranunculaceae).
De bosrank is een houtige klimplant die voorkomt in bossen en kreupelhout op kalkhoudende gronden. De stengel kan tot 6 cm dik worden. De hoogte bedraagt tot 30 m.
Het blad is bleekgroen en enkel geveerd. Er zijn drie tot negen gesteelde blaadjes, die hartvormig of eirond zijn. De rand kan gaaf of gekarteld zijn.
De plant bloeit in eindstandige en okselstandige pluimen van juni tot augustus. De bloemen hebben een doorsnede van 2 cm en verspreiden een onaangename geur. De aan weerszijden viltige bloemdekbladen zijn groen aan de buiten- en wit aan de binnenkant.
De bosrank draagt lang behaarde dopvruchtjes met een tot 4 cm lang pluimpje (snavel).
Het sap is giftig door protoanemonine.
In Nederland is de plant voornamelijk aan te treffen in Limburg, in het rivierengebied, met name op rivierkribben en rivierduinen, en in kalkrijke duinen in de zuidelijke helft van de kuststrook. De plant bereikt in Midden-Nederland de noordelijke grens van zijn natuurlijke verspredingsgebied. Bosrank is wel in tuinen aangeplant en verwildert van daaruit makkelijk in kalk- en voedselrijke bodems.[2]
De bosrank is een kensoort voor de klasse van de doornstruwelen (Rhamno-Prunetea).
In de volksmond heeft de plant verschillende andere namen[3], zoals heggenwurger, smookhout en vuurkruid,
bloem en knoppen
bloemen
bloei
Vruchten
Vruchten
De bosrank (Clematis vitalba), voorheen ook wel hegge-clematis, is een vaste plant uit de ranonkelfamilie (Ranunculaceae).
Powojnik pnący (Clematis vitalba L.) – gatunek rośliny z rodziny jaskrowatych (Ranunculaceae Juss.). Występuje na większości obszaru Europy, w północno-zachodniej Afryce (w Algierii), na Kaukazie, i w zachodniej Azji[2]. W Polsce występuje w wielu miejscach, głównie w zachodniej części kraju, na Śląsku, w dolinie Wisły[3]. Wszędzie w Polsce jest rzadki, ale stopniowo rozprzestrzenia się[2]. Status gatunku we florze Polski: kenofit[2]. W niektórych krajach, również w Polsce jest uprawiany.
Roślina wieloletnia, pnącze, nanofanerofit. Kwitnie od czerwca do października. Rośnie w wilgotnych lasach liściastych, zaroślach i na torfowiskach. Jest gatunkiem ciepłolubnym. W klasyfikacji zbiorowisk roślinnych gatunek charakterystyczny dla Cl. Rhamno-Prunetea, Ass. Pruno-Ligustretum[4]. Cała roślina jest lekko trująca.
Uprawiany jest jako roślina ozdobna ze względu na swój szybki wzrost, bardzo dobrą wytrzymałość na mróz, suszę i wiatr[5]. Nadaje się do ogródkow przydomowych i do parków. Ma długi okres kwitnienia, powstałe z kwiatów puszyste owocostany utrzymują się na roślinie do zimy i również są ozdobne. Należy mu zapewnić dużo miejsca, gdyż z powodu swojego ekspansywnego wzrostu szybko zarasta pędami otaczające go krzewy czy inne rośliny[5]. Ma małe wymagania glebowe, może rosnąć na stanowisku słonecznym, półcienistym, a nawet zacienionym[5].
Powojnik pnący (Clematis vitalba L.) – gatunek rośliny z rodziny jaskrowatych (Ranunculaceae Juss.). Występuje na większości obszaru Europy, w północno-zachodniej Afryce (w Algierii), na Kaukazie, i w zachodniej Azji. W Polsce występuje w wielu miejscach, głównie w zachodniej części kraju, na Śląsku, w dolinie Wisły. Wszędzie w Polsce jest rzadki, ale stopniowo rozprzestrzenia się. Status gatunku we florze Polski: kenofit. W niektórych krajach, również w Polsce jest uprawiany.
Clematis vitalba L., comummente denominada cipó-do-reino[1], é uma espécie de planta com flor, pertencente à família das Ranunculáceas[2] e ao tipo fisionómico das microfanerófitas[3] e das escandentes.[4]
Dá ainda pelos seguintes nomes comuns[5]: vide-branca[3], vitalba[3], clematite[3] (não confundir com a Clematis campaniflora[6], que consigo partilha este nome) e clematite-branca[3] (também grafada clematide-branca[7]).
Trepadeira de talos lenhosos, ramificados em vides ou sarmentos.[5]
Folhas pinatífidas, de segmentos peciolados, com formatos ovais, cordados-ovados ou ovalo-lanceolados, crenuladas ou dentadas.[8]
As flores agrupam-se em panículas, em ramadas velosas.[9] O perianto exibe 4 a 7 tépalas de 10 a 15 centímetros, de formato obtuso e coloração variável entre o branco e o branco-esverdeado.[8]
Os seus frutos são aquénios comprimidos, velosos, podendo chegar aos cinco centímetros e meio de comprimento.[5]
É natural de Europa Mediterrânea, Central e Ocidental.[3][5]
Trata-se de uma espécie presente no território português, nomeadamente em Portugal Continental. Nomeadamente, em todas as zonas do Norte, em toda as zonas do Centro-Oeste; na zona do Centro-Norte; em todas as zonas do Centro-Sul .[3]
Privilegia os habitats de nemorais, mormente as florestas, os matorrais e as balças e, ocasionalmente, também entre as brechas de fragas e penedos.[4] Também se dá junto à berma das estradas e dos caminhos (espécie ruderal) e de cursos de água (espécie ripícola). Prefere os terrenos calcários[3]
Todas as partes desta planta são tóxicas, se forem ingeridas frescas, podendo produzir gastroenterite, náuseas, lesões renais e até a morte por paralisia respiratória.[3][5] Além disso, também pode danificar irreversivelmente as membranas das mucosas nasais se lá for inserida directamente.[10][11] Devido à sua toxicidade, deixou de ser utilizada.[12]
Contém protoanemonina. Saponinas derivados do ácido oleanólico e da hederagenina.[16]
A Clematis vitalba foi descrita por Carlos Lineu e publicado na obra Species Plantarum 1: 544, em 1753.[17]
Números cromossomáticos da Clematis vitalba (Fam. Ranunculaceae) e táxones infra-especificos: 2n=16[18]
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
|url= (ajuda) |url= (ajuda) Clematis vitalba L., comummente denominada cipó-do-reino, é uma espécie de planta com flor, pertencente à família das Ranunculáceas e ao tipo fisionómico das microfanerófitas e das escandentes.
Skogsklematis (Clematis vitalba) är en art i familjen ranunkelväxter från Europa, Turkiet till norra Iran och Afghanistan, Kaukasus och nordvästra Afrika.
Klematis, liksom många ranunkelväxter, är giftig. I hela växten förekommer eteriska oljor och andra ämnen som irriterar hud och slemhinnor.[1]
Wikimedia Commons har media som rör Skogsklematis.
Skogsklematis (Clematis vitalba) är en art i familjen ranunkelväxter från Europa, Turkiet till norra Iran och Afghanistan, Kaukasus och nordvästra Afrika.
Klematis, liksom många ranunkelväxter, är giftig. I hela växten förekommer eteriska oljor och andra ämnen som irriterar hud och slemhinnor.
Clematis vitalba là một loài thực vật có hoa trong họ Mao lương. Loài này được Carl von Linné mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.[1]
Clematis vitalba - Museum specimen
Clematis vitalba là một loài thực vật có hoa trong họ Mao lương. Loài này được Carl von Linné mô tả khoa học đầu tiên năm 1753.
Ломоно́с виноградоли́стный, или клематис виноградолистный[2] (лат. Clematis vitalba) — вид цветковых растений рода Ломонос (Clematis) семейства Лютиковые (Ranunculaceae).
В природе ареал вида охватывает Северную Африку (Алжир), практически всю территорию Европы, Кавказ, Ближний и Средний Восток. Натурализовалось в Австралии и Северной Америке[3]. Культивируется в Европейской части России, как декоративное растение.
Произрастает в зарослях кустарников, лесах, среди кустарников, на опушках и по каменистым склонам гор, поднимаясь в горы до 1200 м над уровнем моря.
Это — лиановидный кустарник с сильно ребристой, а позднее покрытой трещинами корой и ветвями, цепляющимися за опору с помощью завивающихся длинных черешков листьев.
Листья на длинных черешках, супротивные, сложные, непарноперистые, состоящие из пяти цельных или реже трёхлопастных листочков. Листочки яйцевидные, длиной 3-10 см, шириной 3—4,5 см, остроконечные или заострённые, при основании закруглённые или слегка сердцевидные, рассеяноопушённые или почти голые. Обычно крупнозубчатые по краям[4].
Цветки белые, слегка ароматные, диаметром около 2 см, многочисленные, собраны в метельчатые соцветия. Чашелистики продолговатые, тупые, снаружи густо бело-опушённые, мелкие, длиной до 10 мм. Цветение в июне — июле. Формула цветка: ∗ K 4 A ∞ G ∞ {displaystyle ast K_{4};A_{infty };G_{infty }} 
Плоды — семянки, длиной 7 мм, шириной 4 мм, с утолщённой окраиной и перисто опушенным носиком длиной до 4 см, собранные в гривастые головки.
Лекарственное растение. В лекарственных целях используются трава и цветки. В народной медицине препаратами ломоноса лечат головную боль, язву желудка, венерические заболевания, костные опухоли, чесотку, их используют как мочегонное, потогонное, слабительное средства. Гомеопаты используют ломонос при лечении конъюнктивитов, циститов, малярии.
Растение ядовито. Применение внутрь требует острожности.
Вид Ломонос виноградолистный входит в род Ломонос (Clematis) трибы Anemoneae подсемейства Лютиковые (Ranunculoideae) семейства Лютиковые (Ranunculaceae) порядка Лютикоцветные (Ranunculales).
В рамках вида выделяют ряд разновидностей:[7]
Ломоно́с виноградоли́стный, или клематис виноградолистный (лат. Clematis vitalba) — вид цветковых растений рода Ломонос (Clematis) семейства Лютиковые (Ranunculaceae).
