Guidance for identification
.
Boletus appendiculatus ye un fungu basidiomiceto de la familia Boletaceae, propiu de los meses veraniegos y tamién mientres la seronda, siempres y cuando nun faiga fríu. Ye habitual atopalo siempres amestáu a árboles planifolios, sobremanera a los carbayos. Forma parte de los Boletus comestibles de meyor calidá.
.
Boletus appendiculatus ye un fungu basidiomiceto de la familia Boletaceae, propiu de los meses veraniegos y tamién mientres la seronda, siempres y cuando nun faiga fríu. Ye habitual atopalo siempres amestáu a árboles planifolios, sobremanera a los carbayos. Forma parte de los Boletus comestibles de meyor calidá.
Hřib přívěskatý (Butyriboletus appendiculatus (Jakob Christan Schaeffer) D. Arora et J. L. Frank 2014) je vzácná houba z čeledi hřibovitých.[1] Patří mezi teplomilné barevné hřiby, které se vyskytují na prohřátých hrázích rybníků nebo ve světlých listnatých lesích nížin a pahorkatin. V posledních desetiletích je v rámci České republiky pozorován výrazný úbytek této houby.
Další lidová jména: jedlovák, jedlák, máčkovják, madlovák, máselník, máslový žluťáček, lipovják, panské hříbek, panský hřib, plavák, sameťáček, smetaník, šafráník, žluťák.[7]
Pro hřib přívěskatý se především ve starší literatuře objevuje označení Boletus aereus Bull. 1791, případně Boletus aereus Frank.[2] Použití tohoto názvu ve smyslu hřibu přívěskatého můžeme najít např. u Krombholze, Smotlachy, Velenovského a Rickena.[5] Odborný název Boletus aereus se dnes používá pro hřib bronzový. Nejednoznačnost pocházela z mykologického popisu Jeana Baptiste Francoise Bulliarda, na jejímž základě byly obě houby považovány jen za různé formy téhož druhu (bělomasou a žlutomasou).[8]
V roce 2014 provedli američtí mykologové David Arora a Jonathan L. Frank na základě biomolekulárních analýz přesunutí řady druhů z rodu Boletus včetně hřibu přívěskatého do nově vzniklého rodu Butyriboletus (zhruba odpovídá původnímu pojetí sekce Appendiculati).[9]
Klobouk je 60 – 160 (200, případně až 220[5]) milimetrů velký, u mladých plodnic světle hnědý až šedohnědý, u starších může dosáhnout hnědorezavého až kaštanového odstínu. Povrch se při otlačení zbarvuje hnědočerveně nebo do tmavšího odstínu hnědé.[1]
Rourky jsou v mládí světle žluté, později jasně žluté a u starších plodnic žlutoolivové. Po rozkrojení nebo pomačkání mírně modrají nebo zelenají – změna zbarvení však může téměř chybět.[1]
Třeň je masitý, na bázi často krátkým přívěskem kořenující. Spodní polovina může být nahnědlá, hnědě skvrnitá. Přítomna je žlutá (na otlacích hnědnoucí) síťka, která většinou sestupuje až do spodní části třeně.[1]
Dužina je žlutá, ve středu světlejší, může být až bělavá. Ve spodní části třeně bývá nahnědlá. Po rozkrojení v místě na rourkami slabě modrá, barevný projev ale může chybět.[1]
Hřib přívěskatý bývá často červivý – typickým znakem pro tento druh je hnědé zbarvení chodbiček červů.[1]
Jde o vzácný hřib, který preferuje teplejší oblasti nížin a pahorkatin převážně na alkalických půdách.[10] Roste ve světlých listnatých lesích a hrázních rybníků, obvykle pod duby, buky a habry.[1] Pilát jej řadil mezi druhy xerotermních dubo-habrových hájů na vápenci a houby dubo-habrových lesů na nevápenných půdách.[11] Uváděl i výskyt v rámci terestrických jedlobučin[11] – je však třeba dodat, že tehdy (1969) ještě nebyl popsán blízce příbuzný a velmi podobný hřib horský, který se oproti hřibu přívěskatému liší právě výskytem v horských oblastech pod jehličnany. Rozpor mezi výskytem v teplých nížinách pod listnáči a v horách pod jehličnany však Pilát již tehdy zmiňoval.
Hřib přívěskatý roste v Evropě. Mimoevropské nálezy (Severní Amerika, Asie, Austrálie[12]) vyžadují bližší studium.[13] Evropské nálezy pocházejí z následujících zemí: Belgie, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Francie, Gibraltar[12], Chorvatsko, Irsko, Itálie, Lichtenštejnsko[12], Litva, Lucembursko[12], Maďarsko, Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Spojené království, Srbsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Ukrajina.[13]
V rámci chráněných území České republiky byl nález hřibu přívěskatého popsán mimo jiné na následujících lokalitách:
Hřib přívěskatý se může velice podobat hřibu růžovníku, s nímž sdílí i obdobná stanoviště. Oba druhy jsou poměrně variabilní a barva jejich klobouku se může měnit podle stáří plodnice. Hřib přívěskatý má klobouk zbarvený v odstínech hnědé, ale v důsledku rozpadu povrchové vrstvy (trichodermové hyfy)[1] ve stáří často vystupuje odlišné zabarvení hlubší vrstvy, takže může být klobouk kaštanový nebo červenohnědý[19][20][21]. Naopak klobouk mladých plodnic hřibu růžovníku je obvykle v mládí zbarvený růžovohnědě nebo červenohnědě, ale po rozpadu povrchového trichodermu dochází k obnažení nižší vrstvy, takže se ve stáří může barvit do okrova[1][2] nebo žlutookrova[20]. Dále se oba druhy mohou odlišovat růžovým zbarvením spodní části třeně, které je často (ne však vždy) přítomné u růžovníku.[1]
Ještě v polovině 20. století byl hřib přívěskatý považovaný za dosti hojný.[22] V současnosti je veden v červeném seznamu hub České republiky jako téměř ohrožený druh.[10] Neměl by se proto sbírat.[1] Hlavními zdroji ohrožení jsou necitlivé lesnické zásahy a systematické vysbírávání plodnic houbaři.[10]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Hřib přívěskatý ve Wikimedia Commons
Galerie Hřib přívěskatý ve Wikimedia CommonsHřib přívěskatý (Butyriboletus appendiculatus (Jakob Christan Schaeffer) D. Arora et J. L. Frank 2014) je vzácná houba z čeledi hřibovitých. Patří mezi teplomilné barevné hřiby, které se vyskytují na prohřátých hrázích rybníků nebo ve světlých listnatých lesích nížin a pahorkatin. V posledních desetiletích je v rámci České republiky pozorován výrazný úbytek této houby.
Der Anhängsel-Röhrling (Butyriboletus appendiculatus[1], Syn. Boletus appendiculatus), auch Gelber Bronze-Röhrling oder Gelber Steinpilz genannt, ist eine sehr selten gewordene Pilzart aus der Familie der Dickröhrlingsverwandten (Boletaceae). Der Pilz hat seinen Namen durch einen Fortsatz (Anhängsel) erhalten, der sich in den Boden eingesenkt an der Stielbasis befindet.
Der polsterförmige Hut erreicht einen Durchmesser von 6–15(–20) cm. Er hat eine feinfilzige bis lederartige und trockene Oberfläche. Die Farbe reicht von ocker-braun bis kastanienbraun; Fraßstellen sind gelblich bis orange-rosa gefärbt. Der Hutrand ist scharf und die Huthaut kann etwas überstehen. Die Röhren sind am Stiel kurz ausgebuchtet und besitzen feine, rundliche Poren/Mündungen. Sie sind leuchtend gelb gefärbt, im Alter oliv-gelblich und blauen meist an Druckstellen. Das Sporenpulver hinterlässt einen oliv-braunen Abdruck. Der zylindrische, keulige Stiel wird zwischen 8–10 cm lang und bis zu 4 cm breit. Er ist zitronengelb gefärbt und besitzt ein feinmaschiges gelbliches bis bräunliches Netz, das auch die untere Stielhälfte erreicht. Das harte und feste Fleisch (Trama) hat eine blass oder kräftiger zitronengelbe Farbe und bleibt im Anschnitt unveränderlich oder blaut nur schwach. Es riecht angenehm säuerlich und schmeckt mild, schwach nach Nüssen.
Die länglich-elliptischen bis spindelförmigen und blassgelben Sporen messen 10–16 × 4–6 Mikrometer.
Sehr ähnlich ist der Nadelwald- oder Falsche Anhängsel-Röhrling (Butyriboletus subappendiculatus). Im Gegensatz zum „echten“ Anhängsel-Röhrling wächst er ausschließlich im Nadelwald. Darüber hinaus unterscheidet er sich durch weißliches Fleisch, das nur im Bereich der Rinde gelb getönt ist, die deutlich helleren Röhren und die nicht wurzelnde Stielbasis. Erst 1979 wurde der Pilz als eigene Art beschrieben. Er wird oft mit verschiedenen Steinpilzarten verwechselt. Diese besitzen aber erst im Alter gelbliche Röhren, sind vollständig weißfleischig und blauen nicht.
Den Anhängsel-Röhrling findet man in Laubwäldern, häufig auf kalkhaltigem Boden. Er ist ein Mykorrhizapartner der Buche, Eiche und Edelkastanie.[2]
Die Fruchtkörper erscheinen in Mitteleuropa von August bis Oktober.
Der Anhängsel-Röhrling ist eine seltene und wärmeliebende Art. Er hat die gleichen klimatischen Ansprüche wie der Bronze-Röhrling (Boletus aereus). In Richtung Norden sind beide Arten seltener.
Der Anhängsel-Röhrling gilt zwar als ausgezeichneter Speisepilz, allerdings ist er in Deutschland aber nach der Bundesartenschutzverordnung geschützt und darf nicht gesammelt werden.[3]
Der Anhängsel-Röhrling (Butyriboletus appendiculatus, Syn. Boletus appendiculatus), auch Gelber Bronze-Röhrling oder Gelber Steinpilz genannt, ist eine sehr selten gewordene Pilzart aus der Familie der Dickröhrlingsverwandten (Boletaceae). Der Pilz hat seinen Namen durch einen Fortsatz (Anhängsel) erhalten, der sich in den Boden eingesenkt an der Stielbasis befindet.
Butyriboletus appendiculatus is an edible pored mushroom that grows under oaks and other broad leaved trees such as beech. It is commonly known as the butter bolete. It often grows in large colonies beneath the oak trees, and is frequently found cohabiting with old oaks in ancient woodland. It is relatively rare in Britain. Its stipe and pores are often bright yellow (hence its name of butter bolete) and its flesh stains bright blue when cut or bruised.
The species was first described scientifically by German polymath Jacob Christian Schäffer in 1774 as Boletus appendiculatus.[1] American Charles Horton Peck later used the name in 1896 for a species he found in Washington,[2] but the name was illegitimate because Schäffer's earlier usage has priority.[3] Until 2014, it was classified in the genus Boletus. Molecular phylogenetic analysis demonstrated that it and other members of Boletus section Appendiculati were phylogenetically distinct from Boletus, and the genus Butyriboletus was created to contain them.[4]
The specific epithet appendiculatus means "with a small appendage".[5]
Fruit bodies of Butyriboletus appendiculatus have convex to flattened, brown to yellowish brown caps measuring 6–20 cm (2.4–7.9 in) in diameter.[6] They have a dry to slightly sticky surface texture that may develop cracks with age. The mushroom has very firm yellowish flesh that may slowly change blue when cut or bruised. The pores on the cap undersurface are butter yellow, and may also bruise blue, although this is less likely in young specimens. The stipe is 5–15 cm (2–6 in) long by 2–6 cm (0.8–2.4 in) thick at the top near the attachment to the cap, and ranges from thicker at the base to equal throughout, to tapered at the bottom.[6] It is also yellow, sometimes developing brownish to reddish stains, and may have fine reticulations near the top. The spore print is dark olive-brown. Individual spores are ellipsoidal to spindle-shaped, smooth, and measure 12–15 by 3.5–5 µm.[7]
The Europe species Butyriboletus subappendiculatus is quite similar to B. appendiculatus in microscopic characters. It can be distinguished in the field by the lack of a bruising color reaction, more pallid cap colors, and growth under conifers.[8] Also similar are Butyriboletus regius and Boletus edulis.[6]
The bolete is edible and considered choice by several sources, although some warn that certain individuals may have an allergic reaction to it.[7] The earthy flavor of the mushrooms make them suitable for soups, sauces and stews.[9] Cooked portions will often turn blue, then gray, then return to their original yellow color.[7]
Butyriboletus appendiculatus is found in Europe and North America. Fruit bodies grow singly, scattered, or in groups under hardwood trees. In North America, it is more common in the Pacific Northwest region, where it often associates with live oak and tanoak.[7]
Butyriboletus appendiculatus is an edible pored mushroom that grows under oaks and other broad leaved trees such as beech. It is commonly known as the butter bolete. It often grows in large colonies beneath the oak trees, and is frequently found cohabiting with old oaks in ancient woodland. It is relatively rare in Britain. Its stipe and pores are often bright yellow (hence its name of butter bolete) and its flesh stains bright blue when cut or bruised.
Boletus appendiculatus es un hongo basidiomiceto de la familia Boletaceae, propio de los meses veraniegos y también durante el otoño, siempre y cuando no haga frío. Es habitual encontrarlo siempre ligado a árboles planifolios, sobre todo a los robles. Forma parte de los Boletus comestibles de mejor calidad.
Boletus appendiculatus es un hongo basidiomiceto de la familia Boletaceae, propio de los meses veraniegos y también durante el otoño, siempre y cuando no haga frío. Es habitual encontrarlo siempre ligado a árboles planifolios, sobre todo a los robles. Forma parte de los Boletus comestibles de mejor calidad.
Oharra: ez fidatu soilik orri honetan ematen diren datuez perretxiko bat identifikatzeko orduan. Inolako zalantzarik izanez gero, kontsultatu aditu batekin.
Onddo hankazorrotza (Boletus appendiculatus) Boletaceae familiako onddoa da.[1]
Onddo hankazorrotza (Boletus appendiculatus) Boletaceae familiako onddoa da.
Keltajalkatatti (Boletus appendiculatus) on kuperalakkinen kellanruskea tai ruskea tattilaji. Sen pillistö on keltainen. Jalka on sitruunankeltainen ja verkkokuvioinen. Malto on vaaleankeltaista. Sieni maistuu miedolta. Sieni kasvaa Keski-Euroopan lehtimetsissä tammen seuralaisena. Sitä ei esiintyne Suomessa, [2] mutta Varsinais-Suomesta on saatu lajinmääritykseltään epävarma museonäyte.[3]
Keltajalkatatti (Boletus appendiculatus) on kuperalakkinen kellanruskea tai ruskea tattilaji. Sen pillistö on keltainen. Jalka on sitruunankeltainen ja verkkokuvioinen. Malto on vaaleankeltaista. Sieni maistuu miedolta. Sieni kasvaa Keski-Euroopan lehtimetsissä tammen seuralaisena. Sitä ei esiintyne Suomessa, mutta Varsinais-Suomesta on saatu lajinmääritykseltään epävarma museonäyte.
Boletus appendiculatus • Bolet appendiculé, Cèpe appendiculé
Le Bolet ou Cèpe appendiculé est une espèce de champignons basidiomycètes classés traditionnellement dans le genre Boletus (B. appendiculatus), au sein de la famille des Boletaceae. Il fut décrit sous ce nom pour la première fois par le botaniste allemand Jacob Christian Schäffer en 1777, nom entériné par Fries en 1821, puis récemment recombiné dans le nouveau genre Butyriboletus.
Parmi les bolets « munis de réseau[1] sur le pied », il est le type de la section Appendiculati, insérée entre la section des Edules (cèpes vrais[2]) et celle des Calopodes, qui ont la chair amère. Il est voisin des cèpes, dont il possède l'aspect trapu et l'excellente comestibilité, mais avec une cuticule brun légèrement rougeâtre ou roussâtre, plus ou moins claire (chamois) à foncée mais de teinte uniforme, jamais rosée[3].
La section Appendiculati Konrad et Maublanc 1935 ex Estades et Lannoy, 2001, regroupait 4 à 6 espèces selon l'expérience et la sensibilité des auteurs[4], en l'absence de différences marquantes au niveau microscopique[5]. Elle était circonscrite par les caractères suivants :
- Stipe central, orné d’un réseau (en mailles de filet) sur le pied, parfois limité au sommet,parfois zoné de rosâtre ou rougeâtre vers la base,
- Chapeau tomenteux à glabre, légèrement feutré, parfois finement craquelé,
- Chair jaune à jaunâtre, rarement blanchâtre, douce (jamais amère), peu ou non bleuissante,
- Pores et tubes jaune clair dans la jeunesse, plus foncé avec l'âge.
Boletus appendiculatus Schaeffer (1774), Fungorum qui in Bavaria et Palatinatu circa Ratisbonam, 4, p. 86, tab. 130 (Basionyme).
Sanctionnement : Fries (1821)[6]
En 2014, sa recombinaison dans le genre Butyriboletus a été proposée :
(en) Référence Index Fungorum : Butyriboletus appendiculatus (Schaeff.) D. Arora & J.L. Frank, Mycologia 106(3): 466 (2014) (+ MycoBank)
Boletus radicans var. ß appendiculatus (Schaeffer) Persoon (1801) , Synopsis methodica fungorum, p. 507
Boletus aereus ss. Krombholz (1836) , Naturgetreue abbildungen und beschreibungen der essbaren, schädlichen und verdächtigen schwämme, 5, p. 10, tab. 36, fig. 1-7
Boletus radicans ss. Rostkovius (1844) , in Sturm, Deutschlands flora, Abt. III, die pilze Deutschlands, 5(23), p. 84, tab. 26
Boletus irideus Rostkovius (1844) , in Sturm, Deutschlands flora, Abt. III, die pilze Deutschlands, 5(22), p. 65, tab. 15
Dictyopus appendiculatus (Schaeffer) Quélet (1886) , Enchiridion fungorum in Europa media et praesertim in Gallia vigentium, p. 160
Suillus appendiculatus (Schaeffer) Kuntze (1898) , Revisio generum plantarum, 3, p. 535
Tubiporus appendiculatus (Schaeffer) Ricken (1918) , Vademecum für pilzfreunde, Edn 1, p. 207
Chapeau 8~14 (20) cm de diamètre, robuste, charnu et épais, d'abord hémisphérique puis convexe, à la fin obtusément étalé, sans mamelon central[10]. Cuticule non séparable (adnée), sèche, veloutée, lisse ou chagrinée, finement craquelée ou tesselée, typiquement brun chamois[10], brun fauve[11], brun chaud[11], brun ochracé[10], brun rosâtre ou bai brun clair[10]. Rouge carmin à pourpre groseille dans la variété regius de Konrad[10]. Marge épaisse, concolore, incurvée puis arrondie[12], à la fin réfléchie, parfois sinueuse[10].
Chair : ferme et épaisse mais vite véreuse comme le cèpe, blanche à jaune pâle, presque immuable ou légèrement bleuissante à la coupe dans le chapeau, près des tubes, brun rougeâtre clair à la base du stipe. Odeur agréable, huileuse ou d'écale de noix, de viande crue ? de biscotte[8] ?
Hyménium : pores jaunes (citrin pâle) virant légèrement au roux, tubes jaunes virant au bleu verdâtre au froissement. Sporée brun olive.
Stipe: 5~15 x 2~5 cm, robuste et trapu, cylindrique ou clavé, à base souvent atténuée ou radicante, jaune, réticulé de jaune sur fond jaune, citrin au sommet, plus foncé vers le bas, un peu rougeâtre sale à la base; réseau d'étendue variable, subtil ou bien marqué, concolore ou un peu plus roussâtre que le stipe.
En Europe, pas rare dans certaines régions dans les bois feuillus sur sol calcaire, surtout sous les chênes et hêtres, moins sous les bouleaux[10], etc., dans les clairières, les lisières. Il fructifie de la fin du printemps à l'automne[10], typiquement de juillet à octobre[11], et jusqu'en décembre pour B. regius qui est méridional[11].
C'est un excellent champignon[12], à condition de le trouver et de savoir l'identifier. B. regius (cèpe royal) est parfois considéré comme toxique[11]. Quoi qu'il en soit, il semble devenu assez rare dans certaines régions, et il convient de ne pas le récolter.
Il y a aussi un risque de confusion avec des bolets amers (B. Calopus et surtout B. albidus) pour certaines sous-espèces, aussi bons comestibles, mais à odeur nulle et à chapeau blanchâtre ou café au lait très pâle, comme la variété pallescens[10] de Konrad, qui montre un pied jaune citrin, un peu zoné de carmin.
Boletus appendiculatus • Bolet appendiculé, Cèpe appendiculé
Le Bolet ou Cèpe appendiculé est une espèce de champignons basidiomycètes classés traditionnellement dans le genre Boletus (B. appendiculatus), au sein de la famille des Boletaceae. Il fut décrit sous ce nom pour la première fois par le botaniste allemand Jacob Christian Schäffer en 1777, nom entériné par Fries en 1821, puis récemment recombiné dans le nouveau genre Butyriboletus.
Parmi les bolets « munis de réseau sur le pied », il est le type de la section Appendiculati, insérée entre la section des Edules (cèpes vrais) et celle des Calopodes, qui ont la chair amère. Il est voisin des cèpes, dont il possède l'aspect trapu et l'excellente comestibilité, mais avec une cuticule brun légèrement rougeâtre ou roussâtre, plus ou moins claire (chamois) à foncée mais de teinte uniforme, jamais rosée.
La section Appendiculati Konrad et Maublanc 1935 ex Estades et Lannoy, 2001, regroupait 4 à 6 espèces selon l'expérience et la sensibilité des auteurs, en l'absence de différences marquantes au niveau microscopique. Elle était circonscrite par les caractères suivants :
- Stipe central, orné d’un réseau (en mailles de filet) sur le pied, parfois limité au sommet,parfois zoné de rosâtre ou rougeâtre vers la base,
- Chapeau tomenteux à glabre, légèrement feutré, parfois finement craquelé,
- Chair jaune à jaunâtre, rarement blanchâtre, douce (jamais amère), peu ou non bleuissante,
- Pores et tubes jaune clair dans la jeunesse, plus foncé avec l'âge.
Butyriboletus appendiculatus (Schaeff.) D. Arora & Frank[1] è un fungo edule della famiglia delle Boletaceae.
Dal latino appendicula, piccola radice, per il gambo leggermente radicante.
8–20 cm di diametro, prima arrotondato, poi convesso; cuticola vellutata, bruno-castana o bruno-ocracea.
Fitti, concolori al gambo, rotondi e piccoli, al tocco virano al blu-verdastro.
Corti e fini, giallastri, azzurrognoli al tocco, annessi al gambo.
5-15 x 3–6 cm, massiccio, obeso, giallo o giallo-citrino, ricoperto di fine reticolo concolore, piede bulboso e radiciforme.
Compatta e poi tenera, giallognola, ma all'aria vira nell'azzurro tenue.
Sub-fusiformi, olivastre in massa, lisce, 12-15 x 3,5-5 µm.
Cresce solitario o anche in piccoli gruppi, nei boschi di latifoglie (specialmente castagno e quercia), misti o di aghifoglie, in estate-autunno su terreni argillosi. Lo si trova di frequente anche in zone percorse da incendio e su terreni calcarei.
Buona.
Butyriboletus appendiculatus (Schaeff.) D. Arora & Frank è un fungo edule della famiglia delle Boletaceae.
Gelsvakotis baravykas (Boletus appendiculatus) – baravykinių (Boletaceae) šeimos, baravykų (Boletus) genties grybų rūšis.
Kepurėlė 5–20 cm skersmens, jauna pusrutuliška, vėliau išgaubta, netaisyklingai paplokščia, pakraštėliai užlinkę žemyn, mėsinga, matinė, plaišiuota, gana lygi, plika, nuo šviesiai rudos iki kaštono spalvos. Vamzdeliai iki 1,5 cm jauni geltoni vėliau žalsvai geltoni, rusvai žalsvi, paspaudus ar perpjovus mėlynuoja. Kotas 5–15×2–5 cm, iš pradžių švelniai geltonas, vėliau tamsiai geltonas, galiausiai žalsvai geltonas su geltonu tinkleliu. Trama šviesiai geltona, perpjovus ar perlaužus mėlynuoja, kieta, tampri.
Auga birželio – rugsėjo mėn., mišriuose miškuose, ypač ąžuolynuose. Valgomas. Lietuvoje labai retas. Žinoma tik viena augavietė Dūkštų ąžuolyne, 1992 m. Siūloma įrašyti į Lietuvos raudonąją knygą. Nykstantis.
Gelsvakotis baravykas (Boletus appendiculatus) – baravykinių (Boletaceae) šeimos, baravykų (Boletus) genties grybų rūšis.
Kepurėlė 5–20 cm skersmens, jauna pusrutuliška, vėliau išgaubta, netaisyklingai paplokščia, pakraštėliai užlinkę žemyn, mėsinga, matinė, plaišiuota, gana lygi, plika, nuo šviesiai rudos iki kaštono spalvos. Vamzdeliai iki 1,5 cm jauni geltoni vėliau žalsvai geltoni, rusvai žalsvi, paspaudus ar perpjovus mėlynuoja. Kotas 5–15×2–5 cm, iš pradžių švelniai geltonas, vėliau tamsiai geltonas, galiausiai žalsvai geltonas su geltonu tinkleliu. Trama šviesiai geltona, perpjovus ar perlaužus mėlynuoja, kieta, tampri.
Auga birželio – rugsėjo mėn., mišriuose miškuose, ypač ąžuolynuose. Valgomas. Lietuvoje labai retas. Žinoma tik viena augavietė Dūkštų ąžuolyne, 1992 m. Siūloma įrašyti į Lietuvos raudonąją knygą. Nykstantis.
Capel fin a 18 cm, da vlutà a feltrà, brun giàun, brun mon o maròn. Tùboj giàun ciàir peui giàun vërdastr o tacà ëd ruso. Përtus motobin fin, dël midem color, peui a ven-o bleu. Gamba àuta fin a 15 cm e larga fin a 5 cm, soens atenuà al pé, da giàun ciàir a giàun òcra o brunastr, a la fin dël midem color. Carn da biancastra a giaunastra, peui a ven bleuva. Savor doss. Odor débol.
A chërs sota latifeuje.
A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Comestìbil.
Boletus appendiculatus Schaeffer 1774
Capel fin a 18 cm, da vlutà a feltrà, brun giàun, brun mon o maròn. Tùboj giàun ciàir peui giàun vërdastr o tacà ëd ruso. Përtus motobin fin, dël midem color, peui a ven-o bleu. Gamba àuta fin a 15 cm e larga fin a 5 cm, soens atenuà al pé, da giàun ciàir a giàun òcra o brunastr, a la fin dël midem color. Carn da biancastra a giaunastra, peui a ven bleuva. Savor doss. Odor débol.
AmbientA chërs sota latifeuje.
Comestibilità A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Comestìbil.
Borowik żółtobrązowy (Butyriboletus appendiculatus (Schaeff.) D. Arora & J.L. Frank) – gatunek grzybów z rodziny borowikowatych (Boletaceae)[1].
Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Butyriboletus, Boletaceae, Boletales, Agaricomycetidae, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi[1].
Po raz pierwszy takson ten opisany został w 1763 r. przez J. C. Schaeffera jako Boletus appendiculatus. W 2014 r. w wyniku badań filogenetycznych prowadzonych w obrębie rodzaju Boletus został przeniesiony do nowo utworzonego rodzaju Butyriboletus[1].
Nazwę polską nadał Władysław Wojewoda w 2003 r., wcześniej gatunek ten znany był pod polską nazwą borowik przyczepkowy podaną przez Zaleskiego z współautorami w 1948 r[3]. Po przeniesieniu gatunku do rodzaju Butyriboletus, nazwy te są niespójne z nową nazwą naukową.
Średnica 6-15 cm, kształt początkowo półkulisty, potem płaskołukowaty. Powierzchnia u młodych owocników delikatnie pilśniowata, u starszych naga. Podczas suchej pogody skórka pęka na poletka. Barwa różowa, szaroróżowa, czerwonoróżowa. W uszkodzonych miejscach prześwituje żółty miąższ[4].
Rurkowaty. Czasami pory rurek delikatnie sinieją po uszkodzeniu[5].
Wysokość 5-15 cm, grubość 2-6 cm, kształt początkowo beczułkowaty, potem pałkowaty lub walcowaty, zazwyczaj korzeniasto zakończony (lekko wygięty u nasady w części podziemnej). Powierzchnia chromowożółta, w dolnej części z winnoczerwonymi plamkami[4][6]. Siateczka jest koloru trzonu i pokrywa górną 1/2 do 2/3 wysokości trzonu, zazwyczaj jest wyraźna, ale zdarzają się owocniki ze słabo widoczną siateczką[5].
Początkowo zwarty i mięsisty, potem bardziej miękki. Ma żółtą barwę, tylko przy podstawie trzonu jest brązowoczerwony[4]. Po przecięciu nieznacznie błękitnieje tuż nad rurkami oraz czasami w górnej części trzonu[5]. Ma przyjemny zapach i smak[4][5].
Oliwkowobrązowy. Zarodniki elipsoidalno - wrzecionowate, gładkie, miodowożółte, cienkościenne, o wymiarach 11-15 x 4.5-5 µm[7].
Najwięcej stanowisk podano w Europie, poza tym występuje w Ameryce Północnej, Środkowej i Australii[8]. W Polsce gatunek rzadki. Od 2014 r. w Polsce jest objęty ochroną gatunkową[9]. Znajduje się na Czerwonej liście roślin i grzybów Polski. Ma status V – gatunek narażony na wymarcie[6]. Znajduje się na czerwonych listach gatunków zagrożonych także w Austrii, Belgii, Czechach, Niemczech, Estonii, Norwegii, Holandii, Szwecji, Słowacji, Finlandii[3]. W Polsce podlega ścisłej ochronie gatunkowej[10].
Występuje w lasach liściastych pod dębami i bukami, ale również w lasach iglastych pod jodłami, w ciepłych okolicach, na glebach wapiennych[11][7].
Borowik żółtobrązowy (Butyriboletus appendiculatus (Schaeff.) D. Arora & J.L. Frank) – gatunek grzybów z rodziny borowikowatych (Boletaceae).
Boletus appendiculatus Jacob Christian Schäffer, 1774), sin. Butyriboletus appendiculatus, (Jacob Christian Schäffer, 1774 ex David Arora & J.L.Frank, 2014) este o specie de ciuperci comestibile destul de rară din încrengătura Basidiomycota în familia Boletaceae și de genul Boletus,[1] cunoscută în România, Basarabia și Bucovina de Nord sub numele nitarcă,[2] hrib regal,[3] hrib înrădăcinat[4] sau hrib cu apendice. Acest burete coabitează, fiind un simbiont micoriza (formând micorize pe rădăcinile de arbori). El poate fi găsit în păduri de foioase și mixte, în primul rând sub stejari și fagi, dar de asemenea pe lângă castani comestibili precum aluni, crescând solitar sau în grupuri mici pe sol calcaros, preferând zone mai călduroase, de la câmpie la deal, dar nu în regiuni montane. Timpul apariției este din iunie până în octombrie (noiembrie).[5][6]
B. appendiculatus tânăr
B. appendiculatus matur, pori și picior
B. appendiculatus bătrân, cuticulă
Hribul cu apendice poate fi confundat în primul rând cu suratele lui Boletus subappendiculatus[9] și Boletus regius,[10] ambele comestibile, dar, de asemenea, cu mai multe alte specii din familia Boletaceae, cum sunt Boletus aestivalis (comestibil),[11] Boletus calopus (necomestibil, amar)[12] precum variația sa Boletus calopus var. Boletus pachypus (necomestibil, amar),[13] (Rubro)boletus dupainii (suspect, pori roșii),[14] Boletus edulis (comestibil),[15] Boletus erythropus sin. Boletus luridiformis (comestibil, pori roșiori),[16] Boletus junquilleus (comestibil, mai deschis gălbui, spori roșii-gălbui),[17] Boletus legaliae (suspect, cuticulă roză, miros de cicoare),[18] Boletus luridus (crud neprielnic, preparat comestibil, pori roșiatici),[19] Boletus pulverulentus (de calitate mediocră, porii tind spre roșu),[20] Boletus radicans (necomestibil, amar, picior fără roșu, crește numai în păduri foioase),[21] (Rubro)boletus rhodoxanthus (crud otrăvitor, fiert comestibil, pori roșii),[22] (Rubro)-Boletus rubrosanguineus (otrăvitor, pori roșii),[23] Boletus satanas (otrăvitor, pori roșiatici)[24] sau Boletus spinarii (necomestibil, fără tonuri roșiatice).[25]
Boletus aestivalis sin. reticulatus
Boletus calopus var. pachypus
Boletus dupainii
Boletus edulis
Boletus erythropus
Boletus junquilleus
Boletus legaliae
Boletus luridus
Boletus pulverulentus
Boletus radicans
Boletus regius
Boletus rhodosanguineus
Boletus rubrosanguineus
Boletus satanas
Boletus spinarii
Boletus subappendiculatus
Bureții proaspeți pot fi pregătiți, asemănător hribului de vară Boletus aestivalis, ca ciulama, de asemenea împreună cu alte ciuperci de pădure ori adăugați la un sos de carne de vită sau vânat.[26][27] Mai departe, ei pot fi tăiați felii și congelați. De asemenea este posibilă, după tăierea în felii, uscarea, bureții devenind după împuiere mai savuroși și gustoși. Excelenți sunt preparați ca Duxelles, un fel de zacuscă.[28][29]
Materiale media legate de Nitarcă la Wikimedia Commons
Boletus appendiculatus Jacob Christian Schäffer, 1774), sin. Butyriboletus appendiculatus, (Jacob Christian Schäffer, 1774 ex David Arora & J.L.Frank, 2014) este o specie de ciuperci comestibile destul de rară din încrengătura Basidiomycota în familia Boletaceae și de genul Boletus, cunoscută în România, Basarabia și Bucovina de Nord sub numele nitarcă, hrib regal, hrib înrădăcinat sau hrib cu apendice. Acest burete coabitează, fiind un simbiont micoriza (formând micorize pe rădăcinile de arbori). El poate fi găsit în păduri de foioase și mixte, în primul rând sub stejari și fagi, dar de asemenea pe lângă castani comestibili precum aluni, crescând solitar sau în grupuri mici pe sol calcaros, preferând zone mai călduroase, de la câmpie la deal, dar nu în regiuni montane. Timpul apariției este din iunie până în octombrie (noiembrie).
Bronssopp (Butyriboletus appendiculatus)[1][2] är en sopp som beskrevs av Jacob Christian Schäffer 1763.[3] Den fördes till släktet Butyriboletus av David Arora och Jonathan Frank 2014.[4] Inga underarter finns listade. Arten är sällsynt och rödlistad som nära hotad i Sverige.[5]
Den rekommenderas inte som matsvamp på grund av sin sällsynthet, trots att den kan vara matsvamp i andra länder där den är mer vanlig. Den växer på kalkrik mark i ofta halvöppen terräng i ädellövskogar, parker och hagmarker med bok och ek. Avverkning av lövträd, granplantering, upphörande hävd och igenväxning samt markberedning utgör hot mot arten.[6]
Wikimedia Commons har media som rör Bronssopp.
Wikispecies har information om Boletus appendiculatus.
,_Novato,_California_-_20091109_(retouched).jpg)
Bronssopp (Butyriboletus appendiculatus) är en sopp som beskrevs av Jacob Christian Schäffer 1763. Den fördes till släktet Butyriboletus av David Arora och Jonathan Frank 2014. Inga underarter finns listade. Arten är sällsynt och rödlistad som nära hotad i Sverige.
Den rekommenderas inte som matsvamp på grund av sin sällsynthet, trots att den kan vara matsvamp i andra länder där den är mer vanlig. Den växer på kalkrik mark i ofta halvöppen terräng i ädellövskogar, parker och hagmarker med bok och ek. Avverkning av lövträd, granplantering, upphörande hävd och igenväxning samt markberedning utgör hot mot arten.
Шапка 3-12 (20) см у діаметрі, червонувато-жовтуватокоричнева, тонкоповстиста або волокниста, від дотику рудіє. Шкірка не знімається. Пори жовті, від дотику синіють. Спори 10-15 Х 4-5 мкм. Ніжка 3-10(15) Х 1-4(6) см, жовта, потім червонувата, із світлою жовтою сіткою. Спорова маса коричнювато-оливкувата. Ніжка 3-10(15) Х 1-4(6) см, жовта, потім із світлою жовтуватою сіткою, з коренеподібним підземним виростом. М'якуш щільний, жовтий, у ніжці біля основи червонуватий, при розрізуванні синів, з приємним смаком і запахом.
Поширений на Поліссі, у Прикарпатті та в Лісостепу. Росте у листяних (дубових, переважно букових) лісах; у червні — жовтні.
Боровик укорінений має відмінні смакові якості, він належить до грибів першої категорії.[1] Використовують свіжим, про запас сушать.
Butyriboletus appendiculatus (Schaeff.) D.Arora & J.L.Frank, 2014
Борови́к де́вичий (лат. Butyribolétus appendiculátus) — съедобный гриб, относящийся к роду Butyriboletus семейства Болетовые (Boletaceae). До 2010-х годов включался в состав рода Боровик (Boletus).
Шляпка диаметром 8—20 см, выпуклой формы со слегка загнутыми внутрь краями. Кожица тонкая, золотистая или красновато-коричневая, войлочная.
Мякоть плотная, светло-жёлтая с голубоватым оттенком, на срезе синеет, с приятным ароматом.
Ножка высотой 7—15 см, толщиной 2,5—6 см, коническая, заостряется к основанию, светлая, покрыта лимонно-жёлтой сеточкой.
Трубчатый слой приросший зубцом, толщиной 1—2,5 см, яркого лимонно-жёлтого цвета, с возрастом становится коричнево-жёлтым, при надавливании синеет.
Споровый порошок оливково-коричневый, Споры 14,5×4,5 мкм, веретеновидные.
Образует микоризу с лиственными деревьями, распространён в Южной Европе. Плодоносит одиночно или небольшими группами.
Сезон лето — осень.
Butyriboletus appendiculatus (Schaeff.) D.Arora & J.L.Frank, Mycologia 106 (3): 466 (2014). — Boletus appendiculatus Schaeff., Fung. Bavar. Palat. Nasc. 4: 86, t. 130 (1774).
Борови́к де́вичий (лат. Butyribolétus appendiculátus) — съедобный гриб, относящийся к роду Butyriboletus семейства Болетовые (Boletaceae). До 2010-х годов включался в состав рода Боровик (Boletus).
_crop.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_crop.jpg)
